Existují dva druhy lidí – jedni, které škola zkazí a stanou se z nich aktuálně uznávaní umělci, třeba v rámci konceptuálního umění, které se reprodukuje až do úplné zhovadilosti, a pak ti druzí, kterým je Akademie dobrá k tomu, že si s konečnou platností uvědomí, že takhle tedy ne, a kteří pak většinou stojí mimo hlavní zájem médií a provozu nazývaného výtvarné umění.

Jaroslav Blažek se sice zpočátku snažil malovat jako Úprka. Stačil ale jeden malý podnět, aby se „vesnický realismus“, pajcovaný secesní dekorativností stal passé. Přes figurativní malby 60. let na pomezí abstrakce či čistě abstraktní obrazy se ve své vrcholné tvorbě Blažek vrátil zpět na jižní Moravu, odkud pochází – k folklórním námětům, které ale nepojal jako nějakou regionální selanku, ale povýšil je do proudu umění, které protéká lidskou civilizací, napájejíc se mnoha prameny, od jejích počátků. I když by Blažkovy obrazy s folklórními motivy nacističtí ideologové bezpochyby zařadili na mnichovskou výstavu zvrhlého umění, kde mělo být vysmíváno moderní umění, Blažek je ve skutečnosti autor tradiční.

Zcela zrušil folklórní kánon, jak jej oslavovali všelijací národní tvůrci a buditelé a který pak po desetiletí pěstovali bolševici, a lidové umění představil jako to, co skutečně je – neměnný lidský archetyp, který je přímo antitezí pokroku, na kterém byla vystavěna celá marxistická dějinná eschatologie, zatímco Blažkův tanec, víno, zpěv je prastarý rituál zcela mimo jakýkoliv pokrok a jeho ideologii.

Blažek je přirozený talent, maluje, jak ho zrovna napadne, nebo jak to cítí – neláme si s tím hlavou. „Ono to není nic zvláštního, to lidové umění, člověk si jen musí sednout a cik cak,“ popisuje Blažek svou tvůrčí metodu. Ono cik cak ale právě není samo o sobě, nějaká snad manýra.

Blažek je médium, které skrz malbu zprostředkovává zkušenost táhnoucí se přes domorodé umění a staré civilizace až třeba k jeskynním malbám prehistorických lidí, aniž by ovšem cokoliv z výše uvedeného studoval: je to totiž v něm, bylo mu to dáno do kolébky v kraji, kde se narodil – v nejjižnějším cípu Moravy, mezi řekou Moravou a Dyjí, mezi Mikulčicemi a Pálavou. Abych zdůraznil Blažkův svobodný tvůrčí akt, zbavený vší ubíjející „pravidelnosti“ – ono cik cak, řekl jsem na vernisáži jeho obrazů v pražské Portheimce, že Blažek maluje jako šimpanz. A taky jako neandrtálec – lovec mamutů, Kopčem, Akademií nezkažené, svobodné dítě Věstonické Venuše, které maluje, kreslí, ryje své vize bez ohledu na Českou republikou LP 2018, nebo jinou podobnou kravinu, pokud se tedy nejedná o fotbal nebo rozdíl mezi bagem a chorvátem, který je podle Blažka fantasie, i když někteří tvrdí, že se po něm blbne.

Blažkova díla k nám tak úžasně promlouvají právě proto, že nemají žádný účel ani smysl, neřku-li snad koncept. Blažek nevypráví žádný příběh. Jeho vize lidových slavností stojí mimo čas a prostor. Chrání nás před blbostí, vytrhávají nás z toho, co tak zvaně je, a přenáší nás někam, co tak zvaně není.

Proto je všechno, čeho se Blažek dotkne, tak dobré – ať už jde o malby, kresby, různé grafické techniky nebo třeba keramiku a keramické dlaždice. Jeho zvláštní strnulé měsíční tváře, pověšené v absolutním bezčasí a postavy jezdců vznášejících se na modrých koních se točí v magickém kruhu věčného koloběhu zrození, života a smrti, setí a sklizně, střídajících se ročních období. Blažkova lidová veselice – zpěv, tanec, koně, písně – má magický, zásvětný charakter, stejně jako jej mají mlado-paleolitické malby koní a býků v Lascaux, nebo románské reliéfy na hlavicích sloupů venkovských kostelíků v Auvergne.

A nejde jen o folklórní motivy. Podobnou „bezčasovost“ nalezneme i na Blažkových obrazech z 60. let, které jsou vidět dole v galerii. Barevné svislé čáry, spojené do tvarů připomínající lidské postavy, snad muže a ženy, i když nejde rozeznat pohlaví, jsou dva principy, které stojí vedle sebe od stvoření světa – stejně jako světlo a tma, a to, co je mezi nimi, je šero, které se pak zase mění v den a noc.

Tváře svatebčanů hledí přes sebe, spojené jen osudem, jakousi odvěkou vinou, jako kdyby se ženil vodník s rusalkou, ale kdybychom jednu postavu toho dialogu ne-dialogu vymazali, obraz by ztratil rovnováhu – jeho nevyřčený smysl by se rozplynul. Němé bytosti – zvířata, stromy, lidé … se dorozumívají pomocí houslí, zatímco kůň veze svatebčany na veselku, a pak rovnou na krchov.

Umění není od toho, aby nás utvrzovalo v našich představách, podkuřovalo našim myšlenkám, našemu cítění, vnímání, chápání, ale naopak, aby nás z nich vytrhávalo, osvobozovalo od nich, dávalo nám nahlédnout na skutečnost a její skryté významy jinak, nově, z jiné strany. Blažek nevytváří žádnou fikci, nemaluje svět na růžovo nebo na černo, nic nesimuluje, nic nám nechce sdělit. Jeho obrazy nemají legendu. Vychází z hlubiny bytí, kterou nelze slovy popsat.

„Já si to nepředstavuju vůbec nijak. To je něco, co je nesdělitelné, co je správné, čisté,“ říká Jaroslav Blažek a dodá: „Na ten folklor se nabalilo takého svinstva…“

Obrazy Jaroslava Blažka patří k tomu nejlepšímu, co tady bylo po druhé světové válce v oblasti výtvarného umění vytvořeno.

prosloveno na Zámku Valtice 28. července 2018

Jaroslav Blažek, Obrazy. Zámek Valtice a galerie Reistna, výstava trvá do konce záři