Kabinet statistů statistika Fischera se asi co nevidět ujme vlády, důležitý však bude především výsledek podzimních předčasných voleb. Sice ještě není jisté, zda na ně opravdu dojde, neboť dnes, obzvlášť v české politice, není jisté skoro nic. Ale dejme tomu, že vše klapne dle dohody Mirka T. a Jiřího P. a volby se uskuteční.

Soudě dle dlouhodobých stranických preferencí, dopadnou nejspíše tak, že se poprvé od listopadu 1989 ujme vlády levice sama o sobě, bez asistence pravice či středu, jak tomu bylo v dobách opoziční smlouvy i trojkoaličních vlád sociálních demokratů, lidovců a unionistů v období 2002 – 2006. V letech 2002 – 2006 se již sociální demokraté a komunisté vlády ujmout mohli, nyní je ale o něco pravděpodobnější, že tak skutečně učiní. A učiní-li, stane se to právě v čase dvacátého výročí sametové revoluce.

No nic, konec světa kvůli tomu nenastane, tak důležitá zase KSČM není, ale zabolí to, to ano. Na závěr sametové dvacetiletky zasviští taková pěkná facka. A bude hůř, i když ono „hůř“ způsobí někdo jiný než komunisté. Krize, teroristé-islamisté, Rusové a podobně.

Ale – je to nespravedlivé? Půjde o nějakou kletbu temného božstva, jíž si tato společnost nezaslouží? Ale kdeže – dobře Čechům tak. Konečně totiž, s Paroubkem a Filipem, dostanou takovou vládu, jaká odpovídá představám a postojům nadpoloviční většiny obyvatelstva.

Že ne? Jestli ne, tak by přece strany dosavadní vládní koalice měly dokázat mobilizovat společnost, vrhnout se do předvolební vřavy, vyhrát volby a sestavit většinovou koaliční vládu. Proberme si je jednu po druhé, a uvidíme, zda-li se z nich přece jen může ještě něco kloudného vyklubat.

ODS je především rozklížená a rozložená, jde čím dál tím více pouze o logo, které používají či k němuž se hlásí různé stranické kliky a klany. Koncem loňského roku ji opustil otec zakladatel – což bylo na jednu stranu dobře, poněvadž ji příliš zatěžoval svými ideovými vylomeninami, na stranu druhou tak ODS přišla o posledního teoretika. O prvního i posledního, jediného ve svých dějinách, ostatní, co by si možná tento titul chtěli přisvojit, byli pouhými přežvýkavci. Je sice pravda, že knihu má v sobě každá kráva, u člověka však přežvykováním dobrá kniha nevzniká. Zvláště ne přežvykováním teoretika tak plochého a nepůvodního, jakým je Václav Klaus.

Čím chce ODS ve volbách zaujmout? Úspěšným předsednictvím? To už nejde, to podrazili Paroubek, Klaus a spol. A i kdyby nepodrazili, na podzim už budou EU předsedat Švédové, a na předsednictví české tak pomalu začne usedat prach. Tak čím tedy? Poplatky u lékaře? Rovnou daní? Radarem? ODS v tuto chvíli nemá nic, co by představovalo reálný pozitivně formulovaný důvod, proč dát modrým ptákům hlas. Má vlastně jediný program: bubáka Paroubka. Volte nás, jinak vyhraje on! Jiří Paroubek však není ani z poloviny tak strašný, jako programová chudoba občanských demokratů. Jediné pořádné programové vybavení, které kdy ODS měla, znělo: trh, tržní ekonomika proti státem řízenému plánovanému hospodářství. Ale aktuálnost tohoto boje už dávno vyprchala, to je to samé, jako nyní šikovat vojska k bitvě u Lipan. Smutné, ale v ODS – pokud jde o myšlenky – zeje velké modré prázdno.

To lidovci už dlouho vítězí v soutěžích krásy o nejhezčí program. Alespoň to tvrdí, a mají do jisté míry pravdu: oni totiž vždy rozumně vyváží programové výlevy ostatních. Každá ratingová agentura jim tak logicky musí vystavit nejlepší vysvědčení. Avšak svět je nespravedlivý – namísto očekávaných 120 % hlasů dostávají lidovci ve volbách něco málo nad životně důležitých pět procent. U nich je totiž celkem jedno, s čím přicházejí do kampaně, i to, zda je vede zrovna Kalousek, či Čunek. Neboť KDU-ČSL volí hlavně postarší moravští katolíci, ostatní strhnout nedovede. I většina českých křesťanů si vybírá jiné strany než KDU. Lidovci jsou zkrátka až moc klidnou silou, respektive neklid se u nich projevuje pouze díky bratro- a sestrovražedným válkám klanů uvnitř partaje. Přelezou-li lidovci pětiprocentní klauzuli, tak letos asi naposledy.

Zelených nikdy nebylo moc, a po sérii vylučování se už opravdu vejdou k jednomu kavárenskému stolku. „Donutíme je ke spolupráci – silou, Katuško,“ sliboval v okřídlené prozrazené esemesce své milé Martin Bursík. Výsledkem silového přístupu byl rozklad strany i vlády samotné. Lepší polovička dua Bursík-Jacques, na něž se Strana zelných víceméně zredukovala, se pak nedávno na červeném kanapi Jana Krause nedokázala ani trošku uvolnit, a divákům tak dodnes dluží vysvětlení, co je to vlastně biomasa. Potvrdila, že zelení stále patří spíše do školních než do parlamentních lavic.

Co by vlastně musel Jiří Paroubek pokazit, aby volby prohrál? O program se starat nemusí, ten za něj píší průzkumy veřejného mínění. Historická značka „sociální demokracie“ pak spolehlivě přivábí ty, kteří se chtějí, zvláště v nejistých krizových dobách, více spoléhat na stát. Na stát, za nějž Jiří P. neponese až do voleb vládní odpovědnost. A komunisté mají svých deset procent jistých – přes vysoký věkový průměr členstva i voličstva pořád žije hodně těch, kteří považují minulý režim za pozitivní identifikační rámec. Už jen kvůli tomu, že v něm měli nějakou tu vedoucí funkcičku, že patřili mezi „rovnější zvířátka“, a od listopadu 1989 se cítí uraženi, když se pak ocitli v izolaci. Byť často jen z toho důvodu, že nedokázali včas převléknout kabát…

Inu, sune se to kamsi. Jen sklízíme to, že se po listopadu pořádně neselo, ale užívalo a prožíralo. Přijde hostinský Paroubek s oranžovým účtem a s červenou tužkou za uchem. A s kočkou na rameni. Ale třeba ne, třeba jsem příliš velkým pesimistou. Třeba ze střetu vzájemného osočování a negativních kampaní vzejde nějaké pozitivní řešení. Třeba, až usedne po rvačkách zvířený prach, zjistíme, že jsme v ráji. Vyloučit se totiž dnes nedá už opravdu vůbec nic.

Josef Mlejnek jr.