„Nikoliv, nebudeme se tu příti, na které straně barikády posedává Bůh a pláče,“ napsal Jaroslav Seifert v roce 1937 do Ranních novin v reakci na polemiku Jaroslava Durycha s Karlem Čapkem o tehdy zuřící španělské občanské válce.

Skvělý spisovatel Jaroslav Durych z polemiky se svým huráfrankismem nevychází zrovna nejlépe, ale komu čest tomu čest, nakonec to není u Durychových polemických vystoupení poprvé ani naposled. Naopak, co se týká španělské občanské války, jednalo se o nadlouho poslední zajímavou polemiku v českém tisku.

Letos v dubnu uplynulo od konce občanské války ve Španělsku (1. 4. 1939) sedmdesát let – a v českých novinách nic. Až na článek v LN o tom, že Francisco Franko měl podle nejnovějších zjištění jenom jedno varle.

Minulý rok vyšla – se sedmdesátiletým zpožděním od originálu – kniha francouzského spisovatele Georgese Bernanose Velké hřbitovy v měsíčním svitu, nejen skvělý příspěvek k reflexi této historické tragédie, ale i ukázka svobodného a kritického evropského myšlení.

Bernanos ve Velkých hřbitovech, stejně jako Orwell v Holdu Katalánsku, vychází ve svých úvahách z osobního přímého kontaktu s tímto krvavým válečným konfliktem. První roky občanské války prožil na ostrově Mallorca, kam přicestoval s rodinou již v roce 1934. Tam byl jeden čas hostem markýze Carlose de Zayas, jednoho z vůdců frankistické falangy, ve které sloužil v pohnutých dobách i Bernanosův syn. Od autora románů Pod sluncem satanovým a Deník venkovského faráře by se dalo očekávat, že podobně jako například básník Paul Claudel a další katoličtí intelektuálové zvedne svůj hlas na podporu těch, kteří bojují proti vrahům duchovních a jeptišek, jak někteří tehdy označovali republikánské oddíly. Bernanosova osobní výpověď o španělské tragédii ovšem překračuje jakákoliv ideologická schémata. Vychází především z vlastního přesvědčení o naprostém celoevropském úpadku křesťanské kultury a společnosti své doby, ztráty jakékoliv racionality a rozpadu společenských vazeb a duchovních hodnot. Nesnaží se o všeobjímající analýzu vražedného konfliktu, ale naopak popisuje to, co sám zažil nebo čemu byl nablízku a pokouší se na tom ilustrovat svoje obecnější úvahy. Jeho drtivá kritika v knize Velké hřbitovy v měsíčním svitu pak dopadá především na záda stoupenců a spolubojovníků Franciska Franka.

Vysvětluje, že na začátku sice „neměl principiální námitky proti převratu falangistů a karlistických monarchistů“. Jeho „iluze ohledně podniku generála Franka však netrvaly dlouho – pár týdnů“. O ostrově Mallorca říká, že „je to země drobných zelinářů, země oliv, mandlí a pomerančů, bez průmyslu a továren“. Polarizaci obyvatel největšího z Baleárských ostrovů na hnědé a rudé těsně před občanskou válkou a následný osud těch, co na Mallorce prohráli, pak popisuje takto: „Většina rudých z Palmy patřila pouze k umírněným levicovým stranám, a proto se nepodílela na vraždách v Madridu nebo v Barceloně: stejně je za to postříleli jako psy.“

Bernanos odhadl, že Frankovi falangisté na ostrově, kde bylo hlavní město Palma de Mallorca v jeho době velké jako průměrné francouzské maloměsto, naprosto nesmyslně povraždili okolo tří tisíc obyvatel, včetně žen a nezletilých. K nejhorším zvěrstvům tam došlo v době, kdy na ostrov přiletěl z Itálie jistý generál, hrabě Rossi. Ve skutečnosti se jednalo o janovského fašistu Arconovalda Bonaccorsiho, který nebyl ani generál ani hrabě, na Mallorce se ovšem choval jako kdyby mu odnepaměti patřila a jak píše Bernanos, bavil se tím, že jezdil po úzkých silničkách v čele vojenské kolony ve sportovním bouráku ve velkém zatýkat a popravovat místní vesničany.

Bernanos si samozřejmě uvědomoval, že k vraždění civilistů dochází i na území ovládaném republikány. Když srovnával situaci v Barceloně, kde ve stejné době pobýval i George Orwell, a na Mallorce, napsal, že „je hrubě nespravedlivé soudit krutost občanské války v obou táborech podle stejných vnějších znaků“. V Barceloně sice drancuje lůza město, zatímco na Mallorce se příchozí podivují, jaký tam je klid a pořádek, jenom už tito lidé neví, že „je tam každý den diskrétně zabito patnáct dvacet ubožáků“.

Tady se dostáváme k důležitému momentu Bernanosovy kritiky: tím nejodpornějším na celém tom válečném běsnění pro něj není zfanatizovaná barcelonská nebo jiná chudina, ale pokrytecké chování ještě rok před konfliktem slušných lidí, kteří se na vraždění účastní, včetně španělských duchovních, již ho buď sofistikovaně hájí nebo přinejmenším přehlížejí. Za příčinu katastrofy Španělska i předvídané záhuby celé Evropy nepovažuje Bernanos ideologií zmatené zástupy obyčejných lidí, ale zfanatizované, kruté, pokrytecké a všehoschopné příslušníky středních a vyšších vrstev. Vůbec nejvíc se ovšem se svým hněvem obrací katolík Bernanos na španělské biskupy, církevní hodnostáře a katolické intelektuály ve Francii. Nejvíce ho dopaluje, když biskupové a křesťanští intelektuálové (Paul Claudel) oslavují Franka jako někoho, kdo mečem zachraňuje křesťanství a přirovnávají ho k rytířům kříže. Říká, že každému musí být jasné, že „válka ve Španělsku není žádným výbuchem národního nebo křesťanského cítění“ a dokonce píše, že španělská armáda (tedy Frankova) byla „také ostře antiklerikální“. Počínání Frankových falangistů (přinejmenším na Mallorce) hodnotí jedním slovem: teror.

Bernanos ovšem nepřijímá ani obhajobu umírněných španělských biskupů, kteří sice stojí na Frankově straně (proti němu se postavili ve větší míře jen katoličtí duchovní v Baskicku, kteří byli následně vražděni falangisty stejně brutálně jako jejich spolubratři jinde ve Španělsku zdivočelou republikánskou soldateskou), ale kteří se zároveň snaží v rámci konceptu jakési reálné politiky diskrétním naléháním přimět Franka ke zmírnění represí proti civilistům. „Tento argument není marný,“ píše ironicky Bernanos a pokračuje: „Levicový i pravicový realismus si naneštěstí právě povšiml, že z katolického mínění, již dvě staletí neschopného čehokoliv dosáhnout, se stala nezanedbatelná – a můžeme dokonce říci v dané chvíli nezbytná – síla pro zakladatele příštích mrchovišť.“ Za zakladatele mrchovišť pak považuje nacisty, již se snaží s církví „dojednat záruky k budoucím dohodám“, italské fašisty a (západní) stoupence J. V. Stalina. „Zkrátka svět, který se právě rodí, trpí naprostým nedostatkem duchovních hodnot a vroucně si přeje volně nakládat s těmi našimi,“ píše Georges Bernanos vzápětí.

Kniha Velké hřbitovy v měsíčním svitu je zoufalým výkřikem katolíka a intelektuála Bernanose, který se může v prázdnotě a myšlenkovém zmatku Evropy na prahu apokalypsy spolehnout jenom sám na sebe, na svou víru a na svůj úsudek. Co se týká Franciska Franka, daly Bernanosovi dějiny zapravdu. Caudillo pokračoval v teroru a vraždění ještě dlouho poté, co měl vítězství v kapse, a následně nastolil ve Španělsku režim s katolickou fasádou, který měl ovšem s katolickými hodnotami, křesťanskou svobodou a živou vírou, jak je chápe Georges Bernanos, jen málo společného.

Autor Velkých hřbitovů ještě před koncem občanské války z Mallorky odjel. Kniha vyšla ve Francii v roce 1938 a vzbudila značný rozruch a odmítavé reakce zejména mezi křesťanskými intelektuály. Druhou světovou válku přežil Bernanos v brazilském exilu, nedlouho po návratu do Francie, v roce 1948, zemřel. Podle historika Hugha Thomase, autora dvoudílné monografie o španělské válce (The Spanish Civil War, 1976, špa. La Guerra Civil Espaňola, strana 287, díl první, Mondadori 1995) se tak ale mohlo stát již o deset let dříve. Bernanosův přítel a hostitel na Mallorce, markýz Carlos de Zayas, jinak též velitel místní falangy, se totiž po neúspěšném vylodění republikánů na ostrově sešel se svým bratrem a radili se, jak se spisovatelem naloží. Nakonec se rozhodli, jak píše Hugh Thomas, že ho nezastřelí. Bernanos se o rozhovoru „svých přátel“ pravděpodobně nikdy nedozvěděl, stejně jako bratři de Zayas nikdy podle Hugha Thomase nečetli Velké hřbitovy v měsíčním svitu. Markýzův syn, mladý de Zayas, se v poválečných časech oženil s jednou ze spisovatelových dcer.

Stanislav Škoda

Babylon 8/XVIII, červen 2009

(Georges Bernanos, Velké hřbitovy v měsíčním svitu. Přeložil Jan Radimský. Doslov Josef Mlejnek starší. Vetus Via/Dauphin 2008, 263 stran.)