Krajský soud v Brně odsoudil nedávno chlapíka, který během tří let pohlavně zneužil šest nezletilých kluků, k tříletému trestu s podmíněným odkladem na pět let. Přijal tak dohodu o vině a trestu, na které se dohodli obhájce obviněného se státním zástupcem Markem Vagaiem. Ten dohodu odůvodnil tím, že obviněný „dosud nebyl trestán, projevil opravdovou lítost, doznal se a od začátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení“. Zákaz práce s dětmi pak dotyčný nedostal, protože „sám od ní dobrovolně upustil“. Pachatel se také omluvil a poškozeným uhradil odškodné ve výši od 20 000 do 35 000 korun. Za opakované zneužívání dětí padla podmínka, zatímco nezletilé oběti sexuálního devianta dostaly jako satisfakci za trauma, které si celoživotně ponesou, odškodnění ve výši nové ledničky. Kape tady někomu na karbid?

Dohodu o vině a trestu by člověk chápal v případě majetkové trestné činnosti, uplácení apod., ale v případě fyzického útoku proti něčí integritě, nota bene nedospělých dětí, které se nedovedou bránit ani posoudit věc v celém jejím kontextu (podobně třeba jako při útoku proti mentálně postiženým nebo starým lidem), je výše uvedené samo o sobě zrůdné, a to i v případě, že by s dohodou souhlasily samy oběti nebo jejich zástupci. Stát tím de facto říká, že integrita člověka není sama o sobě, ale je věc ujednání. Jako třeba u dobytka. Je ČR komunistické JZD? Devianti jsou v tomhle případě minimálně dva ─ pachatel, a pak státní zástupce a soudce.

Magor v éteru

Vykloubenost celé věci vynikne o to víc, když tento případ srovnáme s jinými soudními výroky, kde naopak padly zcela nesmyslně tvrdé tresty. Taky jako za bolševika. Letos na jaře Krajský soud v Plzni odsoudil Tomáše Čermáka na pět a půl roku do vězení za terorismus, který spočíval v tom, že dotyčný, magor než cokoli jiného, podněcoval na sociálních sítích lidi, aby použili všechny dostupné prostředky, včetně násilí, aby poslancům zabránili v přijetí novely pandemického zákona. „Je zapotřebí udělat pořádný uragán, vyvést ty dobytky ven a nakopat jim ty vyžraný prdele. Je na čase nastolit radikální odboj, nesmíme se z nich posrat,“ pouštěl si Čermák hubu na špacír, ne tedy v hospodě, ale na internetu ─ za bolševika, nebo třeba v Rusku, ke kterému Čermák vzhlíží na zlost celému Západu, který může za veškerou jeho mizérii, by ho taková pošetilost bezpochyby nenapadla. Když ale máme tu svobodu… Svobodu?

Nejde o to, že Čermák hlásá odpudivé věci (hlavně za ty na adresu Ruskem napadené Ukrajiny by zasloužil, když ne nic jiného, pár přes hubu), nebo že by snad byl nevinný. Naprosto neadekvátní, vykloubená z jakýchkoli měřítek je výše trestu, který dostal, a který byl umožněn psychopatickou právní kvalifikací jeho jednání: svým plácáním na internetu se měl Čermák podle státního zastupitelství dopustit terorismu!

Internetový terorismus

To by ovšem museli psychopati, kteří o tom rozhodují, za terorismus pozavírat všechny hospody v Česku. Dobře, Čermák se „prsil“ na sociálních sítích, které mají nesrovnatelně větší dosah. Proč tedy ale úřady nestíhají velké ryby, které nesou za šíření nenávisti na internetu odpovědnost, a penalizují obyčejné pěšáky, ty poslední z posledních, kteří v celém výnosném byznysu s nenávistí figurují jen jako jeho kolečka?!

Proč nepenalizují provozovatele dezinformačních webů, které jsou násobně nebezpečnější než Čermák, který je magor sám za sebe, zatímco weby se jako mafie často snaží skrýt svou identitu? (Zavřít tyto weby na základě „doporučení“ vlády provozovateli internetových služeb, místo aby o tom rozhodl řádný verdikt nezávislého soudu, jak se to stalo letos na jaře, je opět jako za bolševika.)

To jsou pořád ale jen menší ryby. Pohnáni k odpovědnosti by měli být nejen ti, kteří nenávist na internetu šíří „z povolání“, ale také či především ti, kteří to umožňují, řídí a navíc i stimulují: „provoz“ na sociálních sítích je internetovými společnostmi pomocí algoritmů nastaven tak, aby preferoval negativní a kontroverzní názory, na které lidi klikají násobně častěji, než na názory uměřené a rozumné, které pozornost nevzbuzují. Tímto podvodným počínáním, kdy kvůli byznysu záměrně křiví údajně svobodné diskuse na internetu, se internetové společnosti dopouštějí zločinného počínání, které je v řádech násobně rozsáhlejší a nebezpečnější než plácání nějakého Čermáka: pokřivené a manipulované pseudodiskuse na internetu mají potenciál rozbít jakýkoli smysluplný společenský diskurs, který je alfou a omegou pro fungování společnosti, ze svobodných voleb dělají předem zmanipulovanou frašku a napadají tak samu podstatu demokracie.

Jestli někdo na internetu podporuje terorismus, tak je to internet sám ─ internetové společnosti, které na produkci a šíření nenávisti ve veřejném prostoru vydělávají ohromné balíky peněz. S pomocí internetu se kolem dokola zeměkoule houfují nejen extremisté a organizují teroristé, ale samy internetové společnosti spolupracují s teroristickými režimy a státy při potírání demokratické opozice, která se marně domáhá údajné mantry internetových gigantů, tedy svobody slova: Google etc. se nedohodne se zločinným režimem v Číně na omezení perverzit na internetu, ale na tom, jak omezit kritické názory na adresu režimu.

Rudý kříž

V demokratickém Česku je ale za terorismus stíhaný trotl, který na internetu dává k dobru (ke zlu) svou frustraci nad současnou společností, která může, vedle rodičů, za jeho bídnou existenci, kdo taky jiný. Tak tomu běžně bývá. Jakého idiota ale mohlo v demokratické společnosti napadnout obvinit podobné sociální pako z terorismu za cancy na internetu, který z komerčních důvodů funguje taky právě jako ventilátor osobních frustrací? Jaký psychopat tady pořád udržuje společnost ve stavu válečného ohrožení a všude přítomných nepřátel, kteří jí jdou permanentně po krku? Pronásledují nás tři desítky let po listopadu pořád stíny bolševismu? Čermák se vyznává k obdivu k Putinovi. Nevytváříme ale Putinovo Rusko ve skutečnosti právě my?

Pokyn státním zástupcům stíhat autory výhrůžek politikům na internetu za terorismus vydal vrchní státní zástupce Igor Stříž, který ─ co čert nechtěl ─ byl před listopadem vojenským prokurátorem, který poslal za mříže řadu odpíračů vojenské služby, přičemž si vysloužil přídomek Stříž, rudý kříž. V případu Čermák nakonec o terorismus skutečně jde, ale na straně bývalého bolševického vojenského prokurátora, který dnes nějakým nepochopitelným řízením božím dělá vrchního státního zástupce. Stříž se svým bolševickým viděním světa je na postu vrchního státního zástupce násobně větší nebezpečí pro českou demokracii a otevřenou společnost než nějaký magor na internetu.

Jedna věc je státní zástupce a druhá pak soudce: proč vyučenému komunistickému prokurátorovi nehodil celý jeho „terorismus“ na hlavu? Je snad sám z komunistické líhně? Měli snad soudci s prokurátory společné stranické školení jak efektivně, ruku v ruce postupovat proti nežádoucím jevům ve společnosti? Funguje to u nás jako v Putinově Rusku, kde prokurátor podstrčí soudci již hotový rozsudek včetně zdůvodnění, který jen soudce přečte a dá na něj štempl?

Ano, svoboda bez odpovědnosti nejenže neexistuje, ale naopak se zvrhává v pravý opak. My ale přenášíme odpovědnost za šíření nenávisti na internetu na toho posledního z posledních a trestáme ho za něco, za co by měli nést odpovědnost na prvním místě ti, kteří internet provozují zločinným způsobem, z kterého mají zisk. A že pohnat nadnárodní společnosti k odpovědnosti není v kompetenci tuzemského soudce? Ale právě že je! Internetové společnosti provádí své nekalé praktiky v České republice stejně jako kdekoli jinde. To by ovšem musel být soudce soudcem a ne fungovat jako z komunismu zděděný vrchnostenský úředník, který s razítkem strany a vlády dohlíží na poddané.

Netvrdím, že Čermák nemá nést za své nenávistné projevy a vyhrožování na internetu svůj díl odpovědnosti, bezpochyby má. Soud mu měl změnit desetiměsíční podmínku za hanobení národa a podněcování k nenávisti za jeho výroky o Ukrajincích, kterou už měl předtím, na trest nepodmíněný. Pět a půl let natvrdo „za terorismus“ je ale čirý bolševismus.

Justice a Fremr

To, jak se justice dodnes v bolševismu topí, názorně ukázal případ soudce Fremra, který před listopadem odsoudil více než sto lidí za opuštění republiky, ale především rozhodoval v otřesném procesu tzv. Olšanských hřbitovů proti třem mladým „vandalům“, který jako kdyby vypadl z filmu Kladivo na čarodějnice, k tomu viz zde.

Fremra coby kandidáta na ústavního soudce vybral hradní poradní tým včele s prof. Kyselou, prezident ho předložil k volbě Senátu, senátní výbor pro lidská práva ho doporučil k volbě a plénum Senátu (tedy instituce, která má být v politice pojistkou proti politickému populismu a hlídat nadčasové hodnoty bez ohledu na veřejné mínění a stranickou příslušnost) Fremra zvolilo.

I když Fremr, na kterého vylézaly další a další případy z doby předlistopadové, nakonec sám z kandidatury odstoupil, za tohoto soudce, který kvůli své závratně rychlé předlistopadové kariéře neváhal před listopadem vynášet v rámci komunistického systému tvrdé rozsudky ­─ dokonce tak tvrdé, že je odvolací soud, kde seděli obzvlášť kovaní soudruzi, několikrát zmírnil (například dělníka, který nedával na komunisty, Fremr poslal za mříže, zatímco odvolací soud to změnil na podmínku) ─ se postavil celý současný justiční establishment. Server iROZHLAS.cz oslovil předsedy všech krajských soudů, vrchních soudů i Nejvyššího soudu a obou vrchních státních zastupitelství s dotazem, zda bylo předlistopadové působení soudce Fremra natolik závažné, aby ho diskvalifikovalo jako možného ústavního soudce, a všichni, kteří na otázku odpověděli, byli zajedno, že to, co bylo kladeno Fremrovi za vinu, ho nediskvalifikuje a že předpoklady být ústavním soudcem Fremr splňuje.

Za jiné to formuloval předseda Nejvyššího soudu Petr Anagyalossy: „Zda soudce, rozhodující o trestném činu opuštění republiky, mohl rozhodnout zprošťujícím rozsudkem a odůvodnit takové rozhodnutí odkazem na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který pro tehdejší Československou socialistickou republiku vstoupil v platnost dne 23. 3. 1976. Takovou možnost soudce za stavu tehdejšího zákonodárství neměl,“ řekl Anagyalossy a dodal, že soudce by selhal v případě, že by obviněného odsoudil za skutek, který „je posouzen jako trestný čin, ačkoli nevykazuje jeho zákonné znaky“: „Ve věcech, v nichž byli emigranti před listopadem 1989 odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky, se o taková pochybení soudců evidentně nejednalo,“ vyřkl Anagyalossy jako kdyby nemluvil člověk, ale předlistopadový večerníček z mechu a kapradí.

Také podle předsedy Vrchního soudu v Olomouci Václava Čapka postupoval Fremr zcela v souladu s tehdy platnými zákony a neměl tedy jinou možnost, jak se odsuzujícímu rozsudku vyhnout. Jedině tak, že by se vzdal své funkce. Náměstek vrchního státního zástupce Radek Bartoš pak považuje výhrady proti rozhodování JUDr. Roberta Fremra ve věcech trestného činu opuštění republiky vůbec „za nepřípadné“, protože podle něj „není možné na právní sílu mezinárodních smluv nahlížet optikou dnešní Ústavy, dřívější výkon soudnictví je třeba posuzovat podle tehdejšího právního řádu.“

To je jako kdyby na člověka mluvila umělá inteligence, která má sice na disku nabiflováno, ale její spojování a „chápání“ věcí jako kdyby bylo z jiného světa. A ono taky je. Představme si, že jsme v západním Německu třeba LP 1978, třiatřicet let po válce a představitelé tamní justice jako jeden muž (jedna žena) hájí rozsudky nad odpůrci nacistického režimu nebo jen těmi, kteří chtěli z nacistického ráje uprchnout, neřkuli těmi, kteří byli vinni svým původem, s odůvodněním, že tamní systém neumožňoval rozhodnout jinak. Vinit někoho za to, že svého bližního zbavil občanství a všech základních práv, čímž mu vystavil jízdenku do koncentráku k dalšímu „opatření“, by šlo jen tehdy, kdyby se prokázalo, že to bylo v rozporu s příslušnými zákony, dotyčný např. nebyl židovského původu, a že to tedy v jeho případě byla soudní zvůle. A stejně tak je třeba pohlížet i na příslušníky gestapa nebo dozorce SS v koncentrácích. Pokud nepřestoupili své pravomoci, nelze jim nic vytýkat, ačkoli normální člověk by si myslel, že to je právě naopak. Německá společnost se ale už dávno právního pozitivismu, který ze spravedlnosti udělal advokáta zločinu, zaplať pánbů zbavila, protože jinak bychom se museli demokratického Německa začít bát. A co Česká republika?

Litera zákona nestojí přece nikdy sama o sobě, stejně jako soudce není pouhý vykonavatel nějaké předem dané vyšší moci, vždy jde také či především o kontext, v jakém se to děje, proč se to děje, jak se to děje. Už jen samotný zločin nedovoleného opuštění republiky je totálně absurdní. Implikuje to, že Československá socialistická republika nebyl stát, ale vězení ─ Nápravně výchovný ústav, kde byli lidé za trest, nebyli občany, ale trestanci, kterým za pokus o útěk zpoza ostnatých drátů hrozil flastr navíc, přičemž soudci byli bachaři. Jenže ti za ostnatým drátem nikdy nebyli nikým odsouzení, provinili se jen tím, že se v ČSSR narodili.

Obhajovat integritu soudce Fremra tvrzením, že jeho výkon soudce byl v rámci vězeňského systému ČSSR v pořádku, je po všech stránkách perverzní a jen to ukazuje, jak hluboce jsme dodnes komunistickým systém postiženi: trpíme vězeňským syndromem, kdy si vězni i bachaři na vězení natolik zvyknou, že mříže mají za svou ochranu a vězeňský dril za fungující sociální řád, a když jsou propuštěni na svobodu, tak neumějí normálně žít, svobodně myslet. Špičky české justice v kauze Fremr ukázaly, že duchem stále dlí za mřížemi.

Razítko pod zlovůli

Spadli z komunistické višně? Někteří ani nemuseli. Podle Ivy Brožové, bývalé předsedkyně Nejvyššího soudu, která nebyla členkou KSČ a její otec byl za války v zahraničním odboji v Anglii, „důvěru kandidáta na soudce Ústavního soudu nelze zpochybňovat nedůvěryhodným způsobem, který je na hraně honu na čarodějnice a po kterém zůstane divná pachuť.“

Nedůvěryhodným způsobem ale argumentuje především pí Brožová, když tvrdí, že při posuzování Fremrovy minulosti „Senát nezadržel ani soudcovský zákon z roku 1991, který rozhodl o kontinuitě soudců totalitního režimu a současně myslel i na očistu soudcovského stavu, neboť určil lhůtu do 31. 12. 1993, ve které bylo možné každého soudce, nejen komunistu, zpochybnit a odvolat s tím, že uplynutím této lhůty nelze jíž soudce totalitního režimu zpochybňovat“, přičemž „důvodová zpráva k zákonu se odvolávala na princip právní jistoty a nabytých prav“.

To ale platí k stávajícím soudcům, ne ke kandidátům na soudce, kteří samozřejmě musí projít procesem výběru a prověřování, jako na kterýkoli jiný post ve státním aparátu, a dokonce ani ti, kteří měli funkce a postavení už v době před listopadem v tom nemají privilegium výjimky, i když jinak jim všelijaká privilegia po listopadu zůstala. Brožová zaměňuje kritické posouzení za aktivismus, a když už cituje zákony, špatně, mohla by si v této věci připomenout Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, kde se mj. konstatuje, že

„Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948-1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod…“ a zákon prohlašuje, že zákonodárná moc má (při posuzování minulosti a ve své další činnosti) vycházet z tohoto zákona.

Zastánci Fremra ale možná mají tento zákon ─ stejně jako mezinárodní pakty o lidských právech ─ za pouhou deklaraci, která se nijak nedotýká posuzování toho, kdo, koho, za co, proč a jak soudil, protože stejně jako nacističtí soudci vycházel přitom ze zákona, byť byl ─ na rozdíl od třetí říše ─ v rozporu s mezinárodními pakty o občanských a politických právech, které byly po válce mezinárodním společenstvím přijaty právě proto, aby se něco podobného neopakovalo, v ČSSR vstoupily v platnost v roce 1976 a byly pro zemi závazné. Celý dnešní justiční establishment má ale za to, že interní vězeňské předpisy byly přednější.

To je přesně ta past, do které režim lapal své ovečky a jejich pasáčky. Soudce Fremr předstíral (dodnes předstírá), že soudil. Ve skutečnosti nesoudil, ale pouze dělal, co se po něm chtělo. Byl výkonná součást represivního aparátu, kterému propůjčoval své vzdělání a jméno, o nějakém vlastním charakteru nemluvě, přičemž jeho úkol byl jediný: v rámci předem daného procesu opatřit systémovou zlovůli úředním razítkem.

Člověk má vždy šanci vystoupit ze své minulosti a napravit zlé skutky, který se dopustil. Soudce Fremr to ale rozhodně neudělal, není si vědom jakéhokoli selhání a když už, tak jen nepatrně, že to ani nestojí za řeč. Je to ten samý člověk, který kvůli své kariéře mladého, ambiciózního soudce, na základě StB vykonstruovaného případu, při porušení základních práv obviněných, odsoudil tři mladé lidi k hrozným trestům, a to ještě v samém závěru režimu v roce 1988, kdy už řada soudců začala bojkotovat trestní konstrukce StB, organizování veřejných protestů odmítla kvalifikovat jako tr.č. pobuřování s hrozbou několika let vězení a označila to za přestupek proti veřejnému pořádku, jehož posouzení nepřísluší soudu, ale národnímu výboru. Z pohledu dnešního justičního establishmentu by ale tito soudci porušili tehdejší pravidla a vystavili by se tak kárné žalobě. Nejvyšší špičky justice dnes vystupují stejně amorálně, jako soudce Fremr před listopadem.

Perverzní republika

A bolševická justice, která neprošla minimální sebereflexí, dál plodí své zkažené ovoce. Krajský soud v Brně odsoudil v roce 2020 otce rodiny za „neoprávněnou výrobu a jiné nakládání s omamnými látkami“ ke třem rokům vězení s podmíněným odkladem na pět let za to, že na zahradě svého domu vysadil a pěstoval 28 rostlin (!) konopí (!), které „dále zpracoval“ (!). Soud přitom vzal do úvahy jako „polehčující okolnost“, že muž byl dosud bezúhonný, přiznal se a soud zohlednil i rodinné poměry (muž se staral o dítě). Státní zástupce se proti rozsudku odvolal, prasečí Vrchní soud v Olomouci trest zrušil a napařil dotyčnému neuvěřitelný flastr šest let vězení nepodmíněně!

Ne dosti na tom. Verdikt odvolacího soudu potvrdil nejen Nejvyšší soud, ale tohoto psychopatického, zrůdně nesmyslného rozsudku, vykloubeného z jakékoli uměřenosti, rozumu, citu, spravedlnosti…  se zastal i Ústavní soud, který odmítl stížnost či spíše prosebný přípis potrestaného nevolníka k vrchnosti, že byl díky tomuto „nepřiměřenému a excesivnímu“ rozsudku, který měl tvrdý dopad na jeho rodinu, vytržen z veškeré existence, kdy se s družkou stará o dceru, a přitom splácejí úvěr na rekonstrukci domku.

Justiční fanatici v instituci honosně zvané Ústavní soud ale nenašli důvod k zásahu a mj. se totožnili s názorem Vrchního soudu v Olomouci, že dopad trestu na život nezletilé dcery se v tomto konkrétním případě nijak nevymyká podobným situacím: nejlepší zájem dítěte prý nepřevážil nad veřejným zájmem na potrestání pachatele!

To je po všech stránkách obludné a není jistě od věci, že zpravodajem při posuzování tohoto případu u ÚS byl Jaroslav Fenyk, druhdy bolševický vojenský prokurátor, který mj. figuroval v roce 1988 v procesu s Vladanem Kočím, kterému soud za to, že z důvodů svědomí odmítl jít na bolševickou vojnu, napařil 15 měsícům nepodmíněně. Po listopadu 1989 kryl Fenyk příslušníky pražské StB, které jsem žaloval. Předstíral, že případ vyšetřuje, ačkoli jej jen protahoval do doby, než byla vojenská prokuratura zrušena a trestní spis následně „zmizel“.

I komunisté byli liberálnější

Psychopatický charakter tohoto soudu vynikne o to víc, když jej srovnáme s obdobnými případy z doby komunistické totality. V případu Švestka a spol. odsoudily komunistické úřady šest osob z prostředí severočeského undergroundu. Za „nedovolenou výrobu a držení omamných prostředků“ dostal Petr Švestka, hlava „konopného gangu“, trest odnětí svobody 20 měsíců nepodmíněně, další tři osoby dostaly obdobné nepodmíněné tresty a dvě osoby tresty podmíněné.

Podobně dopadl případ „Hašišových bratrů“, jak zněl titulek článku o tomto případu v severočeském stranickém deníku Průboj, Jaroslava a Davida Vaňkových z Jablonce n. Nisou, kteří byli odsouzení za zločin pěstování konopí dokonce v organizované skupině rovněž ke 20 měsícům nepodmíněně. V bolševické totalitě dostali dotyční násobně nižší trest, než který postbolševická psychojustice napařila nějakému nešťastníkovi z Hodonína ne za to, že snad provozoval továrnu na pervitin, ale že měl na zahradě pár rostlin konopí, které se navíc v řadě zemí používá k léčebným účelům a jehož nebezpečnost jako relaxační měkké drogy je bezpochyby nesrovnatelně menší než negativní dopady, které má na společnost nadměrná konzumace alkoholu, v ČR plošně provozovaná.

V porovnání s dobou komunismu nesmyslně fanatický charakter rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je o to víc do očí bijící, že jak Petr Švestka, tak bří Vaňkové byli nejen stoupenci undergroundu, ale navíc byli ještě signatáři Charty 77 a režim je pronásledoval především z politických důvodů!

To bylo v roce 1980 a dnes jsme tři desítky let vzdálení od pádu režimu. Vzdálení? Šest let kriminálu za 28 rostlin konopí na zahradě svého domu proti podmínce za zničení životů šesti malých kluků! Je Česká republika perversní? Je to islamistický chalífát? Je to z komunismu zděděná psychopatie?

Na hraně národní existence

Soudní výroky za bolševika nebyly nalézáním spravedlnosti, ale chránily režim, který byl sám na bezpráví postaven. Nešlo přitom vůbec jen o politické případy. Ty byly spíše výjimkou. Nespravedlnost měla ve skutečnosti plošný charakter. V kriminálních případech panovala justiční zvůle často ještě horší, protože kriminální vězni neměli, na rozdíl od těch politických, minimální zastání, sebemenší publicitu. Naprosto právem se polistopadová prezidentská Havlova amnestie týkala z větší části kriminálních vězňů, i když to post normalizační společnost přijala s nevolí a komunistickou zvůlí vyučení občané Havlovi tehdy nadávali.

Nalézání spravedlnosti ale jako kdyby pro celou dnešní justiční věrchušku zůstalo z normalizace jen coby technologický proces, který živí sám sebe bez ohledu na nějaký elementární smysl pro spravedlnost, zbavený jakékoli humanistického obsahu, jak se v Evropě utvářel od antických dob přes křesťanství až po moderní pojetí lidských práv, které sice nemá lidskou vůlí (zvůlí) neomezitelný boží background, ale i tak vyznáváme, že platí pro všechny, bez rozdílu, universálně.

Demokratická justice má na prvním místě hájit integritu, práva, osobní důstojnost člověka, občana, jedince, k čemuž slouží samotný systém a jeho pravidla. Bolševická spravedlnost to měla obráceně: hájila systém a jedinec v tom byl jen jako materiál. A jak to mají postkomunističtí strážci spravedlnosti dnes?

Nejde přitom pochopitelně jen o justici, ale o společnost jako takovou, jejíž hodnotový rámec se utvářel za doby normalizace, a přes to dodnes často vlak nejede, ať už jde o justici, politiku, média, akademický svět… Ze všeho čouhají hodnoty, které jsme si přinesli z doby komunismu, kterou jsme dodnes nebyli schopni reflektovat, a na prvním místě naše chování, jednání, reakce, myšlení, což se vyjeví s plnou silou vždy, když je nějaký problém.

Postkomunistická společnost si v 90. letech užívala pádu všestranné bolševické buzerace a ničím neomezeného konzumu, a přitom zcela pominula důležitost rehabilitace a restaurace základních hodnot otevřené společnosti včetně smyslu pro elementární spravedlnost, bez kterého společnost nefunguje, začne se rozpadat v nepřehlednou změť partikulárních zájmů, z které pak bere sílu politický extremismus. A na prvním místě za to mohou elity, které se po listopadu mrcasily jako za bolševika a mrcasit se nepřestaly dodnes. Jestli něčím české země od Bílé hory trpí, tak je to slabostí národních elit. Za moudrost se vydává vychytralost, a často jen nafouknutá pitomost, namyšlenost se snoubí s pocitem méněcennosti, služebnictví s planým radikalismem, a kritický duch, který je alfa a omega jakékoli smysluplné diskuse, bez které se neobejde smysluplné rozhodování, tady nezavane, jak je rok dlouhý, což je na hraně národní existence.