Jaké jsou podle vás v současnosti největší bezpečnostní hrozby České republiky, potažmo Evropy?

Jsou hrozby vojenské a hrozby ohrožující vnitřní evropskou soudržnost. Tou vojenskou je pro mě militarizace současné ruské, Putinovy zahraniční politiky. Vidím možnost jejího pokračování stejně jako generální tajemník NATO Stoltenberg nebo předseda vojenského výboru generál Pavel především ve zneužití ruskojazyčných menšin v Pobaltí. Podobně, jak to před nedávnem Kreml vyprovokoval na Ukrajině. Vzhledem k členství pobaltských států v NATO, týká se tato hrozba přímo i nás.

A ty vnitřní, to je zejména snaha některých našich, jakož i evropských politiků vracet nás od občanství k etnicky pojatému národovectví a mařit evropskou soudržnost. U nás takových máme habaděj. Klaus, Zeman, Robejšek, Okamura, komunisté jako celek.

 Co je podle vás za fenomén tuzemský Zeman, maďarský Orbán, francouzská Marie Le Pen, americký Trump. Existuje něco, co je spojuje – jaké jsou mezi nimi rozdíly?

Vidím v jejich jednání, v jejich politice, právě tu hrozbu, o niž mluvím. U nás k těm, kteří ohrožují tradičně pojatou demokracii populistickými výkřiky o národu a o lidu, svým návratem k vyhraněnému etnickému nacionalismu, patří i Andrej Babiš, se svým pojetím státu jako rodinného podniku s jedním majitelem, Petr Robejšek se svým „národem ohroženým cizí kulturou“ nebo přistěhovalec Okamura, se svou protiuprchlickou xenofobií. Všichni jsou populisté tíhnoucí k přímé demokracii, která by jim umožnila snadnější manipulaci určitých částí společnosti. Parlament a tradiční politické strany vidí jako „staré pořádky“. Evropská unie, oslabující princip etnicky pojatého národního státu, je jim trnem v oku. Liší se pouze v intenzitě svého odporu vůči EU a ve svém obdivu k Rusku, případně k Číně. A také mírou hulvátských prvků ve svém politickém jazyce. Všichni ti jmenovaní hovoří sice o lidu a o národu, ale z jejich politik je zřejmé, že jim jde o posílení osobní moci.

Trump je, doufám v to alespoň, jiný, i když jeho arogance a hrubost si během volební kampaně s hrubostí dejme tomu Zemanovou nezadala. Jeho arogance a necitlivost přerůstající v hrubost, byla, doufám, především volebním marketingem. Kromě toho je vskutku omezen ve svých kompetencích Kongresem a Senátem přísně střeženou americkou Ústavou. V každém případě bychom jeho extrémní postoje měli považovat za důvod k posilování Evropské unie po všech stránkách. Všechny jmenované spojuje touha po moci. Spojuje je, z hlediska rizik, která jsou s nimi spojena to, co by přišlo s jejich případným širším politickým vítězstvím. Přišlo by, co moje generace už zažít nechce. Přišla by opět etnicky nacionalistická vzájemná nenávist a války mezi národními státy. Přišel by opět rozpad Evropy a v našem středoevropském prostoru opětovné vítězství Kremlu a jeho svobodu potlačujících zájmů.

Vidíte v tom nějaké historické analogie?

Mnohým to bude připadat přehnané, ale vidím v těch popsaných hrozbách riziko opakování toho, co moje generace v Evropě zažila po vítězství nacismu v Německu a po sovětském vítězství ve válce nacisty vyprovokované. Jen si povšimněme, kterak třeba prezident Zeman útočí na vzdělanostní elity a jiní, třeba Marine Le Penová, Orbán nebo Okamura na přistěhovalce. Nabídka „viníků“ nespokojenosti jisté části společnosti mi připomíná minulost až příliš ještě v paměti živou. Jednou to byli Židé, podruhé kulaci a buržoasie, kdo škodil našemu štěstí. A dnes tu máme Zemanovu „kavárnu“, kýmsi prý řízenou „invazi uprchlíků“, a podle Babiše samé zloděje. To jeho „všeci kradnů“ a „parlament je žvanírna“, která zdržuje od makání, to v mé paměti vyvolává vzpomínku na Gottwalda.

Kde vidíte příčiny vzrůstu nacionalismu, xenofobie a populismu napříč celým západním světem, které se obrací proti tradičním elitám?

Nevím, kde se náhle berou příčiny jeho vzedmutí. Vím jen, že taková nacionalistická tsunami čas od času přicházejí. Snad tehdy, když méně vzdělané části společnosti, zklamány nároky, které na ně v demokratických politických systémech klade svoboda, usilují o to, aby ji nahradili absolutní rovností. Jsou-li pak tito „zklamaní“ občané osloveni populisty nabízejícími jednotu, tedy jakousi rovnost, v etnicky pojatém národním společenství, přijímají tu svůdnou nabídku s nebezpečnou lehkostí. Náš český národovecky motivovaný útok na Židy a na inteligenci po Mnichovu, za druhé republiky, nacionalisticky zdůvodňované vyhnání sudetských Němců po válce, to obojí se silně tragicky dotýkalo i mé rodiny. A konečně i ten komunistický útok na kulaky a na buržoasii a konečně také na vzdělance po únoru roku 1948, patří do té kategorie politického jednání směřujícího k nalézání jednoty ve falešné rovnosti. V  tomto případě především sociální, ovšem tragicky chybně, a také populisticky, pojaté.

V druhé polovině 90. let jste byl velvyslancem v Rusku. Jaké zkušenosti jste si z té doby odnesl?

Především jsem ve svém pohledu na Rusko posílil svou jistotu, že nelze ztotožňovat Rusko s režimy, které tam vládnou. A tak jsem usiloval o to, aby se naše zahraniční politika vůči Rusku více než na obchod podporující nedemokratický režim, soustřeďovala na podporu demokratické ruské politické opozice a na posílení vzájemného poznávání kultur a umění. Bohužel marně.

Putin v posledním projevu před parlamentem nevytvářel obvyklého vnějšího nepřítele, na prvním místě Západ, který může za všechny problémy země, ale nastínil možnost spolupráce především s Amerikou. Jak je možno jeho projev číst?

Obraz nepřítele je v ruském vědomí již dávno vytvořen. To má hluboké historické kořeny. Putin věnoval aktualizaci tohoto typu „vlasteneckých“ obav mnoho energie. To už dnes funguje jaksi automaticky. Nepřátelé byli v bezpečnostních ruských dokumentech popsáni a konečně v politické praxi i dostatečně varováni úspěchem vojenských útoků na Gruzii nebo na Ukrajinu, případně anexí Krymu se silnou vojenskou podporou. A když se nový prezident Spojených států vyjadřuje ke kremelským zájmům poměrně vstřícně, co by si Putin nezalhal. Podobně přece přijal někdejší Obamův reset. A jak to „odpusťme si, co jsme si“, dopadlo? Putin, nyní, když nejen Trump, ale i někteří evropští politici dávají najevo proruskou vstřícnost a kandidát na francouzského prezidenta hovoří o něm jako o příteli, proč by nemohl promluvit jako podporovatel hlubší demokratizace své země. Nedávné parlamentní volby v Rusku Putinovo Jednotné Rusko vyhrálo až nečekaně. Nikdo ze skutečné demokratické opozice do Státní Dumy nebyl zvolen. Opozice stojí mimo parlament a je roztříštěná, oddělená od rozhodujících sdělovacích prostředků kontrolovaných buď přímo státními orgány, nebo Putina podporujícími oligarchy. Ovšem všimněme si, že i v tom svém posledním, jaksi prodemokratickém vystoupení ruský prezident neopomněl zdůraznit ruskou vojenskou sílu, která je dobře připravena potrestat každého, kdo by snad chtěl Rusku škodit. Kromě toho ruské výhrůžné bezpečnostní dokumenty stále platí a stanoviště ruských raket se přibližují do míst velmi blízko teritoria členských států NATO. Putinův poslední projev je proto především podporou těch, kdo bagatelizují ruskou hrozbu, zejména hrozbu střední a východní Evropě, jako je třeba náš bývalý prezident Klaus nebo současný prezident Zeman.

Po listopadu 89 jste zastával funkci ministra obrany. Jakou funkci má armáda v demokracii?

Především chci říct, jakou funkci ozbrojené síly v demokratickém právním státě nemají a mít nesmějí. Nesmějí nahrazovat nebo doplňovat policii. To ale bohužel ani náš prezident ani naše vláda neví. Prezident by vojáky poslal na hranice, aby je hájili proti těm, kdo zachraňují své životy útěkem z válečných oblastí. Vláda vyhovující chybnému prezidentovu tlaku poslala vojáky se samopaly do ulic v okamžiku, kdy prezident hovořil o invazi islámu. To je něco, co se v právním státě stát nesmí. Ozbrojené síly, armáda, jsou tu od toho, aby společně se spojenci v NATO nebo  ve spojeneckých koalicích, naplňovaly to, co jim ukládá Ústava a další zákony. A to je obrana před vnějším vojenským nebezpečím či hrozbou. Demokratický stát a jeho demokratická společnost si vytvořením dobře připravených ozbrojených sil vytváří pojistku proti případné realizaci militární hrozby. A také, jako odpovědný člen spojeneckého systému obrany založeném na vzájemné odpovědnosti za obranu, musíme být připraveni a schopni nabídnout svou pomoc spojencům stejně, jako oni ji nabízejí nám.

Jste pro vytvoření společné evropské armády?

Ne, nejsem. Jsem pro posílení obranné efektivity Severoatlantické aliance. Jsem pro posílení evropské vojenské části NATO a pro posílení věrohodnosti odstrašující militární síly NATO zejména v Evropě. Vytváření evropské armády by znamenalo tříštění sil a v politickém smyslu by nejspíš vedlo k oslabení jistoty ve spoluodpovědnost Spojených států za bezpečnost a obranu evropské demokracie.

V těchto dnech si připomínáme 40. výročí vzniku Charty 77, jíž jste signatářem. Co znamenají lidská práva pro nás, pro Evropu dnes?

Dnes, jako kdykoliv jindy je pro mě Deklarace lidských práv základní podmínkou a definicí, tedy vymezením svobod jedince a povinností vlád v demokratickém společenském uspořádání. Důraz na lidská práva byl silným podnětem pro vznik Charty 77 a účinným instrumentem našeho osvobození. Na principu lidských a občanských práv byla po listopadovém převratu založena naše zahraniční politika. Stav světa utvrzuje moji jistotu, že politika lidských práv je politikou osvobozující. Kéž by si toho byl vědom i náš zahraniční ministr, o prezidentovi nemluvě. Když čtu nedávné prohlášení čtyř nejvyšších našich ústavních představitelů vyjadřujících věrnost jejich závazkům vůči nedemokratickému, čínskému komunistickému režimu, mám velmi silný pocit, že oni čtyři ztratili nejen paměť, ale i čest.