Nejistým krokem se na pražské Florenci vydávám k autobusu s nápisem Rachiv. Zástup dam v upnutých legínách s výraznými zlatými náušnicemi si dovnitř ukládá obří kufry, zatímco já se k nim řítím s napěchovanou krosnou. Řidič se na mě podezíravě dívá s výrazem: Opravdu si ta slečna je jistá, že jede s námi?
„Kam to bude?“ kývne na mě a jeho úsměv odkryje zlaté zuby.
„Do Chustu,“ odpovídám jakoby nic.
„Co tam?“ vyptává se zvědavě.
„Za kamarádkou,“ odvětím krátce. Co je mu do toho, říkám si. Nechci, aby se hned vyptával a celý autobus si o mně pak povídal. Terčem pozornosti budu mezi ukrajinským osazenstvem autobusu tak jako tak.
„A není ta kamarádka spíš kamarád?“ nedává se odbýt.
„Jen za kamarádkou, a možná za rodinou,“ mrknu na něj.
Usedám na poslední volné místo vedle ušmudlaného chlapíka, který jede pravděpodobně rovnou z práce. Hned se se mnou chce družit. Příliš mu nerozumím, odhaduji něco jako: „V Čechách moc práce, ale lepší to, než se bavit doma se ženou.“ Zpod kabátu vytáhne lahvinku a nenápadně si ucucne. Nabídne mi. S poděkováním odmítám, i když bych si potřebovala trochu přihnout.
Projíždíme stmívající se Prahou, noříme se do labyrintu pouličních světel. Odmalička jsem milovala noční odjezdy, když jsme celá rodina v obytném autě vyráželi vstříc dálkám. Vždy jsem byla zvědavá, kde se ráno probudím. To jsem teď také. Jenže tenkrát jsem věděla, že je tam se mnou někdo, kdo se o mě postará. Nejsem si jistá, že můj současný spolujezdec by mě zachránil před nebezpečím. Usíná s otevřenou pusou, z koutku mu stéká slina.
„Žijí tam bandité. Nekupuj si v obchodě mléko, je radioaktivní. Neříkej hlavně nikde nic o Rusínech, pokud chceš dobře dopadnout,“ zní mi v hlavě podivné rady, které jsem před cestou dostala. Teď začínají získávat na barvách. Co když mě tam zajmou a vezme si mě nějaký Ukrajinec za ženu? Začínám se děsit, kam se to vydávám.
„Pauza deset minut, do rána nezastavujeme,“ vytrhne mě z úvah hlas zlatozubého řidiče. Všichni na povel vystupují z vozu. Před autobusem se pasažéři protahují a telefonují domů. Chlapi vykonávají potřebu u krajnice, ženy jdou ke stromkům v šeru.
„Nedal byste mi cigaretku?“ požádám mladíka ve vytahané mikině.
„Jasně,“ mrkne na mě svalnatý muž. Stejně jako já míří na hranici mezi Evropou a východem. On za rodinou a já… vlastně taky. Chvíli vedle sebe v tichu potahujeme do tmy. „Řekni mi, proč holka jako ty jede na Ukrajinu?“ zeptá se.
„Pochází odtamtud má babička,“ řeknu nesměle. „A odkud?“ vyzvídá.
„Z Iršavy, z Podkarpatské Rusi. Tedy ze Zakarpatí,“ opravím se.
„Zakarpatí je dost zvláštní region. Já jsem z IvanoFrankivsku. To je Ukrajina. Ne jako Zakarpatí, tam žijou mimozemšťani,“ směje se. „A kde tam teda budeš bydlet?“
„Na prvních pár dní bych měla být u jedné známé nedaleko Chustu. A pak si tam něco najdu, chtěla bych pracovat jako dobrovolník,“ říkám mu svůj plán. Vytřeští na mě oči. „Prostě se zeptám, zda někde nepotřebují výpomoc…“ snažím se vysvětlit, ale když dál vidím jeho nechápavý výraz, kousnu se do jazyku. Oni všichni jezdí pracovat k nám, tudíž asi moc nechápe, proč by někdo jel na Ukrajinu, a ještě zadarmo.
„A jak tam budeš dlouho?“ dotazuje se.
„Zhruba tři měsíce,“ odvětím. Zvedne obočí a odejde. Popojdu k okraji vozovky a dívám se do lánu u silnice. Obilné klasy ve větru pískají a čeří vzduch. Rozpustím si vlasy. Snažím se v pološeru rozeznat, co se to hýbe v dálce v poli.
„Slečno, nastupte si,“ volá na mě kdosi. Při ohlédnutí zjistím, že všichni už sedí v autobuse. Zahazuji nedopalek a dobíhám k vozidlu.
V břiše se mi převaluje strach smíchaný v koktejlu se vzrušujícím nadšením. Opravdu jedu. Nemohu stále uvěřit svému rozhodnutí dát výpověď v práci a vyrazit na tuhle cestu, kterou člověk podnikne jednou za život. Jenom jednou se jede do babiččiny vesnice a hledá se tam rodina. V minulosti jsem už pár bláznivých cest podnikla, ale nyní vůbec nevím, do čeho jdu a co tam budu dělat. V době, kdy Google ví všechno, jedu s papírkem v ruce hledat příbuzné na Ukrajinu. Babička mi na něj napsala jména svých bratranců a sestřenic, abych věděla, na koho se ptát. Chystám se plně využít turistické vízum, na Ukrajině, na dvanácti tisících kilometrech čtverečních zakarpatského regionu, strávím tři měsíce. Vlastně to ale cesta do neznáma není. Jedu přeci do míst, která znám z vyprávění. Jsem zvědavá, zda v její vesnici najdu rodinný domek za kopcem. Zda tam stojí škola a má pořád špatně těsnící okna, jimiž v zimě fouká ledový vítr. Zda na tamní faře žije tlustý pop, jemuž místní přinášejí v neděli libové maso. Ta představa mě uklidňuje, zavírám oči a nechávám ukrajinské hitovky, aby přehlušily vystrašené hlasy v mé hlavě.

*

Během nemnoha let utratil Michailo Michaljanič za nákup polí veškeré jmění, které Katuša dostala věnem. Čas trávil prohráváním v kartách a namlouval své milé, že obchoduje se dřevem. Nastal čas se porozhlédnout po řádné práci. „Jedu za bratry do Prahy,“ oznámil jednoho dne choti, zatímco na dvoře škubala slepici. Katuša nadskočila, div nespadla ze stoličky. „Kam?“ hlesla. Podívala se na svého muže, který nad ní v bokovce a bílé košili postával s rukama v bok. Oči se jí zalily slzami. „Nejezdi, můj drahý, budu mít strach.“
„Nač bys měla starost, má milá Katušo? Přivezu pytel plný peněz. Ještě uvidíš, kam naše polnosti budou sahat!“ pronesl rozesmátě. „Už i můj děd se měsíc plavil na lodi do Ameriky, aby zajistil rodinu. Taky já se postarám. Do Prahy není daleko.“ Políbil ji na vlasech. „A hned jsem zpátky, už za pár měsíců.“
„Dobře, můj milý, přeji si jen, aby nám bylo dobře,“ povzdechla si žena. „A copak u nás si práci nenajdeš? Část pole za humny nám leží ladem. A můj bratr Štefan se shání po řidiči v Jednotě.“
„Má milá,“ popadl ji za červené tváře a pohlédl jí do očí. „Ty jsi tak dobrá, tak dobrá.“
Do velkoměsta se těšil, bratr mu domluvil práci ve stavební firmě v Praze-Libuši. Jeho dva bratři bydleli v Praze na Pankráci. Vyprávěli, že je odtamtud nedaleko do centra města, kde se každou neděli konaly tancovačky.
Druhý den si sbalil kufr, nechal Katušu naškrobit dvě košile a vyšel si do putyky, rozloučit se s přáteli. Kateřina jej do noci čekala. Když nepřicházel, ulehla a malého Sašku položila k sobě do postele. Nad ránem náhle vrzly dveře do světnice. Michailo hlučně došel k loži a přitiskl se k ženě. Předstírala, že o něm neví, ale když jí začal prsty zarývat do prsou, zaprosila tiše: „Spí tu malý.“ Muž si nedal říct a od hrnul ženě šaty. Katuša zavřela oči a bez muknutí ho nechala činit, co potřeboval.
Ráno mu zamlkle sbalila dva bochníky chleba, který večer napekla, několik sklenic s kvašeným zelím a poslední klobásu, co ve spíži našla. V poledne na návsi zastavil povoz mířící do Užhorodu. Katuša stála vedle dalších mladých žen s dětmi a pohlížela na nastupující muže.
„Mamí, ploč jede táta plyč?“ šišlalo jedno z děcek zavěšené za sukni matky.
„Musí jet do světa, přivézt penízky,“ vysvětlovala mu maminka utírající si oči do háčkovaného šátku.
Ještě dlouho poté, co koně odklusali do dáli, hleděla Katuša do prachu za kočárem.
Pomalým krokem se pak vydala na místní faru. Stála na konci náměstí. Mladý pohledný kněz tam bydlel sám. „Co vás přivádí, Kateřino?“ přijal ji ve skromné potemnělé světnici, kde stál jen stůl a dvě židle.
„Bojím se, otče,“ poklesla žena na zem. „Neumím to popsat, ale bojím se. Cítím z té dálky temnou sílu. Raději bych, aby byl muž u rodiny. K čemu nám budou peníze,“ pronesla se slzami v očích. Kněz se do nich zadíval a chytil její sevřené ruce do svých. Ještě nestihl nic říct a žena se začala omlouvat: „Já vím, že vše se děje dle přání milujícího Boha. Já jen… já… ne, promiňte, nemohu pochybovat o Bohu.“ Políbila knězi ruku.
Cesta domů se zdála delší než obvykle. Dítě v šátku na zádech těžklo a každý krok ji bolel. Potulní psi na ni cenili zuby. Večer nevěděla, kolik dát zelí do kastrolu, aby uvařila polévku jen pro jednoho.

To je dost, Olinko

S Marikou neboli Mášou, jak se mi teta později představí, se cestou z restoránu zastavujeme v textilní fabrice na náměstí. Máša je ředitelkou tohoto rodinného podniku. Vyrábějí na zakázku pro německé firmy. Rozpadající se budova je symbolem doby rozkvětu, která už dávno uplynula. Rozbitá okna, zdi obrostlé mechem. Vcházíme do temné pusté haly plné rezavých strojů. Za ní se nachází malá místnůstka, kde sedí několik švadlen.
„Děvčata, teď dobře poslouchejte,“ pronáší při vstupu směrem k dělnicím za šicími stroji. Pět mladých žen pracuje na šedých svetrech velikosti čtyřicet dva. Zvednou hlavy od strojů. „Děvenka před vámi je pravnučka sestry mého otce. Její babička žije v Praze, odjela před šedesáti lety. Napsala Barbaře na papírek název vesnice a rodinné příjmení. Jela z Prahy do Chustu autobusem, pak ji známí přivezli autem do Bílek. Nemohla nás najít a vydala se do restaurace Diana na náměstí a odtamtud mě zavolala Roksana Borisovna,“ vyhrkne na jeden nádech. Začínám se červenat. Dámy zpoza strojů vykulí oči. Prohlížejí si mě jako mimozemšťana. „Ukaž jim fotky babičky, Barbara,“ vybízí mě Máša s rukama v bok. Na malém telefonu rozkliknu černobílé fotky. Děvčata natahují krky.
Přes potok od textilky stojí hezká usedlost, kde Marika odmalička žije. Dnes tam bydlí s dcerou a její rodinou. Po krajích dvora stojí dva veliké domy, za nimi vinohrad, zahrada a kotce s králíky. Vzadu je dřevěná bouda a u ní mohutný kříž.
„Táňo, pojď se podívat, jakého máme váženého hosta!“ volá Máša od branky. Ze dveří vykouknou čtyři hlavy. Teta Táňa, její muž Saša a dvě děti. Všichni zírají na mou obří krosnu. „To je naše příbuzná z Čech!“ oznamuje jim prateta.
„Jak ty ses tu ocitla?“ ptá se udiveně asi čtyřicetiletá elegantní Táňa a objímá mě.
„Musíme si dát panáka vodky, rovnou 50 hram,“ pronáší rozhodně obtloustlý vysmátý Saša a hned nalívá.
„Umí anglicky, německy a španělsky,“ vysvětluje jim Máša a pak začne vyprávět příběh, jak jsem přijela. V příštích dnech při sdělování snad všem sousedům ho uslyším ještě tolikrát, že už ho budu umět i pozpátku.
„Kde bude spát…“ přemýšlí nahlas Máša. „Bude tu aspoň na týden, nechám ji v horní ložnici.“ „Nedělejte si se mnou vůbec žádné starosti, jsem zvyklá cestovat. Kdyžtak mám s sebou spací pytel nebo jak se to řekne po vašem,“ pokouším se ji uklidnit.
„Spací měšok?“ rozesměje se Táňa a všichni kolem se smíchy zlomí v pase.
„Barbara, pozvoni babke,“ vyzývá mě Maša, abych zavolala babičce. Na to se od setkání s Mášou neuvěřitelně těším. Zvednu telefon a vytočím babiččino číslo. „Co holčičko moje, sláva bohu, že jsi v pořádku,“ ozve se z druhé strany. „Cože, ty jsi našla Mariku? Neuvěřitelné. Jak se mají? A kolik mají dětí? Nepotřebují něco? A co ti dávají k jídlu?“
„Olha, koukej se sebrat a přijet,“ volá Máša do telefonu, jako by se slyšely zrovna před týdnem.
„Ty musíš přijet, Maričko,“ slyším babičku plakat. Máša si mou babičku prý jen matně vybavuje z dětství. Co odjela, už o ní neslyšeli. Ale skutečnost, že jsou rodina, je pro ně patrně zcela zásadní.
Po vydatné večeři si jdu uložit věci do ložničky v Mášině domku. Zarazím se u fotografie na stěně. Jsou na ní dva dospělí lidé a čtyři děti oděné ve slavnostních košilích. Všichni se tváří velmi vážně, jako by těm dětem někdo sebral všechny hračky, které nikdy ani neměly. Stejnou fotografii jsem viděla už tisíckrát. Nad stolem v babiččině obývacím pokoji.

Borůvkový festival

Ráno mě budí hluboké tóny chraptivého hlasu
nedaleko od plachtové kolíbky. Někdo zpívá… Pod kořeny stromů Míhá se stáda shon Kráčí pod nebeskou oblohou Rusín Ten, který v srdci Cítí volání luk a hor A touží jít dál a zase domů
Silný hlas se odráží o okolní stráně a rozléhá se do kraje. Tiše se k Fédovi přidám. „Není tohle nádhera?“ pronese hrdě a nasaje čerstvý vzduch.
„Musí být krásné trávit tu celé léto.“ „Jo, má to něco do sebe. Příroda, vzduch, dobrý sýr, žádný ženský… Mám za to pár kopijok, ale pro peníze to nedělám. Víš, dřív jsem jezdil pracovat do Ruska. Jenže pak mě chytli, byl jsem tam prý moc dlouho, deportovali mě. Teď už si nikam netroufnu.“
Posnídáme čerstvý kašovitý sýr urdu a loučíme se s našimi srdečnými hostiteli v kolíbce. Ti se dnes také se stádem přesouvají na jiné místo.
„Takže se sem už nebudete vracet?“ ověřuje Jurko. „Tím pádem mohu vyhodit tenhle bordel.“ Popadne obrovitánský pytel plný odpadků a hodí jej do ohně. Zvedne se šílený kouř. Raději rychle vyrážíme na cestu.
Vylezeme na kopec a otevře se nám pohled na zelené pláně a na barevně oděné ženy a muže sehnuté k fialovému zlatu. Vypadají jako sběrači čaje na plantážích někde na Srí Lance. Seshora se do centrálního tábořiště trmácí mladé punkerky s fialovými rty. Jako kdyby přišly z nočního tahu, přitom na zádech nesou desítky litrů své práce. Místní čile sbírají borůvky už od samého úsvitu.
Od jednoho milého kluka špinavého od borůvek od hlavy až k patě naštěstí seženeme druhý hřebínek na česání plodů, poněkud profesionálnější než je ta naše rozviklaná dřevěná. Pustím se nadšeně do práce. Občas nacházíme krásné trsy plodů, které jde snadno nabrat, jinde je to už dost vybrané. Po dobré hodině jsem na sebe hrdá, jak mi to jde od ruky. Když však zjistím, že mám teprve litr kuliček, trochu se zděsím. Místní prý zvládají čtyřicet litrů za den! Snažíme se odkoukat, jakým způsobem hrabou. Hbitě nabírají vyhlídnuté plody a přidrží si přitom trs. Nikdy se jim ruka nezadrhne tak jako mně. A vždycky hned vědí, kam sáhnout dál, a tak se ani na vteřinu nezastaví. Když se přesvědčím, jaká je to dřina tyhle dobroty sesbírat, o to víc se těším na pořádnou borůvkovou zmrzlinu, kterou si dám, až budou místní borůvky někde v Chustu zamrazeny a odtamtud poputují do západních zemí.
Jeden usměvavý chlápek v holinkách – což není žádná speciální charakteristika, jelikož ty tu nosí všichni – nás učí správnou techniku. Když zjistí, že jsme z Čech, začne nám vyprávět o krásné dívce, kterou potkal při práci v Pardubicích. Mluví na nás podivnou směsí ukrajinštiny a češtiny. Vyjadřuje se dosti erudovaně a sem tam projev proloží ojedinělou českou hláškou. Třeba jako: „V Čechách jsou borůvky drahý jako kráva.“ Nebo když ho začnou štípat komáři, náhle prohlásí: „Sakra, kurvy šikmooký!“ Odpadneme smíchy.
Když si na stráni povídáme česky, jedna žena se zvedne na druhé straně veliké pláně. „Barbara, jsi to ty!“ Nechápavě ostřím na postavu. Pak rozpoznám Světinu švagrovou Světu, která mě kdysi vezla dodávkou. „Jemináčku, ty jsi vážně přišla na borůvky! To jsem ještě v životě neviděla!“ směje se. „Musíte k nám přijít večer do kempu na kávu,“ zve nás.
Po dalších pár hodinách sbírání odneseme hrdě každý dobrých sedm litrů k malé dodávce, jejíž řidič borůvky odkupuje. Dostaneme za ně něco přes dvě stovky, což mi na ukrajinské poměry přijde slušné. Třicet pět hřiven za kilo. Letos se údajně ve Volyni neurodilo tolik borůvčí, takže hodnota zakarpatských plodů stoupla. Po nás přichází zmožený mladík, od něhož jsem dříve koupila hribalku. Odnáší si tisíc pět set. Tak to je hustý. „Celkem slušně si vyděláš, viď?“ ptám se. Vždyť měsíční plat je tu tři tisíce.
„To jo, kdyby to takhle bylo celej rok, byla by to paráda. Ale děláme to sotva dva týdny. Tenhle výdělek si šetřím na vízum do Čech. Už se nemůžu dočkat, až zase pojedu. Jenže teď zase zdražili poplatek za vyřízení,“ krčí rameny a vydává se na pivo. Následujeme ho jako správní Češi k prodavači vzácné tekutiny. Nalévá nám do kelímku z uříznuté plastové lahve. Kolem na dekách posedávají lidé, popíjejí, pomalu už začínají zpívat. Atmosféra jako na letním fesťáku – jen s tím rozdílem, že tady se nechodí na rockové kapely, ale na borůvky.
Dohledáváme Světu, abychom přišli na smluvenou kávu. Naše známá i v těchto horských podmínkách zázračným způsobem vyčaruje výtečné kafe. K tomu přidává špek, brambory, klobásky, víno a pálenku. Přisednou si další tetky a chlapíci, asi vzdálení příbuzní. Konečně se tu v horách mají čas všichni sejít. Když osazenstvo zjistí, že umíme mluvit trochu po jejich, jsou nadšeni. „Joj, vy jste naši lidé! To musíte někdy přijít k nám v hosti!“
U vedlejšího stanu posedávají dvě stařenky, taky tu nocují. „Kolik jste nasbírali?“ ptají se nás. Stydím se přiznat, že sotva patnáct kilo dohromady. „Z toho si nic nedělejte, začátky jsou těžké,“ říkají shovívavě. „My dnes daly jen pětatřicet.“
V pozdější hodině se na chvíli odtrhnu od zpívající skupiny. Ulehnu do borůvkového pole a pozoruji zvlněnou siluetu modravých kopců před sebou. Je jemná a hebká jako vodní hladina. Když ji když pozoruješ z dálky, zdá se mírumilovná, spadnešli však do ní, její vír tě může pohltit. Stmívá se. Čerstvý vzduch mi čistí plíce. Pozoruji sytě černou noční oblohu. Miliony hvězd odhalených díky absenci světelného znečištění.

*

Život na vsi většinou plynul stále stejným tempem. S kokrháním kohouta se budili ti čilejší z místních zemědělců a vydali se odpracovat svůj trudoden. O hodinu později vstávali ti, kterým se nechtělo z kutlochu, a loudali se do kolchozu. Předem věděli, že dostanou vynadáno za pozdní příchod. Nezřídka byl sloučen jeden kolchoz s kolchozem sousedním, aby se vyzkoušelo, zda se zvýší efektivita produkce. Pro kolchozníky se tím však nic neměnilo. Po práci se chodilo stát do fronty k Jednotě. Za pultem lomila babka Kalina rukama, že kostkový cukr zase došel. V podvečer se polovina vsi vydávala do kostela vyslechnout si z kazatelových úst denní porci poznatků o budování socialismu. Ti, kteří vstup do kostela neměli povolen, alespoň z dálky poslouchali popův hřmotný zpěv. Večer se rodiny sešly u stolu a pomodlily se nad zelnou polévkou. A tak to bylo každý den, pořád dokola. Tedy až do té doby, než se událo nějaké povyražení.
Bylo to nejspíš roku 1956, když v sobotu probíhala zkouška rusínského souboru. Dvacet mužů v čele se Štefanem Fircakem zrovna nacvičovalo písně pro výroční vesnickou slavnost. Byli právě v půlce písně jménem Temnij zitrek, když do místnosti vtrhla skupina oficírů. Muzikanti překvapeně zvedli pohledy k zamračeným ozbrojencům. „Pakujte se, hoši!“ vykřikla nejvyšší šarže vojáků.
„Co si to dovolujete, pánové?! Nacvičujeme představení na slavnost Vítání jara. Jsme prosím reprezentanti naší vsi,“ ohradil se Štefan Antonovič.
„Už nebudete. Zavádí se tu nové pořádky. Na vaše zpívánky není nikdo zvědavý,“ opáčil dlouhán. Pak je v zástupu vyprovodili z místnosti jako nějaké trestance. Zabavili jim hudební nástroje i kostýmy uložené ve skříních. A důrazně je upozornili, že od nynějška je zakázáno shromažďování za účelem zpěvu lidových písní.
Štefan se vydal domů zadní cestou přes pole. Ač to byl muž klidné povahy, nyní cítil potřebu hlasitě projevit hněv. Země se třásla pod vlnou jeho mocného vzlykotu. Hudební soubor bylo to jediné, co mu činilo radost. Svou práci v obchodě měl rád, ale nesl při ní velikou zodpovědnost a pořád musel někomu nahoře posluhovat. Každý den po příchodu z práce na něj doma čekala jeho zlá žena, věčně s něčím nespokojená. A tak jedině hudba mu přinášela potěšení. A nyní tohle.
Když dorazil domů, podal si rovnou z police láhev koňaku a v potemnělé místnosti usedl ke stolu.
Vzápětí se rozrazily dveře a jeho choť Eržika na něj spustila vysokým hlasem: „Co to tam děláš?“ Rukou si přikryl hlavu, když se k němu v šeru blížila. Zuřivě mu vytrhla prázdnou láhev. „Nic neumíš, jen chlastat, to ti jde!“ Načež práskla dveřmi a zase odešla.
Žena zaběhla k sousedce pro mléko. Když se po hodině vrátila domů, její muž nehybně ležel s hlavou na stole. Z pusy mu vytékala slina, oči vykulené. „Áááá,“ vykřikla. Zamlžilo se jí před očima. Vyběhla na ulici a začala na celé kolo křičet: „Pišta pomrel, Pišta pomrel! Pomoc!“
Štefanův bratr Ivan stál zrovna na žebříku a sklízel víno z pergoly. Lekl se a ze tří metrů spadl na zem. „Co se stalo?“ zeptal se zmateně Eržiky, zlověstně lámající rukama kolem sebe.
„Já nevím, jak to mám vědět. Upil se k smrti! Hospodi Bože, co budu dělat!“
Zpráva se rozšířila vsí rychlostí větru. Eržika Fircaková zabila svého muže, šeptalo se všude. „Vešla do domu a viděla ho ležet na stole,“ začala vykládat Anča Fedrivna lidem, kteří se sešli před chalupou Fircakových.
„Jaképak na stole, na zemi se válel,“ vložila se do výkladu babka Libdarová se zdviženou holí.
„Ne, na stole ležel a ona se naštvala, že se opil, tak ho vší silou uhodila a on spadnul na zem. Vykrvácel do hlavy,“ vykládala rozhořčeně Anča Fedrivna.
„Našla ho pak doma mrtvého. Zděsila se, co to udělala, a pokusila se to zamaskovat. Dotáhla ho na gauč a teď všem říká, že se upil. Jenže my moc dobře víme, jak to bylo,“ dořekla babka Libdarová, jako by u toho byla. Stále se rozrůstající skupina naslouchajících nevěřícně přitakávala. Oknem nahlíželi do domu a snažili se mrtvého zahlédnout. Eržika však zatáhla záclony a nevycházela.
„Takové neštěstí, takové neštěstí,“ vzdychala Katuša, když se zpráva donesla do Novoselice. „Štefan byl tak dobrý člověk. Nevěřím té zlé ženě, že by pil.“ Smutně se dívala z okna na roj havranů. „Nic nenaděláme, Bůh nás trestá spravedlivě. Pohřeb uděláme příští neděli,“ povzdechla si.

Úryvek z knihy Má rusínská vyšívánka, kterou vydala Společnost přátel Podkarpatské Rusi v roce 2019