Dosud nikdy neměl západní svět příležitost podívat se tak hluboko do černé propasti, oddělující bezduchou autokracii – jež předstírá, že je arbitrem Evropy, a dokonce tomu sama věří – od nevzdělané, vyhladovělé duše jejího lidu.

◄▼►

Když se podíváme na posledních sto let, vidíme neměnnou, lze říci logickou bezmocnost Ruska. (…) Prokazují to veškerá vojenská tažení proti Turecku, od Potěmkinových dob až po poslední východní válku v roce 1878, do níž Rusko vstupovalo s výhodou úzkostlivě pěstěné prestiže a pečlivě rozdmýchávaného fanatismu.

◄▼►

Ruská aristokracie na nic nenavazovala; neměla žádnou historickou minulost a nemůže doufat v historickou budoucnost. Může pouze skončit. Ani při sebeusilovnějším pátrání, ani při sebelepší vůli ji nelze vykládat jako vývojové stádium, jímž si každá společnost, každý stát musí projít na cestě k plnému pochopení svého osudu. Nachází se mimo proud pokroku. Tato despocie je zcela neevropská. Svoji povahou není ovšem ani asijská. (…) Ona despocie nemá ani evropský, ani orientální původ; a navíc se zdá, že nevychází ani z institucí, ani z nerozumu tohoto světa. A právě tato její nelidská podstata budí úžas. Působí dojmem čehosi nadpřirozeného, jako jakási kletba z nebes, sestupující v temnotě věků na nezměrné lesy a stepi, jež se němě rozprostírají až k okrajům dvou kontinentů: nehostinná poušť, v níž nevládne ani duch Východu, ani duch Západu.

◄▼►

Rusko není prázdným prostorem, je zívající propastí, jež se otvírá mezi Východem a Západem, bezednou jámou, jež pohlcuje veškerou naději na milosrdenství, veškerou snahu o osobní důstojnost, o svobodu, o vědění, veškeré povznášející touhy srdce, veškeré spásné našeptávání svědomí. Ti, kdo nahlédli do oné propasti, v níž se jako chuchvalce mlhy nemohoucně vznášejí sny o panslavismu a celosvětové nadvládě, promísené s nenávistí a opovržením vůči západním myšlenkám, dobře vědí, že je bezedná…

◄▼►

Od samého přízračného úsvitu své státnosti muselo Rusko dýchat atmosféru despotismu; veškeré její vnitřní uspořádání začínalo a končilo u libovůle obskurního samovládce. Odtud pramení rezistentnost Ruska vůči západnímu myšlení. Jakmile západní myšlení překročí ruskou hranici, ihned se jej zmocní prokletí ruské autokracie a stane se z něj zhoubná sebeparodie. Odtud pocházejí protiklady a záhady ruského národního života, na něž zbytek světa hledí s takovou zvědavostí. Ona kletba prostoupila samu duši Ruska; autokracie, a jen a jen ona, formovala jeho instituce a omámila jedem nevolnictví národní povahu do stavu beznadějné, fatalistické apatie. Ten jed zdá se přešel do krve a veškerou duševní činnost zamořuje hned od počátku polomystickým, nesmyslným, paralyzujícím nárokováním čistoty a svatosti. Vláda Svaté Rusi, přisuzující si výsostné právo mučit a vraždit své poddané jako nějaká shůry seslaná metla lidstva, se k těm, jež nechala ve stínu svého panování naživu, chová s nesmírnou krutostí. Nejhorší zločin proti lidskosti, jehož se onen systém dopouští a jenž se nyní krčí za obřími hromadami znetvořených mrtvol, je ovšem bezohledné ničení nesčetných myslí. V jeho stopách se věrně táhne nejstrašnější hrůza světa – šílenství.

◄▼►

Pozorné studium ruské literatury, církve, státní správy a všemožných zákrutů ruské mysli nemůže neskončit verdiktem, že dnešní Rusko nemá právo vyjadřovat se k jediné otázce týkající se lidskosti, protože nezbytnou podmínkou jeho existence je od samého počátku brutální destrukce důstojnosti, pravdy, cti, destrukce všeho, co je v lidské povaze poctivé a opravdové.

1905

Joseph Conrad: Poznámky o životě a literatuře

Edice Revolver Revue, 2014

přeložil Petr Onufer