„Fidel Castro a jeho skupina chtějí jen jedno: mít moc, ale takovou, která jim umožní zlikvidovat zbytky kubánské ústavy a jejích zákonů, aby pak položili základy ještě krutější a hanebnější tyranie, takové, která lidem ukáže skutečný význam toho slova, tedy bezohledného totalitního, zlodějského a vražedného režimu, jenž po příštích minimálně dvacet let prakticky nebude možné svrhnout. Fidel Castro je totiž fašistický psychopat…“

Přestože jednou z mála jistot je, že budoucnost nás zpravidla vždy zaskočí, často se najde někdo, komu se jí podaří celkem přesně predikovat. Pochopitelně mu ovšem v daný moment málokdo naslouchá. Úvodní slova pronesl v kubánském Kongresu poslanec Rafael Díaz-Balart těsně před tím, než se Kongres rozhodl bratry Castrovy se svojí soldateskou propustit 15. května 1955 předčasně z vězení.

Díaz-Balart věděl, o čem mluví. Z pozice švagra Fidela Castra na rozdíl od ostatních bratry Castrovy osobně znal. Zbytku poslanců mělo být nápovědou, že při přepadení kasáren Moncada o dva roky dříve povraždili 15 vojáků a tři policisty, přičemž líto jim bylo jen toho, že jich nebylo více. Poslanci je však asi považovali jen za poněkud výstřední snílky.

Zbytek příběhu je známý. Diktatura netrvá dvacet let, ale již bezmála šedesát, stála životy tisíce popravených, umučených či zmizelých, vyhnala ze země na 700 000 emigrantů, z jedné z nejbohatších zemí Latinské Ameriky učinila druhou nejchudší po Haiti, přičemž sama nominální mzda je oproti Haiti zhruba poloviční. To ovšem současnému vůdci Raúlu Castrovi nijak nebrání v dalším „upevňování“ revoluce a boji za sociální „spravedlnost“. Ta má podobu v rozkastování na komunistickou a vojenskou nomenklaturu držící v ruce ekonomickou moc (a s přístupem ke konvertibilnímu pesu, za které je možné reálně něco koupit) a zbytek obyvatel, přežívající o hladu díky pomoci příbuzných ze zahraničí.

V hlavním městě spadnou stářím a absencí údržby denně dva domy, mnohdy výstavní paláce z doby dávno zašlé slávy, ovšem v kánonu kubánské komunistické strany není na vině ona, ideologie nebo šlendrián, naopak. Vůdci revoluce jsou totiž sami obětí v boji s viníkem všech strastí, problémů a ekonomické katastrofy, s impériem, Spojenými státy americkými a jejich domnělou snahou o narušení kubánské nezávislosti.

Když neteče voda, mohou za to Spojené státy, když není benzín do linkových autobusů, mohou za to Spojené státy, když měsíční příděl potravin stačí stěží na týden, mohou za to Spojené státy, když se přeruší dodávka elektřiny, mohou za to Spojené státy, a když je málo volů do potahu místo rozpadlých traktorů, mohou za to pro změnu opět Spojené státy. Kubánci při úlitbách režimu skandují „Socialismus nebo smrt“, zatímco se stali mistry v přežívání na semenech divoce rostoucí lufy nebo mleté borovicové kůry místo mouky.

Fidel Castro se k moci prostřílel a prolhal zároveň. Mnoho spolubojovníků věřilo jeho tezím o svobodě a demokracii, svobodné volby po jeho triumfálním vstupu do Havany byly považovány za samozřejmost. Vždyť o nich sám s oblibou tolikrát mluvil. Na svobodné volby čeká Kuba 60 let a neznámo kolik dalších čekat bude.

Co k tomu říct?

Že až bude tento týden jmenován českým premiérem notorický lhář, fabulátor a věčná oběť, který se na rozdíl od nejmenovaného předchůdce nechce udržet u moci pomocí Marťanů, ale díky úlitbám komunistům a fašistům, jistě se objeví mnoho různých předpovědí, jak bude tato v českých polistopadových poměrech nová politická éra vypadat a čeho reálně bez ohledu na proklamované cíle a sebeprezentaci dosáhne. A že některé z nich, byť budou vypadat sebešíleněji a vysoce nepravděpodobné, se nakonec mohou mýlit nejméně.

Koneckonců, dělení na kastu vyvolených a zbytek poddruhů již reálně započalo, předseda Poslanecké sněmovny chce s vydáním Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání počkat na „nezávislou“ policii a justici, rozuměj, až ji ANO zpacifikuje a přetvoří k obrazu (prospěchu) svému. Spolehnout se můžeme také na to, že viníkem všech problémů osobních i státních bude i nadále „systém“ nebo Kalousek.

A překvapivé není ani to, že pojistka ústavnosti a demokratického zřízení, prezident, se nemůže dočkat, až vůdci hnutí ANO odevzdá celou republiku navrch ovázanou mašlí za pár hlasů v nadcházejících volbách.

Zkrácená verze, kompletní text bude otištěn v prosincovém čísle časopisu Babylon.