Kniha Toma Keve, která se v anglickém originále jmenuje TRIAD (2000) a ve francouzském překladu, který jsem četl, poněkud neslaně nemastně Trois explications du Monde (2010, Albin Michel, Paříž), je neklasifikovatelná. Uniká ze zaběhlých kategorií. Ač podrobně dokumentovaná, s odkazy na použitou literaturu a prameny (zejména korespondence a deníky protagonistů, některé z nich uveřejněné poprvé a autorem vyhledané v rodinných a jiných archivech), nejde o knihu historickou ve vědeckém slova smyslu. Ač románově zpracovaná s živými, zjevně vymyšlenými dialogy, nelze ji považovat za literaturu fikce. Závažnost výměn a myšlenková náročnost pak zakazují považovat ji za produkt popularizace vědy, vulgarizační dílo. Nejasný je rovněž autorův záměr: jde o propagandu jistého ideologicky zatíženého hlediska nebo prostě o neutrální novinářsky reportážní podnik okolo zajímavého tématu? Autor je profesí jaderný fyzik maďarsko-židovského původu, což obojí, jak vysvitne, má důležitou roli. Nejrozumnější a nejjednodušší bude, myslím, předpokládat, že autor prostě napsal, co nejjednodušší formou, která mu přišla na mysl, to, co měl na srdci, co mu z čistě osobního hlediska připadlo v daném momentě důležité a co ho podnítilo k rozsáhlým „amatérským“ výzkumům v historické oblasti, která rozhodně nepatří do jeho profesionální domény. A pak výsledek, který mu zřejmě připadal zajímavý, předložil publiku.

Oč jde? O historickou rekonstituci vzniku a postupné krystalizace snad nejvýznamnějších duchovních, epistemologických a vědeckých objevů, které zcela převrátily klasickou představu světa na počátku a v první polovině dvacátého století, zejména v oblasti psychoanalýzy, jaderné fyziky, chemie a matematiky. Originalita Keveho podniku pak spočívá v tom, že ukazuje velmi úzkou provázanost a vzájemné ovlivnění mezi psychoanalytickým (či šířeji společensko-vědním) a exaktně vědeckým směrem v poznání, což historici vědy a vulgarizátoři, kteří jsou orientováni exkluzivně buď v jednom či v druhém směru, nejčastěji opomíjejí. Dalším přínosem je Keveho uvedení genealogické, či úžeji rodinné perspektivy: ukazuje totiž, že klíčoví protagonisté epistemologicky rozhodujících převratů ve dvacátém století se nejen znali a úzce stýkali, ale že rovněž náleželi k rodinným klanům a byli velmi často svázáni užšími či vzdálenějšími příbuzenskými, popřípadě milostnými pouty. Navíc vykazuje, že rozhodující jádro představují lidé, kteří jsou ve druhé či třetí generaci autentickými dědici chasidsko-kabalistické rabínské tradice, přičemž nejdůležitější roli mezi nimi hráli více či méně sekularizovaní maďarští Židé.

Keveho přístup je totiž radikálně osobní a rodinný. Uvádí na scénu početnou plejádu slavných fyziků, chemiků, matematiků, lékařů a psychoanalytiků, zkoumá jejich genealogii a rodinné zázemí, staví je do konfrontací a rekonstituuje jejich zhusta vášnivé dialogy a polemiky. Jestliže genealogické údaje přesně odpovídají historické realitě, dialogy podléhají samozřejmě licenci romanciéra. Keve ovšem uvádí, že názory, které jeho postavy vyjadřují, co nejpřesněji odpovídají jejich přesvědčení, jak je lze rekonstruovat z jejich publikací, deníků, korespondence atd. Jde tedy o to, co by daná postava se značnou pravděpodobností říct mohla. V knize ostatně rovněž najdeme citované autentické dopisy a záznamy protagonistů.

Ze strany psychoanalytiků první generace se Keve soustředí kromě Freuda, který ale zůstává trochu v pozadí, na osobnost Ferencziho, na straně vědců je to pak Ferencziho přítel Georg von Hevesy, ve druhé části knihy pak Wolfgang Pauli. Kolem nich obíhá celá plejáda význačných vědců a psychoanalytiků, mezi nimiž najdeme Einsteina, Bohra, Rutheforda, Plancka, Radó, Ortvaye, Pappenheima, Lenarda, Lukácse, Macha, Breuera, Gödela, Brilla, Abrahama, von Neumanna, Bernayse, Jonese, Junga, k nimž se druží v předcházejících generacích četní rabíni jako Lipót Löw, Azriel Brill, Jehuda Löw ve Bezalel, Isaac Luria, Moses Chatam Sofer z Prešpurku atd. A samozřejmě mnoho jiných, vesměs propojených rodinnými svazky, takže se kniha stává místy nepřehlednou. Psychoanalytická praxe pak zjednodušeně řečeno vychází jako zesvětštěná verze chasidské či kabalistické meditace a dialektické argumentace, kdežto model atomu, kvantová fyzika a její matematické nástroje a aplikace vycházejí jako sekularizovaná verze kabalistické číselné mystiky a učení o Stvoření díky emanaci Sefirothů. Kniha Zohar je pak základem pro obojí, rozvedená do zmíněných praktických aplikací především skupinou-generací emancipovaných potomků zmíněných rabínů a jejich žáků, zhusta v Maďarsku usídlených Židů. Z tohoto hlediska kniha připomíná jakousi inverzi do pozitivního hlediska Protokolů siónských mudrců.

Její hlavní zásluhou ale zůstává historicky přesvědčivá restituce entusiasmem prodchnutého intelektuálního ovzduší mezi muži, kteří se důvěrně znali, většinou byli přinejmenším bratranci a vášnivě komunikovali, a kteří byli přesvědčeni, že jejich objevy, jejichž revolučnosti pro vědu, pro obraz světa a člověka si byli dobře vědomi, budou rozhodujícím přínosem k nastávající – jak byli přesvědčeni – spáse člověka, či přinejmenším jeho postoupení na vyšší úroveň v hlubokém porozumění od nyní neviditelného světa a jeho matematických zákonů a souběžně lidské podstaty s nadějí na překonání její divokosti a pudovosti archaických sil. Tato intimita mezi protagonisty, v níž se mísili např. v první generaci psychoanalytiků analysandi, často současně příbuzní analytiků, se svými léčiteli, a kteří se zhusta stávali sami posléze psychoanalytiky, je poměrně zanedbávanou stránkou historie psychoanalýzy, o níž se v zanechaných pracích psychoanalytiků mnoho nedozvíme, neboť se o ní cudně mlčí. Hranice mezi intimním a rodinným světem prvních psychoanalytiků a jejich profesionální praxi nebyla tehdy zdaleka tak neprostupná, jak se dnes považuje za nezbytné. Ferenczi např. analyzoval prakticky všechny své přátele ze stolní společnosti v kavárně Royal v Budapešti, a ani po skončení analýzy se jejich vztahy nijak nezměnily.

Nekonečné a velmi signifikantní genealogické a rodinné ramifikace – omezme se na jeden příklad: Freudova manželka Martha, rozená Bernaysová, pocházela z rodiny významného reformního rabína z Hamburku Bernayse, předchůdce sionismu, její sestra Minna byla podle některých Freudovou milenkou, prasynovec Paul Bernays byl významným matematikem, spolupracovníkem von Neumanna a Gödela, přítel Pauliho (jehož otec si změnil jméno, původní jméno je Pascheles, což byla významná rodina nakladatelů a knihkupců židovské literatury v Praze). Pauliho prastrýc Pascheles byl v ůzkých vztazích s Bernátem Ferenczim (původním jménem Fraenkelem), otcem Sándora, který byl knihkupcem a zástupcem firmy Pascheles v Miškolci a mj. rovněž jedním z protagonistů uherské revoluce v r. 1848 a blízkým spolupracovníkem Kossuthovým. Podobných ramifikací najdeme v knize nespočetně a rozsah autorových vědomostí v této intimně rodinné vrstvě historie je nesmírný. Vypočítává je se smyslem pro detail, s fyzikální exaktností a neskrývaným zalíbením. Líčení Pauliho kůry u Junga, na kterého se nositel Nobelovy ceny Pauli obrátil kvůli své závislosti na alkoholu, patří možná k nejzdařilejším episodám.

Problém se staví před čtenáře kvůli jednostrannosti vzdělání většiny z nich – je nutné mít aspoň základní ponětí o moderní fyzice a současně o psychoanalýze, analytické psychologii, rovněž o moderních filosofických trendech spojených se jmény Ernsta Macha a Ludwiga Wittgensteina, aby bylo možné sledovat argumentace protagonistů do detailu. Což činí četbu místy dosti náročnou, pro mne, jak bez obtíží přiznávám, zejména ve fyzikálních a matematických spekulacích. Obdobně může být trochu ztracen čtenář vyšlý z exaktních věd v partiích, které přebírají diskuse mezi analytiky, jejich vzájemné analýzy snů, které běžně praktikovali apod.

Naskýtá se otázka, komu je tedy kniha vlastně určena. Možná nikomu? Možná je knihou především určenou vlastnímu autorovi, který měl zapotřebí ji napsat, aby si tuto houštinu příbuzenských souvislostí a myšlenkových paralel ujasnil. Tyto otázky jí nikterak neubírají na zábavnosti. Ať žijí maďarští Židé, kteří – slovy sapéra Vodičky – „za to můžou“! Co bychom si bez nich počali?

Tom Keve: Trois explications du Monde, Albin Michel, Paříž 2010