Podle grafologických rozborů, které nechal zpracovat polský Institut národní paměti (IPN), je v kauze Lecha Wałęsy zdá se definitivně jasno: byl skutečně agentem „Bolkem“, jenž v určité době donášel na své kolegy z nezávislých odborů a bral za to peníze. Na druhou stranu zase nejde o kdovíjak senzační zprávu, neboť vše podstatné je známo již delší dobu.

V prosinci 1970 propukly na polském baltském pobřeží dělnické nepokoje, které režim krvavě potlačil. Lech Wałęsa již tehdy působil ve stávkovém výboru. Podle archivních dokumentů Wałęsa spolupráci podepsal právě v prosinci 1970, když ho zatkli při potlačování dělnických bouří. „Jakým spolupracovníkem ‚Bolek‘ byl? Nepochybně aktivním, zvláště pokud jde o období záhy po prosinci 1970, ale také v roce 1972,“ uvádí polský historik Sławomir Cienckiewicz ve své studii o Lechu Wałęsovi coby agentu Bolkovi, otištěné v roce 2012 ve dvacátém čísle časopisu Securitas Imperii, který vydává český Ústav pro studium totalitních režimů. Cienckiewicz je (mimo jiné) společně s Piotrem Gontarczykem autorem knihy Státní bezpečnost a Lech Wałęsa. Příspěvek k životopisu, jejíž vydání v roce 2008 v Polsku odstartovalo další kolo vášnivých debat na dané téma.

V článku pro Securitas Imperii však Cienckiewicz, jinak Wałęsův velký, až zavilý kritik, dále konstatuje, že tajná policie postupně vyjadřovala s činností agenta „Bolka“ čím dál větší nespokojenost, neboť jeho ochota ke spolupráci ochabovala a „Bolek“ se dokonce veřejně velmi kriticky vyjadřoval na adresu režimu i vedení gdaňské loděnice či oficiálních odborů. V červnu 1976 byla proto spolupráce ukončena z důvodu neochoty agenta k jejímu dalšímu pokračování. Tedy čtyři roky před vznikem hnutí Solidarita.

Lech Wałęsa se tudíž dokázal z vazby k tajné policii vymanit, ale od té doby ho stejně pronásledoval „Bolkův“ stín, démon, s nímž se patrně nikdy nevyrovnal (spolupráci stále „zatlouká“) a jenž se důrazně připomenul po pádu komunismu, když začaly vyplouvat na povrch skutečnosti z archivů polské Státní bezpečnosti. A projevil se rovněž v odporu prezidenta Wałęsy vůči lustracím v devadesátých letech. Právě ten ho mírně řečeno rozkmotřil s valnou částí konzervativního politického i publicistického spektra, pro něž lustrace tvořily jeden z hlavních politických požadavků.

Nedávno, po smrti někdejšího komunistického ministra vnitra Czesława Kiszczaka, se ukázalo, že měl materiály ohledně agenta „Bolka“ u sebe doma (a právě ty zkoumali grafologové), a tedy je patrně ukrýval i v sejfu ve své kanceláři, když ještě působil v aktivní službě. Vůdce Solidarity, největšího protikomunistického opozičního hnutí, byl tajnou policií každopádně snadno vydíratelný, což mohlo ovlivnit řadu jeho postojů a rozhodnutí z let 1980–1989. „Bolkův“ stín tudíž dalekosáhle přesahuje období takříkajíc úředně provozované a dokumentované spolupráce z období 1970–1976.

Poslední zjištění v kauze Wałęsa bohužel jen potvrdí kalnou interpretaci nejnovějších dějin dávno rozšířenou v polské společnosti (v její nemalé části): Lech, agent „Bolek“, se spřáhl s komunisty, Solidarita znamenala jeden velký podvod, její předáci nakonec s komunistickým režimem v roce 1989 u kulatého stolu domluvili nemravný pakt, díky němuž získali politickou moc, zatímco komunistická nomenklatura moc ekonomickou. Vše je klam a svinstvo. Čítankové vyprávění, jak prostý polský elektrikář Lech Wałęsa spolu s polským papežem Janem Pavlem II. za drobné asistence jistého Ronalda Reagana slavně zadávili Leviatana komunismu, tak už prostě neobstojí ani ve zvláštní škole.

A proč by také mělo, proč vytvářet zjednodušené mytologie a lpět na nich. Problém však spočívá v tom, že se zde s vaničkou vylévá i dítě, jímž je život i životní odkaz milionů Poláků, kteří se do Solidarity, mocně inspirováni Janem Pavlem II. i nepochybným charismatem dělnického vůdce Wałęsy, zapojili a kteří ono dodnes fascinující hnutí utvářeli – často za cenu značných osobních obětí.

Odkaz Solidarity je však dávno zpolitizován, roztrhán na kusy, ale primárně nikoliv díky Wałęsovým „pokleskům“, nikoliv kvůli zveřejnění důkazů o jeho spolupráci s tajnou policií – to bylo jistě správné, poněvadž udržování umělých mýtů je nemravné i kontraproduktivní.

Solidarita sdružovala v odporu vůči komunismu skoro všechny ideové proudy polské společnosti, které se po roce 1989 logicky oddělily a vytvořily samostatné politické subjekty. Propukly však rovněž hádky, kdo je tím nejsprávnějším, jediným a ryzím dědicem Solidarity, nejvěrnějším strážcem jejího svatého odkazu. Spory natolik líté, hysterické a zarputilé, že ze Solidarity nyní zůstala spíše jen hromada střepů.

I kvůli tomu zažívá Polsko asi největší společenskou a politickou krizi od pádu komunismu, i proto je rozděleno na dva nesmiřitelné tábory. Sami Poláci si totiž v uplynulém čtvrtstoletí umastili, pomačkali, počmárali a potrhali významnou kapitolu své historické narace neboli kolektivního, převážnou částí společnosti sdíleného vyprávění vlastního dějinného příběhu.

A na vině je především již zmíněné, léta trvající kokrhání politických kohoutů: „Já jsem ten jediný a pravý dědic a vykladač Solidarity.“ Ale nejen jejich kokrhání – i urputné zápasy včetně kýblů špíny, které si ve všech dosavadních svobodných a demokratických volbách – dosti nesolidárně – vzájemně vylili na hlavu. A poněvadž v Polsku donedávna platilo, že nepsanou podmínku vyběhnutí na politické hřiště v dresu demokratické strany tvořilo působení v Solidaritě v osmdesátých letech, trpěl tím i její obraz.

Pokud si ex-ministr vnitra generál Kiszczak mne v pekle spokojeně pazourama, tak hlavně díky tomu.