O tom, že Česká republika má vůči Tibetu a dalajlamovi závazek, jak moc to ovlivnil Václav Havel, a když Tibeťanům nepomůžeme, budou se vším jedinečným, co světu dávají, včetně tibetského buddhismu, brzy definitivně zlikvidováni. Je to závod s časem a měli bychom pro Tibet něco smysluplného udělat. Kateřina Bursíková Jacques se zabývá tibetskou agendou téměř dvacet let. Nejprve jako poslankyně a poté jako dobrovolnice. S dalajlámou se setkala mnohokrát nejen v Praze, ale i v jeho druhé vlasti, v Indii, kde ho několikrát navštívili s manželem Martinem Bursíkem a dcerou Noemi. Spolek Češi Tibet podporují je tak trochu jejich rodinný podnik. Nemá žádné zaměstnance, žádnou kancelář, ale je za ním už hodně práce.

Jak ses k Tibetu a dalajlámovi dostala?

Když jsem se v roce 2006 stala poslankyní, vnímala jsem to jako velký závazek. Nad rámec agendy, která se na mě valila jsem hledala témata, která si zasluhují pozornost. Uvažovala jsem nejen o lidskoprávní agendě, kterou jsem do té doby dělala na Úřadu vlády, ale také o zahraniční politice. Vyrostla jsem za ostnatými dráty a mám silnou tendenci dívat se dál.

V předvolební kampani mě podpořil Václav Havel, občas mi radil, tak jsem logicky došla k Tibetu. Tehdy už tu byl názor, že Tibet je součástí Číny, což je komunistická propaganda, kterou Čína všem vnucuje výměnou za zdánlivě výhodné obchody. Říkala jsem Martinovi Bursíkovi, tehdy našemu předsedovi – hele založila bych skupinu přátel Tibetu. On na to, že to je skvělé, protože sám v Tibetu byl jako horolezec ilegálně už v roce 1988, ve Lhase byl zrovna výjimečný stav a čínská armáda tam tvrdě zasahovala. Ovlivnilo ho to, takže se později už jako ministr s dalajlamou osobně setkal. Shrnul to tak, že bude rád, když se toho chopím.

Skupiny přátel Tibetu parlamentů po světě existovaly, to jsem si zjistila. Tibet ale není samostatná země, takže nebylo možné vytvořit oficiálně partnerství v rámci Meziparlamentní unie a se zázemím Parlamentu. Radila jsem se s Markem Bendou, který měl skupinu přátel Tchaj-wanu v podobně složité konstelaci. Začal s tím nejprve jeho otec Václav Benda, který v devadesátých letech vytvořil v Česku podmínky pro oficiální zastoupení Tchaj-wanu. Do Markova spolku jsem vstoupila hned. Bylo to dlouho před tím, než Miloš Vystrčil svojí významnou cestou před pár roky tohle téma hodně zviditelnil. Marek do Tchaj-Pej jezdil už dávno před tím a jednou jsem tam s ním byla i já. Martin se tehdy setkal s jejich ministrem životního prostředí, což byla celkem velká věc.

No a Marek řekl fajn, na oplátku vstoupím do Skupiny přátel Tibetu, když ji založíš.

Stalo se a vzbudilo to celkem bouři, řada kolegů poslanců mě napadala, že jsem naivní, že je to v rozporu s posláním Parlamentu, že nás obchodně poškodím. Dělali na mě různé podrazy, aby mě diskreditovali. A to nejen kvůli Tibetu, ale pak taky třeba kvůli vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů, o který jsem se zasazovala a pak hlavně kvůli americkému radaru a enviromentálním tématům.

To už se blížila olympiáda v Pekingu v roce 2008. Pro Tibet to byl významný rok.

To máš pravdu. Honza Ruml a Michal Žantovský založili Olympic Watch a usilovali o jejich politický bojkot. Nepovedlo se to, ale když byla v Číně olympiáda podruhé, tentokrát zimní v roce 2022, většina členských zemí EU a USA už do toho šly a jejich politické reprezentace se zahájení ani průběhu nezúčastnily. Komunistické propagandě tím trochu vzaly vítr z plachet.

No a nám se tehdy podařilo schválit nejprve ve vládě, o to se postaral Martin ─ a pak v upraveném a rozšířeném znění i ve Sněmovně ─ dodnes platné usnesení, které zákonodárcům ukládá při setkáních s představiteli Číny upozorňovat na porušování lidských práv v Tibetu.

Naše skupina se rychle dostala do povědomí, protože jsme byli celkem aktivní, přijel nás podpořit dalajlámův evropský vyslanec a pak i samotný dalajlama. Od té doby se také účastníme každé dva roky celosvětového setkání parlamentářů podporujících Tibet. Dříve jsme tam jezdili hlavně s Martinem. Jednou jsem doprovázela místopředsedu Senátu Jiřího Oberfalzera nebo Marka Hilšera. A letos byl v Tokiu Pavel Žáček a mělo to skvělý ohlas.

Desátý březen je celosvětově Den Tibetu, připomíná se brutální potlačení tibetského povstání v roce 1959. Organizace Lungta už měla delší dobu akci Vlajka pro Tibet, která se v ten den vyvěšovala jako výraz solidarity s okupovaným národem a my jsme se chtěli zapojit. Martin byl ministr a místopředseda vlády a vyvěsil tibetskou vlajku na ministerstvu pro životní prostředí. To byla celkem velká věc a odezvu měla i v zahraničí ─ tibetská vlajka na vládní budově myslím nikde nebyla.

Vyvěsit vlajku na sněmovnu nešlo. Podmiňovali to usnesením pléna a na to jsme hlasy rozhodně neměli. Takže jsme je vyvěsili z oken našich kanceláří. Malé vlaječky jsme pak měli v lavicích. Takhle jsme to pytlíkovali čtyři roky, co jsme tam byli. Patnáct let jsem pak všude možně prosila o oficiální podporu akce, a jsem vděčná všem, kdo pomáhali. Nejdřív Mirek Štětina a Petr Bratský, pak hlavně Přemysl Rabas, Jitka Seitlová, Miluše Horská, Jiří Růžička a ve finále to byl předseda Senátu Miloš Vystrčil, který v roce 2021 rozhodl, že tibetská vlajka vlála na budově Senátu. Ve Sněmovně to trvalo ještě o rok déle. Tam se o to zasadili lidé jako Eva Decroix, Věra Kovářová, Olga Richterová, Hayato Okamura a ve finále především předsedkyně Markéta Pekarová Adamová.

K tomu ještě vznikla akce Přemysla Rabase a Jiřího Růžičky, za podpory našeho spolku Češi Tibet podporují a krkonošského Veselého výletu. Každoročně jdeme s tibetskými vlajkami na největší český vrchol, na Sněžku. Počasí bývá docela divoké, sníh a vánice. Má to připomínat Himálaj a na vrcholu máme k Tibeťanům nejblíže. Baví nás to a každý rok se tam schází více a více lidí.

Na někoho může působit to vyvěšování vlajek naivně. Kromě toho, že to aspoň jednou ročně připomene situaci Tibetu, cítí tuhle akci Tibeťané jako podporu, vnímají to jako fakt, že se na ně nezapomíná. Mění se ale něco?

Pomalu, ale mění. Vycházely různé komentáře v médiích, že je to kýč a fangličkářství, že je to k ničemu. Ale to je hrubé nepochopení. Tenhle tzv. zbytečný kýč stojí v Tibetu lidi život. Tam tibetskou vlajku prostě vyvěsit nesmíte, dokonce ani obrázek dalajlamy. Za to se jde sedět anebo na smrt!

A pokud máme my ve svobodném světě problém vlajku vyvěsit nebo se setkat s dalajlamou, tak je něco v nepořádku s naším vztahem k demokratickým hodnotám a vlastně i se svobodou. Jestli se bojíme, abychom nenaštvali čínského komunistu, tak máme docela velký problém sami se sebou.

Vlajky na budovách parlamentu jsou ve světě opravdu raritou, jsme tím celkem slavní a uznávaní. Náš parlament tím dává najevo ─ jsme svobodní, stojíme za těmi, kteří jsou okupovaní.

Rozhodně bych ale nepovažovala za dostatečné se na symboly jako je vlajka nebo vzývání dalajlamy omezit. To je jasné. Proto spolupracuji třeba s International Campaign for Tibet Richarda Gera, zastupuji střední Evropu v celosvětové síti organizací podporujících Tibet se sídlem v Londýně a taky jsem neformální tajemnicí skupiny přátel Tibetu v obou komorách našeho parlamentu.

Naformulovala jsem desítky usnesení, která pak projednávají senátoři a poslanci, informuji o tom, co se na podporu Tibetu děje v ČR dalajlamovu kancelář, organizuji akce, včetně kulturních či demonstrací před čínskou ambasádou. Sleduju, co se děje v Tibetu, ve světě, v Číně, co dělají jiné organizace. Na shromáždění před čínskou ambasádou chodil mimochodem i Václav Havel ─ prezident a chodí na demonstrace, podepisuje petice a je prostě aktivním občanem se vším všudy! Píšeme o tom s Kateřinou Procházkovou v knize Dalajláma a Havel: Česko-tibetské vztahy na pozadí výjimečného přátelství, kterou k mojí radosti vydá brzy v angličtině Knihovna Václava Havla. Nový ředitel Tomáš Sedláček tuhle Havlovu linku vnímá a chce s tím pracovat, což mě těší.

Když vznikla čínská Charta 2008, inspirovaná naší Chartou 77, tak Václav Havel, Pavel Landovský a Václav Malý šli před čínskou ambasádu předat petici za propuštění Liou Siao-poa, držitele Nobelovy ceny míru, kterého komunisté zatkli a zemřel pak na následky mučení. To mi přijde hodně zavazující, když hlava státu, byť bývalá, dělá takové věci. Stejně tak se chová dodnes biskup Malý, který podporuje politické vězně a lidská práva po celém světě. No a já cítím, že se musím taky snažit, prostě mi to nedá, i když je s tím dost práce a působí mi to i docela dost problémů.

Kdy ses naposledy setkala s dalajlámou? Jak vypadá vaše setkání s ním? O čem se bavíte?

Loni v říjnu. Moc jsme nemluvili, protože měl problém s hlasivkami a byl i unavený. Lidí, kteří se s ním chtějí osobně setkat, jsou tisíce. Dalajlama si uvědomuje, jaký to pro ně má význam, takže několikrát týdně poskytuje audience, při nichž stojí lidé v nekonečných zástupech a on se s každým obětavě a laskavě pozdraví. Trvá to dlouhé hodiny, nechápu, jak to může vydržet. My s Martinem máme privilegium, náš čas s ním bývá delší. Třeba když jsme ho navštívili loni na letním pobytu v Manali, povídali jsme si třeba i hodinu a půl.

Tentokrát jsem mu hlavně ukázala naši knihu, to bylo milé. Když jsem se rozhodla ji napsat, netušila jsem, co to obnáší. Nakonec mi to zabralo čtyři roky, na čas jsem kvůli tomu opustila i zaměstnání. Je v ní přes padesát rozhovorů, rozsáhlé rešerše, množství fotografií. Nedokázala bych to bez Kateřiny Procházkové, která se do toho pustila se mnou, za to jsem jí – i ostatním, kteří pomáhali ─ moc vděčná.

K těm setkáním s dalajlámou. Když jsme mu k osmdesátým pátým narozeninám přivezli takovou malou bustu Havla, on si ji přiložil ke spánku, zavřel oči a ponořil se do meditace nebo možná vzpomínky, a když oči otevřel, byly zalité slzami. Oni si byli mimořádně blízcí. Začalo to už tím, že Václav Havel pozval dalajlámu na návštěvu do Československa tři dny po svém zvolení prezidentem. A za měsíc, na počátku února 1990, už ho mohli Čechoslováci spatřit na vlastní oči. Havel byl první hlava státu, která bez ohledu na protesty Číny, duchovního a tehdy i politického vůdce Tibetu přijal. Ministrem zahraničí byl jeho kamarád a disident Jiří Dienstbier, takže se Havel tak trochu vykašlal na mezinárodní úzus a udělal, co mu přišlo správné. A zapsal se tím do dějin. Díky jeho odvaze se za rok dalajlama mohl setkat s americkým prezidentem a pak už se to rozjelo. Havel byl celosvětově respektovaný, takže ho prostě napodobovali a Tibeťané z toho profitovali.

Ale vlastně nešlo jen o Tibeťany. Havel vzpomínal, že chtěl do duchovně vyprahlého a morálně zdevastovaného Československa vnést i spirituální rozměr a náboženskou pluralitu. Ne, že by náboženství někomu vnucoval, on sám nebyl výrazně v tomto směru profilovaný, ale jako by říkal, nejen chlebem živ je člověk ─ ekonomická a politická změna nestačí. Musíme kultivovat společnost, vnímat, co nás přesahuje. Kromě dalajlamy pozval také papeže Jana Pavla II.

Dalajláma se ocitnul v zemi, kde zrovna padnul komunismus, všude byla euforie svobody. Havel byl měsíc prezident, ale ještě před rokem politický vězeň. Tibeťané v nás vidí inspiraci, protože jsme byli schopni získat svobodu nenásilně. A v to sami stále doufají. Náš příběh jim dává naději.

Zaregistrovala jsi osobně první návštěvu dalajlámy v Československu? Chtěla jsi ho vidět?

Chtěla, ale nevěděla jsem, co čekat. Měla jsem štěstí, že jsem vyrůstala blízko prostředí Charty 77 a znala lidi kolem disentu, kteří zůstávají dodnes mými vzory. Protože ukazovali, že se člověk může i v těch nejhorších podmínkách snažit o slušný a čestný život, a že má i smysl tomu něco obětovat.

Když se režim změnil, nastěhovala se ke mně do bytu Věra Jirousová se synem Tobiášem, kteří se zrovna vrátili z Kostelního Vydří do Prahy a neměli kde být. Věra mi řekla, že přijede dalajlama. Vzala mě na Hradčanské náměstí před Arcibiskupský palác, kde byla první zastávka dalajlámy v Československu ─ u kardinála Tomáška. Pak jsme šly do Laterny magiky, tam proběhla nějaká diskuse a meditace. Upřímně, moc jsem to nechápala, ale udělalo to na mě dojem.

Musím připomenout, že během dalajlamova pobytu v Praze se konala první demonstrace před čínskou ambasádou. John Bok, Jiří X. Doležal a ještě asi deset lidí se tam na počest dalajlamy vypravili s prostěradlem, na kterém byl nápis Free Tibet. Už je to tradice. Každoročně tam demonstraci organizuje Lungta, Amnesty International a náš spolek Češi Tibet podporují. Jestli se nic nezmění, za rok tam 10. března všechny zvu!

Tibeťané vnímají jako nejsilnější formu protestu sebeupalování. Jen od roku 2008, kdy byly v Tibetu tvrdě potlačeny protičínské demonstrace, se tam na protest proti silnému útlaku upálilo 159 lidí.

Dobře, že to připomínáš. Lidi to neradi slyší, ono je těžké si to připustit. Je to strašlivé a svět odvrací zrak, nechce to vidět. Dalajlama, ale nejen on, zná osud našich hořících pochodní – Palacha, Zajíce… Hned při první návštěvě se vydal na Václavák k pomníku a tam se modlil za všechny oběti komunismu, a také za naše hořící pochodně.

Považuji za důležité, aby tak jako nebyla zbytečná oběť Palacha, nebyly zbytečné ani oběti Tibeťanů. Mělo by se o jejich činech vědět a čínský režim by měl být hnán k odpovědnosti. Téměř všichni, kdo se v Tibetu upálili, zanechali nějaký vzkaz. Jejich kopie jsou v tibetském muzeu v Dharamsale, kde jsem si je ─ úplně šokovaná ─ četla. Nejčastěji se opakuje: děláme to z lásky k dalajlamovi, přejeme si, abychom ho směli uctívat, aby se eventuálně mohl vrátit domů, do Lhasy. Chápeš to?

Dalajlámovi bude devadesát. Dlouho se nevyjadřoval ke své budoucí reinkarnaci, dlouho se nevědělo, jestli vůbec nějaká další bude, nebo jestli prostě vyvane do toho osvícení a řada dalajlámů skončí. A on teď ve své poslední knize oznámil, že ano, že přijde reinkarnace. A dodal, že budoucí dalajláma se narodí ve svobodném světě. Jaké je to poselství pro tebe? Pro Tibet?

Já si to vykládám tak, že dává jasně najevo, že nedovolí, aby jeho reinkarnaci vybírali čínští komunisté, jak se to stalo v případě pančenlámy. Toho unesli jako malé dítě a třicet let nikdo neví, zda je naživu a kde. Na jeho místo dosadili loutku, pančenlámu, kterého vybrala komunistická strana. To je neakceptovatelné. Nejen proto, že každý má právo na svobodné vyznání a každé náboženské společenství má právo určovat si své vlastní představitele. Je to podobné, jako kdyby čínská komunistická strana unesla papeže z Vatikánu a za papeže prohlásila někoho, koho by si našli v Pekingu. Dalajlama jednou žertoval, že pokud chtějí čínští komunisté ─ ateisté, hledat reinkarnace tibetských lámů, mají nejdříve najít reinkarnaci Mao Ce-Tunga. Mám jeho humor ráda.

Dnes už je zřejmé, že se Čína připravuje na to, až Jeho Svatost dalajlama odejde z tohoto světa. Budou to chtít zneužít, a také asi doufají, že bez světově populárního a Tibeťany uctívaného dalajlamy se tibetský národ rozloží a zmizí. Dalajlama tohle nechce dopustit. Proto říká, narodím se ve svobodném světě. Jednak tím dává najevo, jak moc si váží svobody a demokracie a zároveň chce znemožnit scénář s pančenlámou. Je to chytré, ale taky moc smutné.

Jinými slovy, převtělený dalajláma bude takový, jakým by jej chtěli mít Tibeťané? Svobodný, akční, otevřený?

Když Číňané v roce 1959 Tibet napadli, svět skoro nereagoval. Zavřela se nad tím voda a akceptoval se narativ, že Tibet byl vždycky součástí Číny a že Peking má na Tibet legitimní právo. Ale Tibet byl asi tak součástí Číny, jako je Litva, součástí Ruska. Říkám teď lidem, jestli chápete problém Ukrajina a Rusko, tak byste mohli pochopit problém Tibet a Čína. Tibeťané se na počátku okupace dokonce snažili vojensky bránit, ale proti ohromné přesile měli asi stejnou šanci, jakou by měli Ukrajinci, kdyby jim jiné země nepomohly.

Dalajlamovi nezbylo než utéct a vytvořit si druhý domov v Indii. Nese to statečně a zajímavé je, že i na téhle situaci dokáže vidět něco dobrého. Mluví o tom, že nebýt emigrace, byl by velice uzavřený v Potale ve Lhase, neprocestoval by celý svět a nesetkal by se s tolika zajímavými lidmi. Možná by ani tak dobře nepochopil, jak funguje demokracie nebo jaké jsou globální výzvy dnešního světa.

Z dalajlamy, který se převážně modlí a medituje, dává učení a dodržuje přísná pravidla, je nyní osobnost světového významu, nejen intelektuálně a duchovně. Inspiruje miliony lidí, zdaleka nejen buddhistů a pojmenovává vážné problémy, kterým jako civilizace čelíme. A to je velmi cenné.

Často teď v souvislosti s válkou na Ukrajině a celosvětovým napětím mluví o nezbytnosti posílit odolnost. V tom nám asi Tibeťané mohou být slušným vzorem?

Určitě. Dalajlama již přes sedm desítek let drží jako zázrakem identitu a soudržnost svého národa mimo vlastní zemi. Číňané si určitě nepředstavovali, že to Tibeťané tak dlouho vydrží. Mysleli, že tibetskou kulturu zadupou, zničí jejich náboženství, jejich jazyk. Počítali, že když dalajlama zmizel z Tibetu, budou mít klid. Jenže on se stal pravý opak.

Věříš i po sedmdesáti pěti letech okupace, že Tibet bude někdy svobodný nebo alespoň dosáhne nějaké formy autonomie a budou mu garantována lidská práva, náboženská svoboda, rozvíjení vlastní kultury a jazyka a vlastní demokratická správa?

Ano. Čínu podle všeho čeká demokratizační proces, jehož spouštěčem bude pravděpodobně vnitřní ekonomická a politická krize. Bude taky záležet na změně přístupu Západu k čínské konkurenci. Každopádně Tibet potřebuje kontinuální politickou podporu. Dost často mě štve, jak se někteří příznivci dalajlamy radostně soustředí na jeho religiózní, potažmo kulturní rozměr a zcela odmítají politický kontext. To se mně zdá nedomyšlené a sobecké: vezmu si duchovno, které mne povznese, ale s politikou, s tou se špinit nebudu. Jenže tibetská kultura, jazyk, umění a náboženství pomalu mizí. Cílem Číny je likvidace všeho tibetského, včetně tibetského buddhismu. Sám dalajlama vyzývá k akci a opakuje, že modlit se nestačí. Po většinu života byl politickým představitelem. V roce 2009 se dobrovolně téhle role vzdal a Tibeťané v exilu od té doby volí premiéra vlády. Dalajlama klade na demokracii velký důraz a tibetský exil, je v tomto příkladný. Mají školy, kulturní instituce, ale zejména exilový parlament, vládu a nejnověji již zmíněného premiéra. Mají svobodné volby, řeší životní prostředí, klimatickou krizi, starost o vodu, ale třeba i postavení žen. Dalajlama ženy velmi podporuje a je velkým obdivovatelem Evropské unie.