V roce 2019 jsem na Bayreuthských slavnostních hrách shlédl 5 představení – Tristana a Isoldu, Parsifala, Mistry pěvce norimberské, Lohengrina a novou inscenaci Tannhäusera. Wagnerovský festival v Bayreuthu provází již řadu let řada nezvyklých opatření, která se stupňují. Letos vstup do budovy Festspielhausu revidovali tak, že člověk musel předložit pas a uvaděči kontrolovali, zda jméno uvedené na vstupence souhlasí se jménem v pasu či v jiném průkazu totožnosti. To jsme My, jak by se vyjádřil Jevgenij Zamjatin.

Kromě Tannhäusera a Lohengrina jsme již o představeních informovali dříve, proto nyní jen k těmto dvěma. Začněme letošní premiérou Tannhäusera, kterou jsem viděl až 25. 8. Celému představení dominovala tak extravagantní a hloupá režie, že hudbu a pěvecké výkony bylo těžké sledovat, ledaže by člověk zavřel oči. Vnímání bylo navíc znesnadněno téměř nepřetržitým videem, které začalo velmi nevinně. Ukazovalo hrad Wartburg (namísto Venušiny sluje) s okolní romantickou zalesněnou krajinou. Posléze se však záběr přenesl na silnici a člověk by se tázal: proč to? Náhle se na silnici objeví retro dodávka, ozdobená zvířátky z Disneylandu, jíž řídí žena (ano, je to Venuše), vedle ní sedí pomalovaný klaun v pestrých šatech (později zjistíme, že se jedná o Tannhäusera) a vzadu se pošťuchuje jakýsi černoch s plnovousem, který se neustále převléká z mužských šatů do ženských a obráceně a trpaslík s bubínkem (stylizovaný do chlapečka z filmu Plechový bubínek podle Günthera Grasse).

Autu dochází palivo, Venuše zastaví u pumpy, kde kromě benzínu nakupuje potraviny zabalené do papíru a nápoje v papírových kelímcích s brčky, za nic nezaplatí, tedy vlastně vše ukradne. Respektive rozchechtaná posádka předloží obsluze čerpací stanice platební kartu, která je nefunkční, ale video nám přiblíží její identifikační číslo, respektive nápis „frei im Wollen, frei im Thun, frei im Geniessen“ (svobodný v chtění, konání a v užívání si), což je motto celého představení. Auto pak z videa zmizí a dojede přímo na scénu před jakousi chaloupku, kterou hlídají sádroví trpaslíci. Všichni čtyři protagonisté z auta vystupují a žerou (jinak se to nedá nazvat) z papíru a plastů. Zřejmě si tak mladí autoři inscenace (Tobias Kratzer – režie, Rainer Sellmaier – scéna a kostýmy a Manuel Braun – video – a říkejme jim „tvůrci“) představují vrchol neřesti: jíst a pít z papíru a plastů. Obávám se však, že tak vysoko jejich inteligence a přesvědčení nesahá. To má být ztvárnění Venušiny sluje, v níž se může odehrávat vše, co se týče rozkoše a požitků? Domnívám se, že eroticky silně založený Wagner by se v hrobě obracel.

Nebudeme zde rozebírat všechny scénické podrobnosti, které byly ujeté na nejvyšší míru. Celé představení se neslo v duchu revoluce, respektive v duchu, jak si dnešní levicově zaměření mladí lidé na západě revoluci představují. Inscenace byla uvedena výrokem Richarda Wagnera (pochází z jeho spisku Revoluce z roku 1849): frei im Wollen, frei im Thun, frei im Geniessen a viděli jsme co? Inscenaci Wagnerovy myšlenky vytržené z kontextu, nikoli inscenaci Tannhaüsera. A celá programová brožura se hemží výroky autorů, kteří nějak přispěli k revoluci politické, ale zejména k revoluci v umění (namátkově Richard Wagner, Michael Bakunin, Joseph Beuys, Hermann Nitsch, Wolf Vostell, Vladimír Majakovskij, Lev Trockij, Hugo Ball, André Breton, ale i David Burljuk, Alexander Kručonych či Velemir Chlebnikov). Vytrhnout věty z kontextu a postavit z těchto útržků další umělecké dílo, je projevem dnešní slabosti ducha a nedostatku imaginace a fantasie dnešních „tvůrců“ (a nejen tvůrců představení Tannhäusera). „Tvůrci“ se chytnou nějakého výroku či módní tendence (show) a dílo samotné, geniální hudba Tannhäusera, se tak dostane na úroveň nepochopené scénické, respektive povrchně využité filmové hudby.

Ale vraťme se ještě k několika scénám v inscenaci. Druhé jednání začíná pohledem videa do šatny a zákulisí až po příchod postav na scénu. To je opět okopírováno z přenosů oper do kin. A nebudeme snad ani rozebírat, jak na scénu při soutěži pěvců na Wartburgu vstupují černoch a trpaslík. Ve třetím jednání, kdy se Alžběta modlí za návrat Tannhäusera z Říma a odmítá Wolframovu nabídku k doprovodu domů pojali „tvůrci“ tuto scénu tak, že Wolfram odvleče Alžbětu do vraku Venušiny dodávky a tam s ní kopuluje (před tím, než zapěje svou slavnou píseň o večernici). Tam, kde by mohli „tvůrci“ rozvinout své sexuální imaginace, tedy ve scéně z Venušiny jeskyně, nic takového není ani v náznaku, a dojemnou scénu, v níž se obrací k smrti nešťastná hrdinka k Panně Marii, převedou na sex spočívající ve znásilnění. Impotence a hnus!!! Hnus, jemuž rovno není.

Není divu, že z takového bahna lze vykopávat hudební prožitky jen těžko. K čemu jsou výborné výkony pěvců, sboru či dirigentů, máme-li před očima odporný svět naruby. Svět, jemuž není svaté nic, svět, který se chce jen chechtat, předvádět se a užívat si. Je opravdu s podivem, že světová špička, dirigent Valerij Gergiev, se nechá angažovat v takové prasárně. Festspielorchester pod jeho taktovkou nehrál v prvním dějství tak, jak jsme v Bayreuthu bývali zvyklí. Druhé jednání bylo již lepší a třetí pojal Gergiev s extatickou vypjatostí, v níž je nedostižným mistrem. Festspielchor podal pod vedením Eberhard(a) Friedrich(a) standardně kvalitní výkon. Všechny zpěváky převyšovala svým výkonem Lise Davidsen v roli Alžběty. Až na druhém místě bych hodnotil Tannhäusera (Stephen Gould), Woframa (Markus Eiche) a Venuši (Elena Zhidkova). Paradoxem je, že komparsy (trpaslík Oskar s bubínkem a travestitní černoch Le Gateau Chocolat) měly při děkovačce stejný úspěch, jako nejlepší pěvci. „Tvůrci“ tak povýšili tělesný handicap a sexuální úchylku na roveň výkonů nejlepších umělců a obecenstvo jim to schlamstlo i s navijákem. I to je projevem zvrhlého světa. „Tvůrci“ se tomu jistě chechtají ještě dnes.

Lohengrin dne 3. 8. byl režijně téměř totéž, jen v bledě modrém (Yuval Sharon). Oba protivníci, tedy Lohengrin a Telramund  měli dlouhá muší křídla a připomínali tak Karafiátovy Broučky – navozuje to snad důstojnost rytířského světa středního středověku? Jejich souboj se odehraje ve vzduchu při potemnělé scéně, což působí obzvlášť nemotorně – dvojníci jejich postav visí v pase na provazech a směšně se klátí a pohupují, takže výsledek souboje je patrný, až když protivníci sestoupí na osvětlenou scénu – Telramundovi chybí jedno křídlo. Celá scéna (Neo Rauch a Rosa Loy) je protkána sloupy vysokého napětí s mohutnými izolátory, transformátory a elektrickými kabely, Elsa má malá motýlí křidélka, Ortruda netopýří – budiž; kostýmy (opět Neo Rauch a Rosa Loy) jsou stylizovány do historizujících, ale manové a lid mají na nohou kecky či gumovky. Jinak pozadí kulis by bylo velmi pěkné, tvoří je především mraky a zřejmě bylo inspirováno obrazy Emila Noldeho, ale elektrifikace celé inscenace zdárné kulisy zcela zastiňuje. Festspielchor (sbormistr Eberhard Friedrich) i Festspielorchester (dir. Christian Thielemann) podali velmi dobrý výkon, ale dirigent závěrečnou odpověď Lohengrina nikterak nestupňoval (vzpomeňme úžasnou gradaci závěru dirigenta Andrise Nelsonse v roce 2014, o nějž se německá kritika jen otírala). Klaus Florian Vogt jako Lohengrin v souladu s dirigentem rovněž nijak závěr negradoval, jinak byl ovšem vynikající stejně jako král Jindřich (Georg Zeppenfeld) a Telramund (Tomasz Konieczny). Ortruda (Elena Zhidkova) sice zpívala dobře, ale byla poněkud zastíněna skvělými výkony tří výše uvedených pěvců; za nejslabší zpěvačku večera lze považovat Camillu Nylund v roli Elsy, jejíž tremolo se místy až ztrácelo ve zvuku orchestru.

Lohengrina jsem viděl v Bayreuthu již loni a domníval jsem se, že horší inscenace už nemůže tuto scénu potkat. Letošní premiéra Tannhäusera však nejen Lohengrina překonala, ale posunula laťku nepředstavitelné ubohosti, impotence postmoderního mišmaše a především neschopnosti orientace „tvůrců“ v dnešním světě kamsi do nedohledna. „Tvůrci“ nám naznačují: „ano, všechno je možné a bude hůř, však se dočkáte“. Dílo, které nám Wagner zanechal, náleží k největším projevům lidského ducha vůbec, to je snad bez diskuse. Nechápu tedy jedno: zaslouží si německým národem tolik uctívaný a v očích světa někdy až nepochopitelně adorovaný Mistr, aby jeho díla prznili takovíto „tvůrci“? Doufejme, že se nedočkáme obdobného pojetí našich starých mistrů ve Zlaté kapličce. Heřmanova inscenace Libuše na loňském Janáčkově festivalu však ukazuje na temné zítřky i u nás. Doufejme, že se aspoň Praha těmto zvrhlým pitomostem ubrání.