Katastrofa, nový únor, demokracie v ohrožení. Tak na výsledek voleb reagovala řada voličů, jimž se rozhodně nelíbil triumf hnutí ANO či úspěch Okamurovy SPD. Nicméně podobně unáhlené, emocemi nesené soudy koriguje pohled do historie, a to i do té docela nedávné.

Tak například, vezměme si parlamentní volby 1996. První ODS 29,62 %, druhá ČSSD vedená Zemanem s hubou plnou řečí o vládě tunelářů a prostitutek, 26,44 %. Třetí komunisté 10,33 %, pátý Sládek 8,01 %, v součtu 18,34 %, letos v součtu komunisté a Okamura 18,40 %. Čtvrtí lidovci, 8,08 %, letos 5,80 %, tedy pokles o 2,28 procentního bodu. A do sněmovny tehdy pronikla ještě pátá ODA, s 6,36 %, kterou ale nelze srovnávat s nynější Sehnalovou hračkou pod stejnou značkou, ale spíše s TOP 09 a jejími 5,31 %.

A ještě zpět k tenkrát první ODS. Nedávali lidé Klausově ODS v devadesátých letech hlasy hlavně kvůli tomu, že jim nasliboval, že zavede trh bez přívlastků a bude líp? Letos ODS dostala jedenáct procent, ale už v roce 2013 od ní hodně voličů prchlo k Babišovi, podobně jako letos hodně voličů ČSSD, které to bez populistů typu Zemana nebo Paroubka prostě nejde. Čili jako jediné větší novum vycházejí vlastně jen ti Piráti, ale nedivme se, srovnáme-li stav informačních technologií dnes a před jednadvaceti lety. Není tudíž na české politice vlastně nejsmutnější skutečnost, že je pořád (zoufale) stejná?

Zkusme se však od roku 1996 posunout o dvě léta dále, do doby opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS. Zmíněná éra se všeobecně považuje za období největšího ohrožení české demokracie. Ve skutečnosti spíš hrozilo, že česká demokracie sice získá jinou, pravděpodobně horší podobu, pokud by se všechny tehdejší návrhy na změnu ústavy či volebního systému opravdu realizovaly, ale pořád by to byla demokracie.

Letos Babišovo ANO získalo přes 29 % hlasů a 39 % křesel v Poslanecké sněmovně, ke třem pětinám ve sněmovně a v Senátu, které umožňují změnit ústavu, má však daleko. V posledních letech bije do očí, jak Zeman a Klaus „makají pro Kreml“, odkdy tak ale činí? Až když se stali prezidenty? Ne náhodou dříve, ne náhodou už od sametové revoluce? Lze docela důvodně předpokládat, že ANO.

Zkrátka ti, co dnes píší o novém únoru, co lamentují nad tím, že národ postrádá paměť, když hlasuje pro estébáka Bureše (obyčejného donašeče mezi obchodníky s fosfáty, který měl něco takového fakticky za povinnost už jako člen KSČ), prokazují, že krátkou paměť mají i oni, že si nepamatují devadesátá léta, že si je idealizují, podobně jako si část národa idealizuje komunistický režim, neboť máslo prý tenkrát bylo levnější. Samozřejmě, palčivá otázka, pro koho vlastně maká Babiš, trčí na stole nejpozději od podzimu 2013, ale dokáže vůbec někdo racionálně, bez emocí vysvětlit, v čem je současná situace nějak PODSTATNĚ horší než byla 9. 7. 1998, v den podpisu opoziční smlouvy?

Samozřejmě se v mnohém liší, to ANO, je ale podstatně horší? Odlišnost spočívá třeba v tom, že nyní tu existuje pouze jedna velká strana, třicetiprocentní ANO, za nímž do sněmovny pronikl zástup tří desátníků (ODS, Piráti, Okamura) a pěti „nadpětkařů“ (KSČM, ČSSD, lidovci, TOP 09 a STAN). Leč uvedená relativní dominance nakonec nemusí stačit ani k sestavení vlády. ANO má však ve srovnání s ostatními širší ekonomické zázemí, jak v podobě Agrofertu, tak díky tomu, že by v dalších čtyřech letech mělo za hlasy a mandáty ze státního rozpočtu inkasovat okolo půl miliardy korun. To ČSSD, se závazky vůči Altnerovi možná stále na krku, stojí de facto před bankrotem.

Andrej Babiš je spíše obchodník, byť agresivní a predátorský, prostě pragmatik, jeho ANO nepředstavuje silně ideologicky „vyfutrovanou“ stranu jako Orbánův Fidesz v Maďarsku nebo Kaczyńského PiS v Polsku. Případné vazby k Rusku jsou pak v Babišově případě záležitostí spíše jeho aliance se Zemanem, kde ho má prezident nyní docela v hrsti, neboť může zastavit proti němu vedené trestní stíhání.

Ve výše uvedeném výčtu plusů a mínusů volebního výsledku ve srovnání s nedávnou českou minulostí či přítomností v Polsku a Maďarsku by se dalo pokračovat ještě poměrně dlouho. Leč již zde lze učinit ten závěr, že není žádný důvod k hysterii. Důvodů k vážnému přemýšlení naopak existuje habaděj. Jako jedno z hlavních témat se pak nabízí otázka, proč se čtyřletá kampaň zdejšího řekněme liberálního prostředí proti Babišovi, jež ho líčila jako netvora, jako zlotřilého estébáka, který chce zaškrtit svobodu zavedením EET a vymývá národu mozky pomocí laciného marketingu, zcela minula účinkem, ba byla naprosto kontraproduktivní. Před čtyřmi lety dostalo ANO 18,65 %, letos 29,64 %. Když to takhle půjde dál, kolik bude mít Andrej Babiš za čtyři roky?