Minulý týden probíhalo kromě návštěvy Andreje Babiše v Bílém domě ještě jedno „hvězdné přestavení“, které u nás trochu zapadlo v odlesku jásavého mediálního pokrytí premiérovy cesty, kdy si i divák veřejnoprávní České televize mohl někdy připadat, že sleduje severokorejské vysílání, jež si Babiše spletlo s Kim Čong-unem. Obsahově sice premiérova cesta vypadala nadějně, leč počkejme si na reálné výsledky.

Tou důležitější „hvězdnou věcí“ byl navíc opravdu reálný výsledek – start kosmické lodi Crew Dragon (Dragon 2), která se dokázala na orbitě spojit s Mezinárodní vesmírnou stanicí, poté se zase odpojit a bezpečně přistát. Na palubě ještě nenesla člověka, jen figurínu, nazvanou Ellen Ripleyová dle hrdinky legendární sci-fi filmové ságy Vetřelec. Živí kosmonauti by však měli následovat ještě letos.

Spojené státy se tak v jistém smyslu vrátí mezi plnohodnotné velmoci. V červenci 2011 se totiž uskutečnil poslední let raketoplánu Space Shuttle, poté byl celý projekt ukončen. A Američané najednou ztratili schopnost poslat člověka do vesmíru. Schopnost, kterou Rusové (Sověti) trvale disponují od roku 1961 a kterou Číňané relativně nedávno, v roce 2003, získali.

Od roku 2011, tudíž už dlouhých osm let, musí Američané při cestách do vesmíru vzít za vděk spoluprací s Ruskem a jeho loďmi jménem Sojuz. Tedy svaz, ten sovětský – vždyť první loď této konstrukce odstartovala již v šedesátých letech minulého století. Současné Sojuzy jsou sice modernizované, ale jistá zastaralost ruské kosmické techniky svědčí zkrátka o tom, že na výlety do kosmu je zapotřebí hodně peněz.

Leč stejná příčina vězela i za dlouhou americkou vesmírnou absencí: rozpočtové škrty neboli nedostatek financí. Ostatně, myšlenka raketoplánu se zrodila pod diktátem nutnosti úspor. Mělo jít o daleko levnější způsob dopravy lidí i nákladu na oběžnou dráhu, poněvadž u klasického letu se vrací zpátky na Zem jen malý návratový modul, vše ostatní shoří v atmosféře. Raketoplán se vracel celý a opakovaně se dala použít i vnější palivová nádrž a pomocné startovací rakety. Idea to byla hezká, avšak ukázalo se, že lety raketoplánů nejsou o moc levnější než lety klasické, ba naopak. A snaha ušetřit se pak minimálně jednou krutě vymstila, když se notně podílela na příčinách katastrofy raketoplánu Columbia.

Nicméně stejnou myšlenku, že je nutné, aby se z vesmíru vrátilo z původní startovací sestavy co nejvíce, odráží též v úvodu zmíněná loď Crew Dragon a její nosná raketa Falcon 9. Není divu, provozuje ji totiž soukromá firma, SpaceX miliardáře Elona Muska, byť ve spolupráci s vládní agenturou NASA. Projekt je vlastně zčásti hrazen z amerického státního rozpočtu, byť ze speciálního fondu, který má soukromý sektor motivovat k vývoji kosmických technologií, přičemž soukromé společnosti mohou v tomto odvětví nyní vydělávat hlavně na vynášení komerčního nákladu (družic) na oběžnou dráhu.

Na podobném zařízení jako SpaceX pracuje i firma Boeing, jejíž CST-100 Starliner by se měl do vesmíru podívat letos na jaře a v létě pak i s lidskou posádkou. Firma Lockheed Martin vyvíjí společně s evropským Airbusem pro NASA loď Orion (či též MPCV neboli Multi-Purpose Crew Vehicle, Víceúčelovou pilotovanou loď), s níž by se Američané měli vrátit k Měsíci a výhledově se dostat i k Marsu.

Lety lidských posádek do vesmíru, zvláště pak plány cest na Měsíc či na Mars (na jejich oběžnou dráhu), mají asi stále hlavně prestižní význam. Ekonomicky se z nich bezprostředně dá sotva něco vytěžit a i případné vojenské úkoly zvládnou lépe automaty. I když, pro řadu vesmírných operací může být člověk stále nenahraditelný. A schopnost vynést své občany do kosmického prostoru každopádně již skoro šedesát let patří k hlavním rysům velmocenského postavení. Takovému státu hned dole na Zemi narostou svaly, jednak v očích jeho obyvatel, ale zejména nepřátel.

Avšak svět, který američtí kosmonauti nejspíše už letos spatří z oběžné dráhy, bude pochopitelně jiný než ten z roku 2011, kdy se do vesmíru zatím naposledy dostali vlastními (americkými) technickými prostředky. A jiný než ten, na jaký jsme zde byli zvyklí od pádu komunismu skoro až do dnešních dní.

Uvidí svět, jenž je opět čím dál tím víc určován soupeřením mocností a podmocností (EU je přinejlepším podmocnost), přičemž v onom souboji hrají zásadní roli technologie, zejména informační, včetně různých sofistikovaných sítí i umělé inteligence. Svět, v němž ten, kdo nemá špičkové IT, je směšným „mimozemšťanem“. A svět, v němž se menším zemím obzvlášť nemusí vyplatit hrát si na most nebo roztáčet politiku více azimutů, poněvadž je nějací rozlícení Vetřelci snadno roztrhnou a sežerou.

I Amerika je v tomto novém globálním vesmíru „Vetřelcem“, tedy mocností, jež má své zájmy, za jejichž sledováním a naplňováním si tvrdě půjde. Chceš patřit do naší aliance? Nepaktuj se s Rusy, nekupuj od Číňanů mobilní sítě, za to od nás ber vrtulníky i třeba zkapalněný zemní plyn! A na členství v elitním klubu jako je NATO si koukej připlatit, alespoň 2 % HDP. Copak to brbláš? Že málo hodnot, zato hodně tvrdého byznysu? Jestli myslíš, že Číňané jsou to pravé terno, tak si za nimi běž!

Tak nějak to teď je a v budoucnosti se výše uvedené rysy mohou ještě vyostřovat. Kam se ve vlnobitích nové doby nakonec dokodrcá kocábka České republiky je stále, nehledě na premiérovu americkou cestu a mediálně opěvované lodičky Moniky Babišové, ve hvězdách.