Když Karel Schwarzenberg v roce 2013 prohrál ve finále prezidentské volby s Milošem Zemanem o cca 450 tisíc hlasů, považoval jsem to za průser – jako závan komunistických časů, něco jako v menším formátu opakující se výsledek voleb v roce 1946.

Po půl století všestranné ideové masáže, která využívala různé národovecké mustry už z 19. století, to ale stejně tak mohl být i malý zázrak – kníže, které pro Čecha odkojeného bolševickými pohádkami, ztělesňovalo snad všechny zdejší strašidla, se dostalo do druhého kola a získalo 2 miliony 240 tisíc hlasů v národě, který od mala držel proti Trautenberkovi palce Kubovi a Anče. Navíc jeho protikandidát vyhrál s pomocí podpásových tvrzení a vyložených lží, včetně estébáckých dezinformací, jak už to se Zemanem je (viz někdejší akce Olovo). Vítězství Zemana bylo nefér – nečestné a nesportovní, jak by řekl Mirek Dušín. A jak jinak u zemana, který – na rozdíl od knížat – nezdegeneroval, protože zemani si ženy brali násilím, jak „vtipkoval“ Zeman během prezidentské kampaně. Ech.

Zeman je ovšem kreatura sui generis. Věc připomenu jen s pomocí dvou person, které jsou ale typickou ukázkou zdejší debility, na které se v minulém století, stejně jako dnes točili a brali sílu fašouni, komunisté a další národovci a ochránci zdraví lidu obecného před ideovou či jinou nákazou – tedy jejími nositeli.

Husákovy děti

Tehdejší stínový ministr financí za ČSSD Jan Mládek v létě 2013 po prezidentské volbě vyhrožoval novou sociálnědemokratickou vládou, která mimo jiné zásadně změní zahraniční politiku. Ta za předchozích vlád nefungovala, přičemž „hlavní škodná“ v tomto smyslu byl podle něj protikandidát Miloše Zemana na prezidenta Karel Schwarzenberg, který „upřímně řečeno dělal všechno proto, aby vztahy s Ruskem a Čínou nefungovaly. – Pravděpodobně pokračoval ve staré politice vysoké rakouské šlechty, která nikdy nechtěla, aby fungovaly slovanské federace a měla velkou radost, že se všechny tři rozpadly. Jak ta jugoslávská, československá, tak i sovětská (sic!). Tohle se rozhodně změní,“ prohlásil Mládek, což kníže tehdy v tisku komentoval tak, že Mládek začíná blbnout.

Jenže on nezačal blbnout – coby klasické Husákovo dítě je Mládek blbý od narození. Nevím, kde je dnes tomuhle nebezpečnému idiotovi konec, ale to, v čem dodnes žijeme, a co si zvolilo za prezidenta Zemana a za premiéra Andreje Babiše, určuje právě intelektuálně, kulturně, historicky, politicky zcela netknutá, z kultury a vzdělanosti vytržená generace lidí, jejichž hodnotový (bezhodnotový) rámec se utvářel za normalizace.

Dobrá, Mládek byl politik, který jen žvanil vstříc svým voličům, co mu vlastní debilita na jazyk přinesla. Autentická debilita, vycházející jen sama za sebe, tehdy zazněla z úst za normalizace vystudovaného historika Jindřicha Dejmka, který se během prezidentské volby pozastavoval nad tím, že „část představitelů naší kultury zdůvodňuje svoji veřejně deklarovanou podporu ministra zahraničí na prezidentský úřad tím, že pro ně personifikuje étos meziválečného Československa.“ A to tedy ne! „Muž hlásící se k aristokracii, netající se svým monarchismem a akcentující své katolictví je spíše antipodem Masaryka s jeho republikánstvím a sympatií k socialismu nežli jeho pokračovatelem,“ napsal v Právu, druhdy Rudém, Dejmek.

Může být něco tak krystalicky blbého? Satan je žalobníček, který neustále žaluje ne, aby věci osvětlil, ale aby udržel v lidech malost – zatmění, zášť a závist. Tento výlupek normalizačního školství, normalizační kultury, normalizačního myšlení… žvaní něco o demokratickém étosu první republiky, aniž by tomuto čistokrevnému normalizačnímu idiotovi docvaklo, že ve skutečnosti hájí fašizující tendence – kulturní a společenskou reglementaci podle jednoho národně sociálního (nacionálně socialistického) mustru, který byl v 1. republice ve společnosti přítomen, za 2. republiky dostal zelenou, za protektorátu byl stanoven pod trestem smrti, za 3. republiky byl uzákoněn, po únoru 1948 se stal určujícím rysem komunistického režimu a dnes tu dožívá a znovu ožívá v různých podobách – od Sládka přes madame Bobo po šikmookého vlastence Okamuru (to není rasistická poznámka, ale parafráze Okamury samého) a koketovaly s ním, slušně řečeno, i tzv. demokratické strany, vedle ČSSD i ODS, neřku-li lidovci, kteří v tom byli vycvičeni z doby Národní fronty.

Apači, prostitutky, asociálové

Když mně bylo sedm, seděl jsem tady v první lavici, zíral na plátno a ani nedutal, protože se na něm proháněli Apači s orlími péry na koních. Byl počátek 70. let, tři roky po ruské okupaci a bolševik tehdy pouštěl v kinech (tenhle klub byl za našeho dětství kino) Vinnetoua v domnění, že to je ideově neškodný film, který naopak pomůže smířit mládež s Husákovskou realitou. Jenže to se komunista přepočítal. Jestli ruské tanky v ulicích Prahy udělaly jasno, o co jde, i malému dítěti, tak Manitu tuhle zkušenost ukotvil nadčasově – už jen svou pouhou existencí byli Apači nesmiřitelní nepřátelé Komančů, tedy komunistů.

A jak člověk dospíval, řady spřátelených kmenů se utěšeně rozrůstaly. Protirežimní Indiány, Eskymáky, Masaje záhy rozšířili rockeři a další skupiny. Socialistickou realitu pak už jen doplnila historická literatura, což byl de facto jen posun v čase.

Šéf nacistické bezpečnostní služby SS Reinhard Heydrich, kterému předčasný pekelný důchod zařídili čs. parašutisté, čest jejich památce, chtěl pomocí zákona odstranit z centra německé společnosti osoby „společensky nebezpečné“, což měly být osoby štítící se práce, povaleči, potratářky, lidé drogově závislí či sexuálně nevázaní a podle výnosu říšského ministra vnitra Fricka z prosince 1937 bylo možno do koncentračních táborů posílat osoby, které svým „asociálním jednáním ohrožují zbytek národa“ – žebráky, prostitutky, homosexuály, alkoholiky, rváče, viníky dopravních nehod nebo kverulanty.

Ti všichni se automaticky stali našimi soudruhy. Ve Škole od sv. Norberta jsem to shrnul takto:

Proti jejich výnosům, výkladu dějin, literatuře, pohádkám jsme táhli za jeden provaz se sedláky, biskupy, hrabaty, Schwarzenbergy, barony, uhlobarony, kapitalisty, homosexuály, Cikány, Židy, Sudeťáky, prostitutkami, alkoholiky, podřadnými rasami, bezdomovci, anarchisty, monarchisty, evangelíky, katolíky, skřítky, permoníky, rusalkami, vodníky – všichni obyvatelé české královské říše z indexu komunistického pekelného pantheonu byli naši bratři a sestry …

Všechno, co bylo zatracováno, co stálo mimo většinovou společnost, její kulturu, hodnoty, zákonnost, komunistický výklad dějin, bylo košer: baroko, šlechta, buržoasie, Habsburkové, katolíci, Němci, Židi, Romové, stejně jako kulturní avantgarda, abstraktní umění nebo big beat… – folklór bohužel bolševik člověku znechutil natolik, že se k němu dostal, díky Rychlíkovi a jeho horňáckým slavnostem, až dlouho poté, co komunistický režim zmizel v propadlišti dějin.

Všechno výše zmíněné bylo součástí kulturního undergroundu – světa, mimo povolený svět. A nešlo přitom o anti, ale o pro – ad maiorem Dei gloriam. Už od antiky vytvářeli tribunové, demagogové a populisté různé druhy nepřátel lidu, aby se mohli představit jako ochránci společnosti před těmi, kdo společnost údajně ohrožují, přičemž k tomu účelu šlo nejlépe použít ty nejbezbrannější, a tedy nejsnáze napadnutelné skupiny lidí. A jakmile se poruší právo jednoho, poruší se pak i toho druhého a všech ostatních, jak za nacistů došel k poznání německý protestantský teolog Niemöller. A když pak demagogové mají moc, kterou získali díky jimi vystrašené společnosti, nasadí jí samé ohlávku.

Věcí číslo jedna, aby se člověk nezapletl s Husákovským či jiným hnusným režimem či populistickým hnutím, bylo zbavit se všech možných kulturních, sociálních, náboženských, politických klišé a předsudků vůči druhým, nalevo nebo napravo, nahoře, dole, vepředu, vzadu. Kdyby v roce 1942 přišlo gestapo zatknout souseda komunistu, schoval bych ho, i kdybych věděl, že třeba schvaloval moskevské procesy a celkově to byl debil.

Když se 21. září 1976 konal v Karmelitské ulici na Malé Straně proces s undergroundovými hudebníky, které komunistický režim vykresloval dle nacistického výnosu jako narkomany a asociály štítící se práce, sešly se na chodbě soudu desítky lidí, kteří by se jinak nikdy nepotkali: od mániček, kteří měli jen základní vzdělání, po universitní profesory – evangelíci a katolíci s exkomunisty, dělníci stejně jako umělci nebo politici z období Pražského jara. Na chodbě soudu tak vzniklo společenství, na kterém bylo založeno hnutí za lidská práva Charta 77. – U jiného soudu, v březnu 1989 s Magorem v Jihlavě, jsme se pak poprvé sešli i s knížetem Karlem Schwarzenbergem, kterého tam tehdy komunisté, jako děti předstírajíce, že je soud košer, pustili z venku coby předsedu Mezinárodního helsinského výboru.

Královský manifest

O tom, že Charta nebyla žádná papírová organizace papírových hlav papírových lidských práv, svědčí i to, že ustála Manifest Českých dětí, který jsme s přáteli vydali na jaře 88 a komunisté se jej pak snažili proti opozici použít. Na konci Palachova týdne uveřejnil list ÚV KSČ milionové Rudé Právo, které povinně odbíraly všechny možné i nemožné instituce, článek ve formě odpovědi na „dotaz čtenáře“:

• Jedním ze svolavatelů minulých akcí, jak ostatně hlásil i Hlas Ameriky, byly tzv. České děti. Co to je za skupinu?

Vznik tzv. Českých dětí byl inspirován „chartou“, odpovědělo na služební dotaz v rámci StB Rudé Právo. – Jde o malou skupinu, která má velmi svérázný program. Pro představu, kam směřuje, zveřejňujeme úvodní část jejich programového manifestu.

„My, české děti, vyhlašujeme, že Svatováclavská koruna, České království trvá. Připravujeme se na příchod nového krále, což je náš nejvyšší cíl.

Král z boží milosti je Bohu odpovědný za svou zemi a za svůj lid!

Král je záštitou slabých proti mocným a bohatým!

Král je záruka, ochraňuje lesy, zvěř, přírodu proti vládnoucím kriminálním živlům bez nejmenšího pozastavení loupícím a ničícím poklady země, aniž by zemi to, co jí vzali, nahradili!

Král je zákon, před kterým jsou si člověk, strom, zvíře, půda, les rovni, a jakékoliv jednání jednoho na úkor druhého je zločin! … “

Po přečtení výše uvedeného dokumentu je pochopitelné, proč tzv. České děti vystupují nejen proti našemu společenskému zřízení, ale i proti republice vůbec. Nedivme se tedy, že pánové Lobkowicz, Schwarzenberg a další, kteří jsou ochránci nezákonných skupin u nás, fandí uvedeným snahám, i když se angažují ve spolcích na ochranu lidských práv. •

Pod článkem byla sice podepsána čtyři rudoprávní esa Marie Boudová, Jiří Janouškovec, Jaroslav Kojzar a Karel Walter, ale stejně tak by tam mohli být i Jan Mládek a Jindřich Dejmek.

Přes brblání, počáteční, některých exkomunistů neskočila Charta Rudému právu na špek a nebála se podepisovat dokumenty a prohlášení spolu s královskými Českými dětmi. Když se v květnu 1989 konalo na parníku Praha během plavby po Vltavě Fórum nezávislých iniciativ, a míjeli jsme zrovna Aulu regiu na Zbraslavi, přinutil jsem všechny účastníky, celý chartovní establishment povstat a vzdát hold Václavu II., který tam byl kdysi pohřben, kterýmžto trikem jsem celou opozici zavázal poslušnosti českému králi. Rex numquam moritur! Dějiny jsou naše, ne Mládků a Dejmků.

A to navíc měli Kojzar a spol. pravdu. Když se spustila sametová revoluce, vydala ČTK následující zprávu:

• Nezávislá iniciativa České děti se obrátila na vládu ČSSR dopisem, v němž žádá, aby byl státní zámek Orlík navrácen jeho majiteli knížeti Karlu Janu ze Schwarzenberga. Kníže Schwarzenberg se po celou dobu nuceného exilu staral o blaho své vlasti, zvláště jako předseda Mezinárodního helsinského výboru. Byl zastáncem nespravedlivě stíhaných a utlačovaných. Na Orlíku je místo posledního odpočinku rodiny Schwarzenbergů, v zámku jsou rodinné relikvie, uloupené rodině po komunistickém puči v únoru 1948. Jsme přesvědčeni, říkají České děti, že Jeho Jasnost kníže Karel Jan ze Schwarzenberga i nadále umožní prohlídku zámku lidem své země, které nepřestal milovat ani v časech vyhnanství.

9. ledna 1990

za České děti Petr Placák, Ivan Jirous, Luděk Marks •

Nešlo přitom ani tak o kdysi zcizené majetky, i když to pochopitelně taky, jako o povšechnou obnovu češství – historického a kulturního vědomí, jehož nerozlučnou součástí je právě kontinuita vlastnění, s kterou se pojí odpovědnost za svěřené statky – hmotné stejně jako duchovní, a taky za přírodu.

Jsem alkoholik, ale mírnej…

Kdysi jsem udělal s Karlem Schwarzenbergem předvolební rozhovor:

Víte, z čeho mám radost? ptal jsem se. Jak se po celé zemi objevily malé pivovary, kde se vaří dobré pivo…

Ano, po celé zemi vyrostly malé pivovary, nové a staré, které byly zavřené, klášterní a podobně, byly obnoveny. Ve všech okresech dnes najdete dobrý pivovar, a to je opravdu radost. Je to i zásluha jednoho zákona, proti kterému kdysi ODS protestovala, a který stanovil, že malé pivovary jsou míň zdaněné, než ty velké průmyslové. To byla i má osobní zkušenost: když jsem za mého mládí žil a studoval v Bavorsku, byl tam v každé druhé vesnici pivovar, a pak je ty velké koncerny všechny zlikvidovaly. To jsem si říkal, že se u nás nesmí stát. Máme dneska vysokou pivní kulturu – kdybychom měli podobně vysokou kulturou politickou, byl bych šťastný.

Co máte radši – pivo, víno, šnaps?

Všechno, po pravdě řečeno. Miluju dobré víno. Bílá moravská vína jsou dnes srovnatelná s rakouskými, nebo slovinskými, a to je taky jeden ze zázraků revoluce – když si vzpomenete na ty patoky, co nabízeli v Blatničce a jinde.

A z alkoholu?

Dát si navečer skleničku něčeho ostřejšího, to jsem taky šťastnej… Mám rád koňak, francouzský, ale taky třeba arménský je vynikající, taky dobrou slivovici, nebo maďarskou Barack pálinku, což je meruňkovice, a pak dobrou whisky – skotskou, irskou, americkou … Člověk si vybere.

Co tabák?

Dříve jsem kouřil doutníky. Havana byly senzační. Jednou byl u mne ve Vídni na návštěvě tamní americký velvyslanec McArthur, syn toho slavného maršála. Já věděl, že velice miluje doutníky, a po večeři jsem mu řekl, že mám v domácnosti jenom Havana, pravý, a že je mi líto, že Američané mají na všechno kubánské zboží embargo. On se zatvářil zkroušeně a já dodal: A nejste toho názoru, že se veškeré kubánské zboží musí spálit? On se rozzářil a řekl: Máte úplnou pravdu. Tak jsme si spolu zapálili. Já pak ale přešel na fajfku, kterou miluju.

Kolik máte dýmek?

Nevím, chvíli miluju tu, chvíli onu a cítím se přitom jako sultán v harému – můžu si favoritku vybrat, jakou chci.

Jaký tabáky kouříte?

Kouřím vždycky jen čirý, přírodní tabák. Nenávidím ty různé parfémované věci, z kterých vám slzí panenky – z toho svinstva, který do tohoto dávají …

Šňupete tabák?

To není pro mě, já to jednou dvakrát vyzkoušel a nechal jsem toho.

A co tráva – zkoušel jste ji kouřit?

Samozřejmě, to patřilo k mé generaci, ke každé generaci, ale moc mi to neříká: vykouřil jsem kdysi pár cigaret, ale netoužím potom, na rozdíl od několika mých kamarádů. Patřím k lidem, kteří inklinují k alkoholu, a tam mají své radosti. Já jsem alkoholik, ale mírnej…

Tak Vám držím v pátek palce.

Děkuju.

Když se řekne Karel Schwarzenberg, tak umrněnost bere do zaječích před nadhledem, mrzáctví a egoismus před solidaritou, malost a malichernost před velkorysostí, zbabělost před chrabrostí, kožený ksicht před legrací, což má i tu výhodu, že knížete můžete chválit, aniž by se ho to dotklo, aniž by zpychl.

Cenu Ferdinanda Dobrotivého každoročně uděluje královská revue Babylon jako cenu obecné slušnosti. Pro rok 2023 od narození našeho Pána, krále králů, nejmenšího z nejmenších, ji získává Jeho Jasnost kníže Karel ze Schwarzenberga. Je v těch nejlepších rukách. Gratuluji.

prosloveno a Cena FD předána v břevnovském Klubu 66 Radost na závěr pochodu Za monarchii 7.1. 2023