Jsou lidi, s kterým si člověk rozumí od prvního okamžiku, aniž by ještě stačili cokoli říct. Takovým byl i grafik, zpěvák, jazzman, srandista Pavel Vošický, který nás 18. července předešel na věčnost. Tenhle rozhovor jsme dělali před lety, kdy jsme se de facto prvně setkali. Zítra 9. srpna je za Pavla zádušní mše v 15 h v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Strahově.

Jaká je legenda k této rozsáhlé kresbě plné postaviček?

To je kompilace kreseb, které jsem dělal v Americe z nenávisti vůči všemu pokrokovému, čili moje motivace byla něco dělat. A aby se to tam všechno vešlo, tak jsem se rozhodl po vzoru Muchovy Slovanské epopeje udělat českou Komunistickou epopej, takže to je snůška rozličných událostí, od návštěvy Lenina v Praze, přes sjezd KSČ v roce 1929, Julia Fučíka za protektorátu atd. až po Gorbačova.

Támhle vpravo nahoře vidím Naděždu Krupskou na bruslích s Iljičem. Vyvedl jste ji skoro jako sexbombu.

Ano, protože soudruh Lenin nebyl žádný ořezávátko. Naděžda Konstantinovna sice oficiálně na sjezdu sociální demokracie v Praze s Leninem nebyla, ale ten ji tam mohl vzít inkognito.

Kdo leze tady z tý popelnice?

Zdeněk Nejedlý, plukovník Švec, Hus a jiní, bez kterých se neobejdem.

Samí klaďasové.

Ano.

Tohle je co?

To je politbyro, kde právě mluví o levicové taktice za přítomnosti obrazu, na který sraly mouchy, takže Franz Josef je zde mimo rám. Tady jsou kupříkladu maďarské události v roce 1956, a tam zbyly ze Stalina opravdu jenom boty, kdežto v Praze to odstřelili všechno.

Je v tom nějaká paralela?

Paralela je v tom, že v Budapešti zůstaly skutečně jen ty boty, zatím co u nás ideje, a to až do roku 1968, hlídané Antonínem Novotným, Hendrichem a jinými.

Tady vidím autora Reportáže psané na oprátce a vedle Horst Wessel?

Ano, Horst Wessel předává soudruhovi Fučíkovi ein Lied Die Fahne hoch, kdežto Fučík mu na oplátku věnuje Reportáž psanou na oprátce. Tady je NEP, čili jak to taky mohlo dopadnout. Zde sedí zkormoucená Naděžda Konstantinovna, značně starší, než na tom prvním obrázku, a zde vyvolává bachař Fučíka na pivo.

Tady je Vladimír Iljič s nějakými lehkými ženami.

S lehkými ženami, protože jak známo bydlel v hodinovém hotelu, aspoň se to říká, kde byla později kolej Mikoláše Alše, a tam údajně chytil tu svou velice nedůstojnou nemoc. Na to se kouká Trocký.

Tady je další, podobně postižený, Gottwald.

Když se v Tibetu hledá nový dalajláma, vyhledávači chodí až naleznou robě, které vyzvednou do Potaly, a to je právě ten okamžik, kdy Lenin objevuje pachole Klementa Gottwalda na Karlově mostě.

Četl jsem váš spis z vojenské prokuratury z roku 1959, kdy jste byl na vojně, nasázeli vám tam snad deset paragrafů, a to je skoro lepší čtení, než Osudy dobrého vojáka Švejka.

Švejk je osvobozující kniha, která má trvalou hodnotu, protože v okamžiku, kdy se prokoukne faleš jistých společenských řádů, co jinýho nám zbývá než Pánbů nebo Josef Švejk?

Jak probíhalo vyšetřování?

Vyšetřování probíhalo tak, že když vojenská kontrarozvědka zjistila, že mě nemohou odsoudit pro vlastizradu, či spolupráci s cizí mocí, protože na britské velvyslanectví jsem si opravdu chodil pouze pro informace o současném letectví, pustili se do mého okolí, vyslýchali kdekoho a ovšem na každého se něco najde — vydolovali z toho něco, co jim umožnilo mě držet ve vazbě a nakonec odsoudit.

Když jste při výslechu potvrzoval výpověď svobodníka Michálka aj., že to je naprostá pravda, že jste mu řek, ty svině komunistický etc. — dělal jste si z vyšetřovatelů, potažmo z režimu srandu? Nebo jak jste to myslel?

Já mám problém, který sice nespadá do žádné lékařské kategorie, nikdy jsem nevyhledával žádnou asistenci, ale domnívám se, že pakliže mě něco naštve a vím, že se jedná o prokazatelnou lež nebo podvod, tak to dám najevo. Podívejte se, já nejsem ani novinář, ani poslanec, ani vyslanec, ani prezident, ani předseda senátu, nevyskytuji se v žádných tajných službách, nejsem vázán žádným závazkem vůči nikomu a v okamžiku, když jsem urážen a vím, že ten dotyčný nemůže být ztrestán tím, že bych mu dal pár facek, tak mu verbálně řeknu aspoň pravdu k tomu, co mi lže do očí. Já se divím, že mohlo dojít ke státnímu převratu, ve kterém jediný komunista nedostal přes hubu. Znáte jediný případ, že by v roce 1989 dostal nějakej komunista přes hubu?

Říci lampasákovi, ty svině komunistická, byl prostředek, jak si zachovat svou vlastní důstojnost a tvář v situaci, která je ponižující.

Ano a mimochodem jsem jim neříkal svině, ale kurvy — to bych specifikoval. A já jsem věděl, že ten dotyčnej, kterému jsem říkal, že komunisti jsou kurvy, okamžitě půjde na komunistickou kontrarozvědku a uvidí tam ty stohy udání. Víte, že gestapo mělo největší bolehlav nikoli z odboje, ale z počtu udavačů? Z té hory udání, kterou byli zavaleni, museli gestapáci jezdit se uklidňovat do Karls Badu, ti Böhmové atd.

Takže tohle jsem věděl, že se to dozvěděj. A oni najednou viděli, že tady je někdo, kdo je posílá veřejně doprdele a protože sami byli terorizovaní svými nadřízenými, mohlo tam dojít k jistý symbióze a tedy i ochraně. Tedy ne, že by to byla spekulace, ale kdyby tam nebylo to nešťastný britský velvyslanectví…

Tak by se to snažili ututlat, aby neměli nepříjemnosti…

Jo!

Jaký je tedy rozdíl mezi sviněma a kurvama?

Svině je velice jemné slovo. Já byl v obci, která se jmenovala Stvolínky. Viděli jsme tam krásný zámek, nad obcí, notně zdevastovaný a já jsem říkal, pro Kristovy rány, Stvolínky, to se muselo jmenovat Brandenburg Wald! Jdeme na hřbitov, který byl zdevastovaný úplně, a tam jsem zjistil, že ta obec se jmenovala Drum. Čili tady je vidět ta jemnost svině, kdežto kurva je daleko dynamičtější — je v tom to »r« a působí to daleko více devastujícím způsobem než ty Stvolínky, respektive svině, což je takový jemný až sympatický, kdežto kurva je jasná.

Ovšem kurva má zase významné místo v evangeliu.

No, ale to, když člověk nadává na komunisty, tak rozhodně nemá na mysli Máří Magdalenu. To bych prosím zcela rozlišil.

Když jste křičel z autobusu na pochodující černochy — studenty z třetího světa, kteří se hotovili na protiizraelskou demonstraci —, že jim Židi natřou prdel, to musela být v komunistickém Československu úžasná psychedelická scéna. Jak na to lidi reagovali?

Ti černoši?

Černoši i zájezd Státního divadelního studia, kde jste působil.

Autobus věděl, o co se jedná — šofér ne, ten to udal. Ale my jsme byli taková parta — do té doby, než tam estébáci nasadili nějakou ženskou, já o ní nechci mluvit, tak to byla republika sama pro sebe. V očích studentů, pochodujících demonstrovat proti izraelské agresi, jsem ovšem spatřil jistou sympatii.

Byli nakomandovaní a otrávení.

Samozřejmě, dokonce mi jeden do toho okénka zamával. A to samé bylo pak v hotelu v Moravské Ostravě, kde jsme měli vystoupení. Já byl na pokoji a v rádiu jsem se dozvěděl, že jsme právě přerušili diplomatické styky se státem Izrael. Sešel jsem dolu do restaurace a sedl si ke stolu, kde seděl Gott, a požádal jsem číšníka, aby přinesl na stůl izraelskou a americkou vlaječku. Číšník zřejmě věděl, o co se jedná, protože v kuchyni poslouchali rádio, takže přišel vedoucí a řekl, že to bohužel nejde. Na to ovšem Gott, že když si host přeje vlajku, tak ji přineste! To ovšem řekl Gott, a to bylo skoro jako Tak pravil Zarathustra.

Gott mit uns.

Ano, Gott. Takže oni tam přinesli tu vlajku. Vedle ovšem obědvali studenti Vysoké školy báňské, a to byli rovněž studenti z třetího světa. Byli mezi nimi Arabové, a ti byli pobouřeni a vypadalo to na bitku, kdežto Somálci, Sudánci a jiní, jižněji položení národové se prokazatelně bavili, protože v Čechách moc velká zábava nebyla — mimo Štuchala nebo Holzmana a sem tam nějakého toho úletu OK letadla.

Gott se choval normálně, nebyl to režimní blb…

Ne. Jistě byl si vědom své extraordinarity, že je nedotknutelnej, což asi pramenilo z toho, že byl velice žádanej v Sovětském svazu. Že byl vzat na milost husákovsko-jodasovskou garniturou, která určovala počáteční etapu normalizační, to bylo jistě proto, že sovětští pracující si soudruha Gotta oblíbili a vyžadovali si ho.

Takže řeči a vtípky proti režimu, toho se Gott normálně účastnil.

Ale samozřejmě, proboha, on byl ten, který — když stupeň osvěžujícího moku dosáhl určité úrovně — vždycky něco předváděl. To jsme všichni, Jirka nebo Láďa Štaidl atd. spustili: Karle, udělej Viliama Širokýho! Gott vstal a začal: Súdruhovia, prísaháme! Prísaháme! Prísaháme! a deklamoval slovensky celý text rozloučení se s velkým vůdcem.

Nikdo ho neudal?

No jistě že ano, mimo té holky ještě asi Hála, ale to muselo být tolerovaný. Bylo možný kupříkladu odstavit Malknechtovou, která zazpívala s Jirkou Jelínkem Motýla a pak zdrhla do Švédska.

Takže to nebylo tak, že se všichni zpočátku smáli a když jste pak začal vykřikovat, ty kurvy komunistický, tak se začali kroutit a říkat si — Vošický nás přivede do neštěstí.

Ne. To těleso jelo. V tom komunistickém moři zpívat Ukážu ti cestu rájem, což byly všechno americký šlágry — byla to ideová diverse nebo nebyla? Já nechci vystupovat jako nějakej defensor Státního divadelního studia, ale žádný častušky tam nebyly, možná něco národopisného, něco jako Išel Macek do Malacek. Gott ale nikdy nezpíval Rozkvetlý den nebo kantátu o Stalinovi nebo o straně. To zpívali ti, kteří dneska dělaj reklamy na TV. Že Gott nikdy nevystoupil demonstrativněji proti režimu, to připisuju tomu, že byl obětí svého talentu a samozřejmě i svého ega. To byly komponenty, které z něj udělaly to, co je — že přežívá vždycky a přežívá svým hlasem.

Hála o vás vypovídal, že vám chtěl dát pár facek.

To vypovídal, ale ve skutečnosti to bylo tak, že mi říkal — ty vole, neblbni, my ty pitomce neznáme, nevíme, co jsou zač.

Takže Hála to na policii hrál, aby měl krytý záda?

No samozřejmě. U něj vítězila jak loajalita k tělesu, tak loajalita ke komunistům. To, co jim řek, nebylo to, co řek mě – jen se dělal nomenklaturně čistej.

Ovšem na vás účet.

To ano.

Jak to tedy mělo Státní divadelní studio s režimem?

Žilo, protože nad ním držely ochranou ruku reformní proudy, které už ožívaly. Později Studio bylo ovšem považováno za jedno z center toho kontrarevolučního zvratu. V roce 1967 nebo 66 měli komunisti bál v Lucerně. My jsme nebyli na jevišti, ale uprostřed sálu byl takový ring, jako když Lucerna měla box-match. Vypadalo to úplně jinak, než na co byli komunisti zvyklí, to byli soudruzi a jejich dámy, a já jsem zpíval píseň, která se jmenovala One of These Days. To jsou samý stoptajmy, prostě dvanáctka a začíná to takhle: One of these days and it won’t be long, You’re going to look for me and I’ll be gone… – a najednou začala celá Lucerna tleskat. Předtím zpíval Gott, česky, Pavlína, česky, Hála česky a najednou jim z toho nepřátelského amerického světa v originále zazní One of these days a voni na to začnou tleskat. Láďa Štaidl, který hrál kytaru a byl čtyři metry od mě, na mě řval — „Vošo, ty vole, ty máš od komunistů potlesk na otevřené scéně. To se nám ještě nestalo!“

Jak to bylo v srpnu 1968?

Já byl v Mnichově, kde jsem u jedné firmy dělal animátora, a protože zprávy z Československa byly víc než optimistické, intervence byla sice vojensky úspěšná, ale politicky že to byl absolutní krach, tak jsem se 7. listopadu vrátil, abych viděl, že po Praze chodí lidi, kteří hází rudý vlajky do kanálu, tak to bylo boost, morální. No, vydrželo mně to do června 1969 a pak jsem odjel definitivně, protože věci indikovaly, že příště by to nebylo jen půldruhýho roku – že už by to bylo nadýl.

Namířil jste si to do Ameriky.

Kam jinam. Dostal jsem se jako artdirector do PR Company, která se zabývala volbami, exklusivnějšími, to znamená, že jsme dělali kongresníky, senátory, guvernéry a jednoho presidenta. X-krát jsme vyhráli, to bylo v 70. a 80. letech, a několik těch senátorů sedí dodnes na Capitol Hill. Mezitím jsem ale několikrát objel celou zeměkouli, protože jsme dělali pro DOD, takže jsem projel takový místa jako Pago Pago, Hawai, Okinawu, Jižní Koreu, jihovýchodní Asii, Oceánii, Jižní Ameriku… Vyjel jsem z New Yorku a vrátil se do něj z druhý strany.

Kterému prezidentovi jste dělali volby?

To byl Jimy Carter a vyhrál.

Dělali jste pro demokraty?

Pro demokraty, ale — největší tajemství není, proč vznikl život na planetě, ale jaký je rozdíl mezi demokratickou a republikánskou stranou. To vám říkám konfidentně, ale můžete to napsat, protože to je veřejně sdílený tajemství. Vy jste dělal kampaň pro tohohle, ale třeba za rok přišel někdo jinej a byl to republikán nebo nezávislej a dělali jsme jeho – u té company to nebylo striktně partajní. A hlavně, když nebyly volby jsem a já nikam nejezdil, tak jsem dělal freelance pro něco, co se jmenovalo Committee on the Present Danger, což byl za Cartera takový prazárodek Reagana, z kterého vznikl ten republikánskej nástup a následně konec bolševismu.

A protože to bylo před computerem a já byl artdirector, tak jsem podle pravítka a příložníku dělal takový ta šrafovaný sloupy, který porovnávaly americký a sovětský výdaje na zbrojení atd. Dneska to hodíte do počítače, kde máte grafický program a máte to hotový za deset minut a vypadá to, jako kdyby to dělal Leonardo da Vinci. Tenkrát se to ale dělalo ručně. A podle toho se zvyšovaly rozpočty na národní defensi, takže lidé z washington Beltway politics potom říkali, že jediné nebezpečí, je ta komise na to nebezpečí. S Paulem Nitzem, který byl chief negotiator na disarmament, jsme dlouhý hodiny mluvili o Československu. Věděl všechno. Mám pocit, že měl něco českého v rodině.

Takže jste stál u kolébky konce východního bloku.

To je dost dobrý. Kdybych vás znal delší dobu, tak bych vám něco řek. Každopádně jsem toho byl svědkem.

Jak na vás přišli?

Vytáhli si mě, divil jsem se tomu. Byl tam nějaký plukovník Hueber, který říkal, že zná Prahu z dubna 1948. Povídám, díval jste z Bavorska? V Praze byli už dva měsíce komunisti. A on na to, to se mýlíte, my jsme ještě se starým režimem měli dohodu, že do Prahy přijede sto padesát amerických důstojníků a my jsme skutečně přijeli. Byli sice kolem nás prapodivný lidi v rádiovkách, ale byli jsme v Praze. Ukazoval mi fotky, takže ten režim si nebyl úplně jistej, že vyhrál, když to povolil.

Co byl Reagan?

To bylo největší vítězství public relations v historii lidstva. Faktem ovšem je, že Sovětský svaz byl uzbrojen, což je také pravda. Demokracie má v sobě zakódován aspekt sebezničení, to je známý, ale také určitou schizofrenii.

Byla to snad celé habaďůra?

Já tomu říkám kouzlo nechtěného, ke kterému značnou měrou přispělo to, že v Kremlu seděl Gorbačov. Jenže Reagan dopadl stejně. Sice zvítězil nad komunismem, ale vlastně žádný vítěz nebyl, protože zapomněl na to, že se Saladinem jsme se mlátili několik set let před Budínem nebo u Vídně. Ve skutečnosti nahradil jeden problém druhým, a to je to nové Committee of Present Danger, protože oni prostě potřebujou nepřítele, protože existujou a potřebujou peníze.

Kdo to financoval?

Eisenhower poprvé použil termín vojensko-průmyslový komplex. Bylo to financovaný vojensko-průmyslovým komplexem, a je to tak financovaný dodneška.

Znamená to, že étos americké demokracie převálcoval byznys…

Tak jste to řek. Amerika celou svou existenci bránila někoho, kdo byl underdog, kdo byl v nevýhodě, slabšího, a teď se zdá, že poprvé je to jinak a že ten aspekt obrany demokracie je rozmělněn nebo erodován způsobem, jakým je dnes demokracie chráněna. Hlavně to „velkými plánovači“ neustále opomíjené kouzlo nechtěného, kterým vše končí, včetně tohohle vína, tohohle interview, téhle restaurace, tohohle světa.

V tom vašem spisu také je, že jste se zajímal o civilní leteckou dopravu. Jak jste k tomu přišel?

V roce 1955 byla spartakiáda a já jsem odešel okamžitě po vyfasování 15 korun od učitele tělocviku.

Necvičil jste vůbec?

Ne, vlezl jsem do autobusu, který shodou okolností jel na letiště. Tak jsem tam přijel, všude jinde, rozhodně v SSSR, byly letiště ohrazený, nikdo tam nemohl, zatímco u nás ta budova z roku 1937, která vyhrála architektonickou soutěž v Paříži, měla demokraticky kolem jenom zábradlí, které bylo opravdu pár metrů od křídel. Já tam stojím a najednou přijede stará Dakota, Swiss air, s helvétským křížem, a já si říkal, ježíšmarja, to není možný, po té berlínské krisi, kdy se nesmělo lítat na Západ a Západ k nám. Vždyť sem před únorem lítal Pan Am. Kdokoli letěl z New Yorku do komunistickýho světa, musel přes Prahu, protože ještě po únoru létal do Prahy Pan American World Airways s Constelejšnama. V Praze čekali na spoj do těch Berlínů, Bukureští atd. To byl maďarskej MASZOVLET, později MALEV, bulharskej TABSO, později BALKÁN, rumunskej TARS, později TAROM – Poláci měli LOT, to je pravda. A najednou tam přistál ještě motorovej Douglas! DC Čtyřka! A na tom nápis SABENA! A já Sabena? — to jsem v životě neslyšel.

Co to je?

SOCIÉTÉ ANONYME BELGE DE’EXPLOITATION DE LA NAVIGATION AERIÉNNE a za chvilku přiletí KLM! Convair Metropolitan!

To se chci vždy zeptat letušek, co KLM znamená — nějaká Königliche Luftwafe… ?

Koninklijke Luchtvaart Maatchappij – ti byli velice velkorysý, bols tam tek zadarmo.

Dneska jsou KLM šetřílkové…

Ale dělaj prachy, protože maj velkorysej majlidž systém a hodně lidí lítá přes Schiphol do NY.

Který je vaše oblíbený letadlo?

Žádný, já už nesnáším žádný letadla, protože dělaj rámus. Když si uvědomíte, že v jakémkoli okamžiku, co tady pijeme kávu, je ve vzduchu zavěšeno několik tisíc letadel… Já nejsem zuřivej environmentalista, ale prosazuju myšlenku obnovení paroplavby nebo plachtoplavby, která je jediná demokratická, protože tam tejden blejou všechny paluby — od první až po čtvrtou třídu bez rozdílu. Když jdu dnes po krajině a u každý chajdy stojí tři auta, vedle cirkulárka… Start mezikontinentální rakety SS 20 nedělá takovej rámus jako jeden Čech, který stříhá v neděli dopoledne zahrádku. A teď si představte, že ji stříhaj tisíce! Ta krajina drnčí! Ta duní.

A navíc v neděli.

Ano.

Zpíval jste Ray Charlese.

Já zpíval jenom Ray Charlese.

Proč?

Protože byl naštvanej, že byl slepej, tak co měl dělat? Měl někde křičet na ulici – standing on the corner, watching all the girls! To nemohl, čili zpíval. Já byl taky nasranej, tak jsem se to naučil, podobně jako ti Číňani, co uměj dobře česky, ale nevěděj, co říkaj, takže to byla fonetická angličtina a mě to bavilo, protože to bylo jiný. Už odzvonilo těm sladkejm Glen Millerům.

Nebylo to pravičácký ani levičácký.

A to je pravda, protože mě se nelíbila Janis Joplin. Já byl totiž tak blbej, že jsem byl pro válku ve Vietnamu, protože byla proti bolševikům. Ale byl jsem blbej jenom částečně, i když ještě dodnes někde v nějakým zapomenutým laloku mozku mám pro ni sympatii, ale najednou to je zase fifty-fifty. Na jedné straně vidíte účelnost té války a na druhé straně všechny ty ofensivy na planině Džbánu nebo Hue nebo My Lai, a ty děti znapalmovaný… Je to schizofrenie a zase to kouzlo nechtěnýho, které dnes determinuje svět. Takže se mi nelíbila Janis Joplin, ale Ray Charles, který byl naštvanej. A taky trpěl roztroušenou sklerózou, tak to bylo všechno takový pesimistický a kritický. Samozřejmě že zpíval i písničky jako Georgia on my mind, což je sentimentální písnička opěvující krásy Georgie. Jeho protest ale nebyl módní, byl to protest proti všemu, narozdíl od té flower power, těch kytičkových protestantů, kteří protestovali jen jedním směrem.

Co vás oslovilo z literatury?

Z literatury mě formovala jedna věta z knihy Alberta Camuse Cizinec. Když za ním do vězení přijde advokát a nejprominentnější věc na něm byla barva jeho kravaty – to formulovalo, co by literatura, můj světonázor.

Můžete to trochu osvětlit…

Proč? Tam je přece maminka, která umřela, což ho nechalo naprosto chladným, ale za to ho upoutala barva kravaty jeho advokáta. Mě upoutávaj věci, kterých si nikdo nevšímá, jako že tohle město je zahnojený hnojem ilegálního výlepu reklam. Podívám se do novin a tam protestují farmáři! Proboha, vždyť to jsou sedláci, rolníci, malorolníci, domkáři, a to je to, co většinu Američanů tady štve, že choděj kolem McDonalds, Kentucky Fried Chicken, American Express. Whatever, you name it, to nemuseli nikam jezdit. Je to v takové míře, že české oko už to nevnímá, ale já ano, protože tyhle věci erodují lásku k mé vlasti, ze které nezbylo už ani to Československo. Ale i kdyby uherští honvédi znovu honili národovce až k hrobu pana Bernoláka, pro nás, kteří jsme žili někde jinde, to zůstane Czechoslovakia. For ever!

Politicky jste kde?

Inteligentní člověk nemůže mít politický přesvědčení. Ze všech se nakonec stanou Plojhaři a Švihové, ze všech slušnejch.

Ze všech?

Ze všech.

Nenajde se výjimka?

Nemůže!

Co anglická královna?

Kristovy rány ta dáma klade věnce a navštěvuje mateřský školky.

To je přece důležitý.

Jo, ale vládne parlament.

Královna má ale jinou autoritu. A víte, kde má největší podporu?

V Cardiffu.

Jistě, mezi dělnickou třídou, která jinak nemůže politiky, intelektuály etc. vystát.

Já nejsem příznivec liberální monarchie, protože ta nakonec stejně sklouzne k penězům a relacím, nad kterými není kontrola — k zákonodárství, které když nevyhovuje momentálnímu nároku některých na žraní, tak se změní, a tak dále.

Peníze tedy zničí všechno?

Všechno. Je to konspirační teorie, ale peníze opravdu ovládají všechno.

Za komunismu to tak nebylo…

Já vám to řeknu takhle: arogance komunistické strany a její úderné pěsti Sboru národní bezpečnosti a StB byla nahrazena arogancí peněz.

Jste pokrokář nebo reakčník?

Vyberte si: výlet na Okoř nebo na Točník.

Tedy středověk?

Jeďte vlakem a když uvidíte, že je kolem les, tak vystupte a jděte po slunci, aby vám nesvítilo do očí. Vždycky dojdete do vesnice, odkud se dostanete zase zpět do Prahy.

Rezignujete tedy na politiku jako na vyvažování nerozumnosti?

Vždyť politika je nerozumnost.

A církev svatá?

Nemusí existovat jenom jedna nerozumnost.

Jste anarchista?

Anarchie je nesmysl, protože v okamžiku, kdy zvítězí, začne se organizovat. Mě zajímají skeptičtí filosofové starého Řecka.

A právě třeba přes ně může mít člověk i positivní vztah ke světu.

No právě, motorák, co zastaví uprostřed lesa a jdete po slunci, aby vám nesvítilo do očí.

Za chvíli ale uslyšíte cirkulárku…

Vy jste mladej a potřebujete orientaci ve světě a zřejmě ji máte, ale já vám ji nepotvrdím, protože v jistém věku člověk dospěje k resignaci, k totální resignaci, zbavení se všeho, což si ovšem můžu dovolit já, starý člověk.

Výše uvedený rozhovor vyšel v Babylonu č. 2/XVI v r. 2006