Jednoho dusného středečního dopoledne v půl jedenácté – bylo to 13. června 1907 – se na živém ústředním náměstí v Tiflisu předváděl na koni fešácký kapitán jízdy s knírem, ve vysokých botách, rajtkách a s velkou čerkeskou šavlí, a žertoval se dvěma nastrojenými gruzínskými děvčaty, která točila okázalými slunečníky – a přitom držela ruku na mauserech, schovaných v šatech. Na rozích okolních ulic čekali mladíci v jasných rolnických rubaškách a širokých námořnických kalhotách, také se schovanými revolvery a granáty. V podezřelé hospodě Tilipučuri na náměstí obsadila sklepní místnost skupina po zuby vyzbrojených gangsterů a zvesela zvali kolemjdoucí na drink. Všichni čekali na první čin, jímž měl tehdy devětadvacetiletý Josef Džugašvili, později známý jako Stalin, dobýt pozornost světa.

Mimo gang znala toho dne plán na zločinné teroristické „vystoupení“ jen hrstka lidí, ale Stalin na něm pracoval celé měsíce. Jedním z těch, kdo širší plán znali, byl Vladimír Iljič Lenin, vůdce bolševické strany, který se skrýval daleko na severu v chatě Kuokola ve Finsku. Několik dnů předtím se Lenin v Berlíně a pak v Londýně tajně sešel se Stalinem, aby mu dal pokyn k velké loupeži, ačkoliv sociálně-demokratická strana veškeré „vyvlastňování“ neboli „expropriace“, což byl eufemismus pro bankovní lupičství, právě přísně zakázala. Stalinovy operace, loupeže a zabíjení, se však vždy odehrávaly s úzkostlivou pozorností k detailům a k zachování tajnosti, a udělaly z něho „hlavního sponzora Bolševického centra“. Události, k nimž toho dne došlo, se dostaly do titulků novin po celé zeměkouli, doslova otřásly Tiflisem do základů a ještě víc rozdělily sociální demokraty do různých frakcí: ten den zahájil Stalinovu kariéru a zároveň ji téměř zničil – byl to předěl v jeho životě.

Na Jerevanském náměstí zaujalo dvacet banditů, kteří tvořili jádro Stalinova gangu zvaného „Organizace“, taková postavení, aby měli vyhlídku na Golovinský prospekt, elegantní tifliskou hlavní třídu, táhnoucí se kolem nádherného bílého místodržitelského paláce v italském stylu. Čekali na hluk dostavníku a cválajících kozáků jeho doprovodu. Kapitán s čerkeskou šavlí se nakrucoval na koni, načež sestoupil, aby se prošel po módním bulváru. Na každém rohu hlídkovali kozáci nebo policisté: úřady byly připraveny. Něco se čekalo už od ledna. Informátoři a agenti tajné carské policie, Ochranky, a carské uniformované politické policie, četníků, dodávali hojná hlášení o utajovaných lumpárnách revolucionářských a zločineckých gangů. V mlhavém přítmí onoho podsvětí se světy banditů a teroristů prolínaly a bylo těžké odlišit předstírání od pravdy. Ale hláška o nějakém „vystoupení“, jak by dnes řekli zpravodajští odborníci, existovala už měsíce.

Toho oslnivého parného dopoledne se mohlo zdát, že orientální barvy Tiflisu (dnešního hlavního města Gruzie Tbilisi) snad ani nepatří do stejného světa jako tisíce kilometrů vzdálené carské hlavní město Petrohrad. Staré ulice bez tekoucí vody a elektřiny končily tam, kde svahy Mtacmindy, Svaté hory, začínaly být už nemožně strmé, a byly plné pitoreskních pokroucených domů obtížených balkony porostlými vínem. Tiflis byla velká vesnice, kde každý každého znal. Hned za vojenským velitelstvím, v lesklé bídě Frejlinské ulice, co by kamenem dohodil od náměstí, bydlela Stalinova manželka, hezká mladá gruzínská švadlena Kato Svanidzeová s novorozeným synem Jakovem. Byla to opravdová láska: Stalin byl navzdory svých černým náladám Kato oddán a ona obdivovala a sdílela jeho revoluční zápal. Zatímco se se synem vyhřívala doma na balkoně, její manžel se chystal připravit jí i celému Tiflisu příšerný šok.

Toto důvěrně známé město bylo hlavním městem Kavkazu, carova divokého horského vicekrálovství mezi Černým a Kaspickým mořem, kotle vášnivého a hrdého lidu. Golovinský prospekt svou elegancí připomínal pařížský bulvár. Ulici lemovala bílá neoklasicistní divadla, opera v maurském stylu, velké hotely a paláce gruzínských knížat a arménských ropných baronů, avšak když člověk minul vojenské velitelství, otevřelo se Jerevanské náměstí v celé své asijské všehochuti. Exoticky odění sokolníci a stánky nabízející kořeněné gruzínské fazole lobio a horké pečivo se sýrem chačapuri. Nosiči vody, pouliční obchodníci, kapesní zloději a portýři jako přenesení nebo ukradení z arménských či perských bazarů, uličky, které připomínaly spíš levantské tržiště než evropské město. Karavany velbloudů a oslů naložených hedvábím a kořením z Persie a Turkestánu, ovoce a měchy s vínem z žírného gruzínského venkova loudavě procházely branami karavanseráje. Jeho mladí číšníci a poslíčci obsluhovali svou klientelu hostí a návštěvníků, nosili zavazadla, odstrojovali velbloudy – a pozorovali náměstí. Z nově otevřených gruzínských archivů teď víme, že Stalin – podoben Faginovi z Dickensova Olivera Twista – využíval kluky z karavanseráje jako malé revoluční pouliční zpravodajce a kurýry. A zatím v hlubokých zadních místnostech karavanseráje hlavní gangsteři dávali svým ozbrojencům poslední školení a naposledy probírali plán. Stalin tam toho rána osobně byl.

Dvě hezká děvčata točící deštníky a s revolvery, Patsia Goldavová a Anneta Sulakvelidzeová, „hnědovlasá, štíhlá, černooká a vyzařující mládí“, nedbale přešla přes náměstí a postavila se před vojenské velitelství, kde flirtovala s ruskými důstojníky, četníky v elegantních modrých uniformách a kozáky s nohama do O.
Tiflis byl – a stále je – lenivé město, kde se lidé procházejí a potulují po bulvárech a často se zastaví na sklenku vína ve spoustě hospůdek pod širým nebem: připomínají-li okázalí a vznětliví Gruzíni nějaký evropský národ, pak jsou to Italové. Po ulicích si s hlasitým zpěvem vykračovali Gruzíni a další Kavkazané v tradičních čochách, jejichž dlouhé košilovité pláště na prsou lemují pouzdra na náboje. Gruzínské ženy v černých šálách a manželky ruských důstojníků oblečené po evropsku procházely branami Puškinova parku a cestou si od Peršanů a Arménů, Čečenů, Abcházců a horských Židů kupovaly zmrzlinu a šerbet jako na pestrém maškarním plese plném klobouků a kostýmů.

Bandy uličníků – kintos – pokradmu vyhlížely v davu příležitost k nějaké lumpárně. Nedospělí seminaristé kráčeli v dlouhých bílých rochetách, provázeni vousatými popy v dlouhých kutnách – učiteli z bělostného semináře tyčícího se na druhé straně ulice, kde se Stalin o devět let dříve téměř také stal duchovním. Tento neslovanský, neruský a divoce kavkazský kaleidoskop východního a západního byl svět, který Stalina vychoval.

Dívky, Anneta a Patsia, zkontrolovaly čas, rozdělily se a zaujaly nové postavení po obou stranách náměstí. V Palácové ulici, nedaleko plutokratického majestátu paláce knížete Sumbatova, už podivní klienti proslulé krčmy Tilipučuri – pánové, pasáci, informátoři a kapsáři – popíjeli gruzínské víno a arménský koňak. Právě v tu dobu David Sagirašvili, jiný revolucionář, který znal Stalina a některé gangstery, navštívil kamaráda, jemuž patřil obchod nad tavernou, a veselý bandita ve dveřích, Bačua Kupriašvili, ho pozval dovnitř a „podle gruzínského obyčeje mi hned nabídl židli a sklenici červeného vína“. David víno vypil a chystal se k odchodu, ale ozbrojenec mu „s vybranou zdvořilostí“ navrhl, aby zůstal a „dal si ještě víno a něco k zakousnutí“. David si uvědomil, že „pouštějí lidi dovnitř, ale nenechávají je odejít. Ve dveřích stáli ozbrojenci.“ Když štíhlá tmavovlasá Patsia, který stála tak, aby měla výhled, zpozorovala, že po bulváru pádí konvoj, zaběhla za roh Puškinova parku a zamávala novinami na Stěpku Inckirveliho, který čekal u brány.
„Vyrážíme!“ zamumlal. Stěpko kývl na Annetu, která byla na druhé straně ulice hned u Tilipučuri, a ta dala znamení, jímž přivolala z baru ostatní. Ozbrojenci u vchodu na ně kývli. „Na to znamení“ uviděl Sagirašvili, jak bandité v taverně odložili sklenice, zvedli své pistole, vyběhli ven a hnali se přes náměstí – hubení, souchotinářští mladíci v širokých kalhotách, kteří se celé týdny sotva najedli. Někteří byli gangsteři, někteří desperáti, a někteří, jak je pro Gruzii typické, synové z knížecích rodů stižených chudobou ze zámků na venkově, jimž chyběly střechy i zdi. I kdyby jejich skutky byly zločinné, nepáchali je pro peníze: byli oddáni Leninovi, straně a svému tifliskému loutkáři Stalinovi. „Každý z nás měl předem naplánovanou funkci,“ vzpomínala třetí dívka z gangu, Alexandra Darachvelidzeová, které bylo právě devatenáct, byla kamarádka Annety a měla už horečku z loupeží a přestřelek za sebou.

Každý z gangsterů kryl policisty na náměstí – gorodové, jimž se v ulicích říkalo faraoni. Dva ozbrojenci se zaměřili na kozáky před radnicí, a zbytek postupoval k rohu Veljaminovy ulice a arménského bazaru nedaleko samé Státní banky. Alexandra ve svých neuveřejněných pamětech vzpomíná, jak se dvěma ozbrojenci hlídala roh jedné ulice.To už si Bačia Kuprianišvili, nonšalantně předstírající, že čte noviny, všiml v dálce oblak prachu zdvihajících se pod koňskými kopyty. Už jedou! Bačua sroloval noviny – byl připraven… Jízdní kapitán s tasenou šavlí varoval kolemjdoucí, aby se do ničeho nepletli, ale když si ho nikdo ani nevšiml, vyskočil zpátky na svého krásného koně. Nebyl to žádný důstojník, ale ideál gruzínského beau sabreur a zbojník, napůl rytíř, napůl bandita. Byl to pětadvacetiletý Kamo, náčelník Organizace a jak říkal Stalin „mistr převleků“, který se uměl přestrojit za bohatého knížete i za rolnickou pradlenu. Pohyboval se strnule, na levé oko šilhal a koulel jím: před pouhými několika týdny mu do obličeje vybuchla jeho vlastní bomba. Teprve se zotavoval. Kamo „byl naprosto uchvácen“ Stalinem, který ho obrátil na marxismus. Vyrůstali spolu v násilnickém městečku Gori asi 70 kilometrů odsud. Bankovní lupič Kamo vynikal vynalézavostí a odvahou, byl pravý Houdini útěků z vězení a důvěřivý hlupák – a ještě k tomu napolo šílený pachatel psychopatického násilí. Napjatě, podivně klidný s tajemným „matným obličejem“ a prázdným pohledem prahl Kamo sloužit svému pánu a často Stalina prosil: „Dovol mi, abych ho pro tebe zabil!“ Žádný čin makabrické hrůzy ani okázalé odvahy pro něj nebyl příliš silný: později vrazil ruku do prsou jakéhosi muže a vyrval mu srdce.

Stalin po celý život vyzařoval cosi, co k němu přitahovalo nemorální a nevázané psychopaty a získávalo mu jejich oddanost. Jeho stoupenec z dětství Kamo a tihle gangsteři byli jen první v dlouhé řadě dalších. „Ti mladíci šli za Stalinem nesobecky… Obdiv, jaký k němu měli, mu umožnil spoutat je železnou kázní.“ Kamo často chodil ke Stalinovi domů, kde si také půjčil šavli, jež patřila otci Kato, a vysvětlil, že se „chystá hrát kozáckého důstojníka“. I Lenina, zjemnělého právníka, který měl šlechtické vystupování, fascinoval odvážlivec Kamo, a nazýval ho svým „kavkazským banditou“ „Kamo,“ přemítal Stalin ve stáří, „byl opravdu úžasný člověk.“

„Kapitán“ Kamo obrátil koně k bulváru a směle se klusem rozjel přímo kolem blížícího se konvoje. Jakmile začala střelba, chlubil se, celá věc „byla za tři minuty vyřízená“.
Kozáci přicválali na Jerevanské náměstí, dva vepředu, dva vzadu, a prostřední vedle dvou kočárů. Skrz zvířený prach mohli gangsteři zahlédnout, že v dostavníku sedí dva muži v oblecích – pokladník státní banky Kurďjumov a účetní Golovňa – a dva vojáci se vztyčenými puškami, a druhý kočár je plný policistů a vojáků. Kola duněla a mohlo trvat už jen vteřiny, než kočáry a jezdci přejedou náměstí a zabočí do ulice v Solokaki, kde stála nová Státní banka: sochy lvů a bohů nad vchodem reprezentovaly rostoucí úspěšnost ruského kapitalismu. Bačua spustil noviny a dal znamení, načež je odložil stranou a sáhl po zbrani. Gangsteři vytáhli předměty, kterým přezdívali „jablíčka“ – silné granáty, které do Tbilisi propašovala děvčata, Anneta a Alexandra, schované ve velké pohovce.

Ozbrojenci a dívky pokročili kupředu, vytrhli pojistky a hodili čtyři granáty, jež vybuchly pod kočáry s ohlušujícím rámusem a pekelnou silou, která odhodila koně, roztrhala muže na kusy a pokropila dlažbu vnitřnostmi a krví. Bandité vytáhli mausery a browningy a zahájili střelbu na kozáky a policisty kolem náměstí; ti, naprosto nepřipraveni, padali ranění nebo utíkali do úkrytu. Vybuchlo více než deset bomb. Svědci se domnívají, že pršely odevšud, i ze střech: později se říkalo, že Stalin hodil první bombu ze střechy sídla knížete Sumbatova. Bankovní kočáry stanuly. Kolemjdoucí se s křikem drali do úkrytů. Někteří si mysleli, že je zemětřesení: spadla snad na město Svatá hora? „Nikdo nedokázal říci, zda ta strašná střelba pocházela z děl nebo to byly výbuchy bomb,“ sdělovaly čtenářům gruzínské noviny Isari (Šíp). „Hluk vyvolal paniku všude… skoro po celém městě se lidé dali na úprk. Kočáry a vozy se hnaly pryč…“ Z budov se kácely komíny a všechny okenní tabulky až k místodržitelskému paláci byly rozbité.

Kato Svanidzeová byla se svou rodinou na blízkém balkoně a pečovala o Stalinovo miminko, „když náhle všichni uslyšeli výbuchy bomb“, vzpomínala její sestra Sašiko. „Vyděšeně jsme se vrhli do domu.“ Venku, uprostřed žlutého kouře a divokého zmatku, mezi koňskými těly a zmrzačenými lidskými údy, se dělo něco hrozného. Jeden kůň zapřažený před kočárem sebou trhl a škubavě se vracel k životu. Právě když se gangsteři rozběhli, aby se zmocnili pytlů s penězi uložených vzadu v kočáře, se kůň vzpamatoval z otřesu, rozběhl se z kopce k vojenskému bazaru a zmizel i s penězi, které Stalin slíbil Leninovi na revoluci.

* * * Uprchlý kůň se s kočárem a kořistí hnal přes náměstí. Někteří gangsteři propadli panice, ale tři z ozbrojenců se nečekaně rychle pohnuli k činu. Bačua Kupriašvili neztratil hlavu a rozběhl se ke koni. Byl sice příliš blízko, takže to pro něj bylo nebezpečné, ale hodil koni pod břicho další „jablíčko“, které mu urazilo nohy a vyrvalo střeva. Bačuu to vyhodilo do vzduchu a omráčeně dopadl na dlažbu. Kočár se naklonil a zastavil. Bačua byl vyřazen, ale Datiko Čibriašvili vyskočil do kočáru a vytáhl pytle s penězi. Třímaje pytle s penězi, potácel se dýmem k Veljaminově ulici. V gangu však zavládl zmatek. Datiko s celou vahou bankovek nemohl běžet daleko: musel je někomu předat – ale komu? Stoupající kouř se rozplýval a odhaloval masakr hodný malého bojiště. Vzduch byl stále plný křiku a výstřelů a po dlažbě, poseté kusy lidských těl, se rozlévala krev. Kozáci a vojáci začali vykukovat a sahat po zbraních. Z města už byly na cestě posily. „Všichni soudruzi,“ napsal Bašua Kupriašvili, „byli na svých místech – až na tři, kteří měli slabé nervy a utekli.“ Jenže Datiko byl v té chvíli skoro sám. Váhal, zda neprohráli. Úspěch celého plánu visel na vlásku.

* * * Právě když se loupež mohla už už zhroutit, přiřítil se ďábelskou rychlosti na náměstí „kapitán“ Kamo ve vlastním kočáře, jednou rukou třímal opratě a druhou střílel z mauseru – jako kovboj v nějakém západním filmu. Rozzuřený, že plán selhává, zplna hrdla nadával – „jako opravdový kapitán“ – a točil se s kočárem dokola sem a tam, až vlastně obsadil náměstí. Pak se přihnal k Datikovi, sklonil se a s pomocí jednoho z ozbrojených děvčat naložil pytle s kořistí do kočáru. Pak vůz prudce obrátil a odcválal po bulváru rovnou kolem místodržitelského paláce, kde to bzučelo jako v úle – sbíhali se vojáci, kozáci nasedali na koně a byly vysílány rozkazy požadující posily. Kamo zpozoroval lehký policejní vůz, který uháněl klusem v opačném směru a v němž seděl zástupce policejního náčelníka A. G. Balabanskij. „Peníze jsou v bezpečí. Jeďte na náměstí,“ zakřičel Kamo. Balabanskij zamířil na náměstí a až příští den pochopil svůj omyl. Spáchal sebevraždu.
Kamo jel rovnou do ulice Druhá Gončarná a tam do dvora truhlářského obchodu za domem, který patřil staré paní jménem Barbara „Babe“ Bočoridzeová. Stalin tam po léta trávil nejednu noc u Babina syna Miči. Tady se plánovala celá loupež. Byla to adresa, kterou místní policie dobře znala, ale gangsteři měli pod palcem nejméně jednoho důstojníka četníků, kapitána Zubova, který byl později obviněn, že bral úplatky – a dokonce pomáhal ukrývat kořist. Vyčerpaný Kamo odevzdal peníze, svlékl uniformu a vylil si na rozpálenou hlavu kbelík vody.

* * * Světem se valily vlny šoku nad Stalinovým „vystoupením“. V Londýně oznamovaly noviny Daily Mirror: „DÉŠŤ BOMB: Revolucionáři způsobili zkázu ve velkém davu lidí“: „Dnes bylo jedna po druhé vrženo asi deset bomb na náměstí v centru města plné lidí. Bomby vybuchovaly se strašnou silou, mnoho lidí bylo zabito…“ The Times to rovnou nazvaly „BOMBOVÁ OHAVNOST V TIFLISU“ a Le Temps v Paříži byly ještě lakoničtější: „CATASTROPHE!“

* * * V kočáře zůstalo dvacet tisíc rublů. Vozka, který útok přežil, usoudil, že ho potkalo štěstí a strčil 9500 rublů do kapsy, ale byl s nimi později uvězněn: o Stalinově a Kamově gangu ovšem nevěděl nic. Jakási užvaněná ženská se přihlásila jako členka lupičského gangu, ale ukázalo se, že je bláznivá. Nikdo nebyl schopen odhadnout, kolik vlastně lupičů bylo: svědci soudili, že bomby vrhalo až padesát banditů ze střech, ne-li ze Svaté hory. Nikdo vlastně neviděl, jak Kamo vzal kořist. Ochranka shromáždila z celého Ruska historky o tom, že loupež zosnoval kdekdo – stát sám, polští socialisté, anarchisté z Rostova, arménští dašnakovci, anebo eseři. Z gangsterů nebyl dopaden nikdo. Dokonce i Kupriašvili přišel včas k vědomí a podařilo se mu uprchnout. Na náměstí zůstalo ležet padesát raněných. Těla tří kozáků, bankovních úředníků a několika nevinných chodců byla roztrhána na kusy. Cenzurované noviny počet obětí snížily, ale archivy Ochranky odhalují, že bylo zabito kolem čtyřiceti lidí. V sousedních obchodech byly narychlo zřízeny stanice první pomoci, které obvazovaly raněné. Čtyřiadvacet vážně raněných bylo přijato do nemocnice. Po hodině viděli náhodní chodci smuteční průvod příšerných kočárů, jež vezly po Golovinském bulváru mrtvé a kusy jejich těl jako vnitřnosti z jatek.

Z knihy britského historika Simona Sebaga Montefioreho Mladý Stalin kniha vychází v nakladatelství Beta Dobrovský v překladu Petrušky Šustrové.