Dne 7. října 1959 sovětská vesmírná sonda Luna 3 poprvé vyfotografovala odvrácenou („temnou“) stranu Měsíce. Snímky sice byly velmi nekvalitní, ale přece jen umožnily vytvořit první atlas měsíční krajiny. Sonda objevila nová pohoří a dvě moře, která dostala jména Mare Moscovrae (Moskevské moře) a Mare Desiderii (Moře snů – dnes Mare Ingenii, Moře touhy). Avšak kdo ví, co na Luně vlastně viděla, a co tedy sovětští vědci a jejich ruští nástupci před námi dodnes tají.

Na celé kauze „Babišův syn na Krymu“ není nejhorší to, že poodhaluje zákulisí moci v tomto státě jako hodně temné, nýbrž skutečnost, že za poodhaleným závěsem zeje pouze iracionálno, běží tam šílený sen, halucinace, drogový trip, jsou tam patrné pouze věci, které (zatím?) postrádají logiku.

Syn tehdejšího ministra financí a druhého nejbohatšího Čecha Andreje Babiše se jednoho dne roku 2015 začal chovat jako extra cvok. Policistům na dálnici D1 prý tvrdil, že je George Clooney a že má v autě bombu. Skončil rychle v blázinci. Prý schizofrenie. Přitom je občanem Švýcarského spříseženství, jak se dříve Švýcarsku říkalo (čili: byla informována švýcarská ambasáda?). Tatík ho posléze potřeboval pořádně uklidit, neboť na něj kdysi nechal přepsat Čapí hnízdo, kde hnízdí dotační podvod, a syn tak patří do okruhu stíhaných osob.

Ve výše popsaném ději je zatím vše v zásadě normální. Nicméně normální člověk by dále předpokládal, že syn prostě zmizí někde ve švýcarském sanatoriu, zvláště má-li švýcarské občanství. A ať už by jeho reálná diagnóza byla jakákoliv, pro českou policii a úřady by se stal fakticky nedobytným, obklopeným minimálně dvojí hradbou: nemoci (reálné, nafouknuté či fingované) a švýcarského občanství. Skoro dokonalé, v podstatě neprůstřelné, sice asi drahé, avšak nezapomínejme, taťka je miliardář.

Leč realita zatím vypadá, že vypadla z nějaké hloupé frašky. Syna dostane na starost bodyguard, Rus Petr Protopopov, manžel psychiatričky, která Babiše mladšího léčila po incidentu z roku 2015. A když začne být kolem Čapího hnízda opravdu husto, uklidí ho Protopopov na Ruskem okupovaný Krym. Tam mu nabrnkne děvče z ukrajinského Kryvého Rohu. Dívka pak s Babišem odjede do svého rodného města, poněkud divočejší bašty těžkého průmyslu, kde jsou Protopopovem ponecháni bez dozoru. (Nebo „Andy“ Babiš pod jejím dozorem.) Takového ochránce aby pohledal! „Můj syn měl to štěstí, že i přes velmi vážnou duševní nemoc měl kamaráda, který se o něj staral jako o bratra. Kéž by všichni nemocní měli někoho takto hodného a oddaného, kdo jim věnuje svůj čas, pozornost a péči,“ vysekl mu však poklonu premiér.

Psychiatrička Dita Protopopová sepsala zprávu, podle které se Babiš mladší nemůže účastnit trestního řízení. Od roku 2016 pak začala působit na ministerstvu financí jako Babišova poradkyně pro oblast zdravotnictví. Nyní pracuje na ministerstvu zdravotnictví, v oddělení koncepcí a strategií, kde má na starosti reformu psychiatrické péče. Její otec, slovenský básník a prozaik Juraj Kalnický, v roce 2006 obdržel Puškinovu medaili, tedy cenu, kterou uděluje ruský prezident za zásluhy v oblasti kultury, literatury a umění, nicméně v praxi často za zásluhy o ruské politické zájmy. U nás se jí mohou „chlubit“ třeba Václav Klaus a nejnověji Jaromír Nohavica.

Jaký to všechno dává smysl?!? Vnímá snad starostlivý otec Babiš manžele Protopopovy podobně jako ruská carevna Rasputina? Nebo je cynik, syn je mu ukradený, prostě potřeboval, aby zmizel, a Protopopov to dovedl zařídit rychle a relativně levně? Anebo je jeho syn svého druhu rukojmí, díky němuž Babiše kontrolují nějaká ruská chapadla, ruské tajné služby? Nějaké tajné spříseženstvo?  Či snad doktorka Protopopová pouze chytila příležitost pořádně za pačesy, když jí osud přihrál do rukou duševně chorého syna jednoho z nejbohatších a nejmocnějších mužů v zemi – a „ruská stopa“ je tak opravdu jen náhodná? Podobně spekulovat by se dalo ještě docela dlouho, ale v tuto chvíli nemá moc cenu vybrušovat kdovíjak sofistikované spekulativní hypotézy.

I za tím, co na povrchu vypadá jako naprosté šílenství, jako holé iracionálno, zpravidla vězí nějaké racionální vysvětlení. Pokud bychom měli k dispozici více informací, řada podivných rysů kauzy „syn na Krymu“ by asi získala určitou logiku. Bohužel, nejspíše nikoliv uklidňující, ale ještě více zneklidňující. Těžko však doufat v nápravu české politiky, pokud důkladně nepoznáme její odvrácenou, temnou tvář. Důkladně, ne pomocí pár záběrů pořízených z chodby do předsíně kamerou ukrytou v brýlích.