V listopadu se sešly dvě zdánlivě nesouvisející připomínky tragických událostí. Jednak atentátů v Paříži z loňského roku, při nichž zahynulo 130 lidí. A též obětí dopravních nehod, v rámci jejich dne, který vyhlašuje Světová zdravotnická organizace. Podle statistik u nás loni na silnicích zahynulo 660 lidí, na celém světě pak přes milion a dvě stě tisíc.

Virtuální bojovníci s islámským terorismem a údajní ochránci evropských hodnot před migrační záplavou nemají podobná srovnání rádi – prý jsou naprosto demagogická. Samozřejmě, ono se opravdu těžko přistupuje na myšlenku, že moje vlastní auto je potenciálně nebezpečnější než Islámský stát. A podobná srovnání být demagogická určitě mohou, zvláště pokud se učiní zkratkovitě, bez nějakého dalšího rozvinutí tématu.

Nicméně ze statistik každopádně plyne, že počet obětí dopravních nehod na českých silnicích bývá větší než počet obětí teroristických útoků v celé Evropě. Platilo to loni a letos se na tom pravděpodobně nic nezmění. A proč se bojíme teroristů? Poněvadž přece, podobně jako některé automobily, rozsévají smrt. Ale zatímco obava z islámského terorismu u nás, kde nejsou skoro žádní uprchlíci, natož teroristické útoky, v nedávné minulosti dosahovala skoro hysterie, pokud jde o bezpečnost silničního provozu, valná část obyvatelstva proti zpřísnění pravidel a větší kontrole často reptá a označuje je za protivnou státně-policejní buzeraci. Což je nesporně nepoměr, který by si zasloužil hlubší prozkoumání.

Snad ještě větší nepoměr lze však zaznamenat takříkajíc u zpráv z fronty neboli u zpravodajství z bojů v Sýrii, popřípadě v Iráku. Odpůrci migrantů pořád dokola omílají argument, že je nutné krizovou situaci řešit hlavně na místě, na Blízkém východě, v Sýrii. Zajisté, ovšem situace se tam už dlouho „řeší“ lítými boji mezi různými frakcemi a milicemi, přičemž pozemní bojiště kropí bombardování, jak ruské, tak z letadel západních zemí. Najít mezi bojujícími stranami nějakého alespoň trochu kladného hrdinu (z hlediska jeho politických postojů) představuje docela vážný problém. Syrské Aleppo je městem hrůzy, výjevem z Apokalypsy, do jehož současné „každodennosti“ patří i bombardování nemocnic. Přesně spočítat mrtvé tam ani nejde.

A co my na to? Nic. Nechceme vidět ani slyšet. Jde o události příliš složité, příliš krvavé, málo zábavné. Úděsným příkladem jejich vytěsnění jsou pak hlavní zprávy veřejnoprávní České televize. Válce v Sýrii nebo v Iráku věnují zpravidla deset dvacet, možná třicet vteřin. Omezí se na stručné konstatování, že boje pokračují, doprovázené záběry nějakého pálícího děla či něčeho podobného. Cena brambor, otevírací doba supermarketů, fungování zásilkových firem doručujících vánoční dárky – tyto a podobná témata dostávají ve skoro hodinovém hlavním zpravodajském pořadu ČT, nazvaném, patrně s notnou dávko černého humoru, Události, zpravidla daleko větší prostor. Jistě, pokud Turci zatknou český pár, který chtěl údajně pomáhat Kurdům, pak se i Sýrii dostane větší pozornosti, nicméně z ČT jsme se zatím stejně dozvěděli pouze to, že o pozadí a motivech jednání uvedené dvojice vlastně nic nevíme.

Popsané vytěsňování se pochopitelně týká nejen České televize, leč v různé míře většiny médií. Chybí v nich zejména zasvěcený rozbor oněch děsivých jevů a událostí. Co všechno ale tvoří příčinu tohoto nezájmu? Kromě přirozeného lidského odporu k obrazům zkázy a zoufalství mohou být na vině i jiné důvody. Vždyť většinu Čechů zajímá hlavně skutečnost, zda boje na Blízkém východě vyvolají nějakou další uprchlickou vlnu. Pokud ne, jsou jim nějací „Arabáči“ fuk a mnozí si možná v duchu mnou rukama: jen ať se ta muslimská pakáž mlátí mezi sebou, jen houšť!

Co ale od takové pospolitosti čekat? A zaslouží si společnost, která latentně považuje ne-Evropany za lidi nižší kategorie, nad jejichž utrpením, včetně žen a dětí, odmítá byť jen uronit slzičku, tak skvělý osud, jemuž se zatím těší? Osud jednoho z nejblahobytnějších národů na světě, jehož hlavní podzimní starost letos opět tvoří nákup vánočních dárků?

Mimochodem, i pobořené Aleppo je stále jedním z nejstarších trvale obydlených měst na zeměkouli – jeho historie sahá možná až do šestého tisíciletí před naším letopočtem. I proto je z historického, kulturního nebo náboženského hlediska velmi pestré, před válkou v něm žilo například i 15–20 % křesťanů.

Jen ať si tedy každý „český vlastenec“ v prvé řadě srovná, jak „vyspělá“ civilizace existovala ve zdejších končinách před několika tisícovkami let. Civilizační pokrok či převaha jsou zkrátka velmi relativní a hodně proměnlivé kategorie. Přezíravým nezájmem o situaci v Sýrii a jejím okolí si tudíž jen zaděláváme na nějaké naše příští neštěstí, poněvadž společnost světa neznalých tupců jinam než k neštěstí nesměřuje.