Zatímco Čečenci a Ingušové si minulý týden připomněli 73. výročí deportace svých národů do středoasijských stepí (během akce „čečevica“, která proběhla ve dnech 23. února až 9. března 1944, jich bylo z rozhodnutí Josifa Stalina deportováno 485 000), čečenský prezident Ramzan Kadyrov zveřejnil u sebe v Instagramu překvapivé prohlášení:

„Josif Stalin (ať je tisíckrát proklet) chtěl z povrchu zemského smést náš národ i památku na něj. Ti, kdo se i dnes snaží heroizovat Stalina a připsat mu veškerou zásluhu o vítězství ve Velké vlastenecké válce, by neměli zapomínat, že na frontách a v týlu zahynuly desítky milionů lidí. To oni porazili fašismus, ne Stalin!“

Kadyrovovo prohlášení překvapuje především proto, že v roce 2011 to byl on, kdo Čečencům zakázal, aby se 23. února, v Den paměti, shromažďovali. Navíc je všeobecně známo, že si Kadyrov v posledních letech zvykl veřejně jako „nepřítele lidu“ pranýřovat každého, kdo si dovolil přijít s kritickým výkladem válečných událostí. A konečně – Kadyrov, jinak známý jako obratný populista, přišel se svým prohlášením v okamžiku, kdy v ruských strukturách dozrála oficiální koncepce výkladu ruských dějin založená na nezpochybnitelnosti kontinuity ruských imperiálních tradic (včetně té stalinské) a kdy je navíc podle nedávného průzkumu Levada centra 46 % Rusů Stalinem „nadšených“, „váží si ho“ a „cítí k němu sympatii“.

Na druhou stranu je poměrně průhledné, co Kadyrova k prohlášení, které bychom čekali spíš od tamní pobočky lidskoprávní organizace Memorial (snad až na to prokletí), vedlo. Ke Dni paměti totiž odbojní poslanci ingušského parlamentu přijali v prvním čtení projekt zákona O zákazu zvěčňování Stalinovy památky na území regionu. „Považujeme za rouhání prohlašovat za hrdinu a stavět pomníky člověku, který nechal deportovat desítky národů,“ prohlásila k tomu ingušská poslankyně Marjam Amrijevová.

To ovšem Kadyrov, který se cítí být hlavním kohoutem na kavkazském smetišti, nemohl nechat bez komentáře. A že jsou jeho slova v rozporu s jeho činy? Na tom je jen vidět, že se od Stalina sám v mnohém poučil. A ta trocha drzosti vůči Kremlu mu jistě projde – konec konců, prošla mu i vražda Borise Němcova pod okny Putinovy kanceláře. A nakonec ani doma tím efektním prohlášením nic neztratí.

P.S.

Ke stejné taktice se již před osmi lety, v době svého prezidentování, uchýlil i Dmitrij Medvěděv. Ve svém tehdejším prohlášení ke Dni obětí politických perzekucí označil stalinské represe za „jednu z největších tragédií ruských dějin“. Hodlal snad tehdy přesvědčit ty váhavější, že s jeho vládou přišlo do Ruska skutečné „jaro“?

„Během dvou desítek předválečných let byly likvidovány celé vrstvy a stavy obyvatelstva. Jenom se zkuste zamyslet: v důsledku teroru a lživých obvinění zahynuly miliony lidí – miliony! Byli zbaveni všech práv, dokonce i práva na důstojný lidský pohřeb, a na dlouhá léta byla jejich jména prostě vyškrtnuta z dějin.

A přesto je možné doposud slyšet, že tato nekonečná řada obětí je ospravedlnitelná jakýmisi vyššími státními zájmy. (…)

Jsem si jistý, že za žádný rozvoj země, za žádné úspěchy ani ambice se nesmí platit utrpením a lidskými  životy.

A nic se nesmí stavět nad lidský život.

A represe nelze ospravedlnit. (…)

Mnoho pozornosti věnujeme boji proti falzifikaci dějin. A bůhvíproč se často domníváme, že neodpustitelné je jen přehodnocování výsledků Velké vlastenecké války. Ale neméně důležité je nedopustit, aby se pod zástěrkou nastolení historické spravedlnosti omlouvali ti, kdo likvidoval svůj lid.

Josif Stalin a další vůdcové sovětského státu té doby si zasluhují to nejpřísnější hodnocení. Vše musí zůstat zaznamenané v našich historických análech, aby se to nikdy nezopakovalo. Protože bojovat proti vlastnímu lidu je ten nejhorší zločin.“

To jsou zapomenutá slova Dmitrije Anatoljeviče Medvěděva z 30. října roku 2009.