Desátého března 1959 vypuklo v Lhase povstání proti čínské okupaci. Následně nastala jedna z nejperverznějších fází imperiálního výboje miliardové komunistické mocnosti proti několika milionům mírumilovných tibetských buddhistů po staletí si žijících svým tradičním způsobem, aniž by někoho – natož čínskou velmoc – ohrožovali. Útok čínských komunistů na Tibet neměl jiné opodstatnění než v komunistické ideologii samé: zničit vše tradiční a tak stvořit nový svět – pomocí upalování lámů za živa s posměšným voláním: Kde je ten váš Buddha?!

Americký spisovatel, novinář, obránce lidských práv, umělec a fotograf Mikel Dunham napsal knihu Buddhovi bojovníci (Příběh tibetských bojovníků za svobodu, účasti CIA, čínské invaze a pádu Tibetu), kterou v roce 2011 česky vydalo nakladatelství Paseka. Při psaní knihy Dunham využil své letité přátelství s agentem CIA Rogerem McCarthym, který v 50. letech vedl tajnou americkou misi na pomoc tibetským povstalcům, zasvětil Dunhama do problémů spojených s Tibetem a umožnil mu získat potřebné kontakty.

Dunhamova kniha narušuje především dva stereotypy, které se nevyřčené převalují v mlhavém oparu leckdy povrchního zájmu o Tibet – lámaistický buddhismus se komunistickému útoku nijak zvlášť nebránil a čínská okupace Tibetu byla více méně klasická imperiální agrese.

Ve skutečnosti se války proti čínským okupantům účastnily desetitisícové tibetské armády (největší z nich čítala 80 000 mužů) a do ozbrojeného boje se zapojily i tisíce mnichů a celé buddhistické kláštery. Komunistická agrese vůči Tibetu pak nebyl řadový ozbrojený konflikt, při kterém se vždy dějí nepravosti, ale byla to genocida, systematicky prováděná s krajní krutostí a brutalitou.

Tragédie Tibetu pod komunistickým panstvím začala ihned, jakmile se Maovi podařilo v roce 1949 vytlačit Čankajškovi nacionalisty na Tchaj-wan. V říjnu 1950 začali komunisté obsazovat východní část Tibetu ve jménu „osvobození tibetského lidu“. Čínská agrese vynikne o to víc, že se Tibeťané, neinfikovaní moderním nacionalismem (ten byl ovšem od počátku součástí komunistické Číny – idea „politického mateřství“, velké Matky-Číny, která pod svůj plášť shromažďuje „ztracené“ děti, jakýsi asijský druh brežněvovy doktríny, byla součástí císařské Číny stejně jako Maovy Číny) zpočátku skoro vůbec nebránili.

Perversní komunistický teror

Věci se začaly měnit, až když čínská mašinérie na přeměnu tradičního buddhistického Tibetu ve zplanýrovanou komunistickou provincii začala nabírat obrátky. Mao v pekingském rozhlasu oznámil, že do Tibetu přesune na deset milionů Číňanů. Území Gologu přiléhající k tibetsko-čínské hranici bylo pro komunistický Drang nach Tibet na ráně jako první. Když se čínští rolníci pokusili usadit uprostřed tamních pastvin, vypuklo ve východním Tibetu povstání vedené bojovným tibetským kmenem Gologů.

Čínská reakce byla rychlá a perversně brutální. Největší klášter v kraji, kam se uchýlily tisíce žen, dětí a starců, srovnaly se zemí i s lidmi tři Iljušiny. Ženy, dcery a mnišky byly opakovaně znásilňovány. Mniši v celibátu byli nuceni souložit s prostitutkami. Ti, kteří odmítli, byli ukřižováni. Komunisté sekali Tibeťanům končetiny, pitvali je zaživa, pálili je, opařovali je vodou, smýkali je za koňmi nebo autem. Psychicky týrané děti nutily, aby zastřelily své rodiče ranou do hlavy. Obzvlášť spadeno měli komunisté na mnichy. Opaty nutili, aby před nastoupenými lidmi pojídali vlastní výkaly. Jinde lamy zbili, hodili je do jámy a nutili místní obyvatele, aby na ně močili. Pak je zastřelili. Mniši byli baleni do vlny, poléváni petrolejem a zapalováni, přičemž se komunisté živým pochodním vysmívali: „Kde je ten váš Buddha, proč vám nepomůže?!“

Útěk, který otřásl rudými

Celotibetský charakter dostalo povstání ovšem až událostmi v hlavním městě Lhase, které se vzbouřilo v březnu 1959. Do boje o hlavní město komunisté nasadili těžkou bojovou techniku včetně tanků, zatímco na druhé straně mj. bojovaly čety dívek, které byly vyzbrojeny řeznickými noži, a čety starců s naostřenými dřevěnými tyčemi. Když boje utichly, zůstalo v ulicích Lhasy ležet více než patnáct tisíc mrtvých a zraněných Tibeťanů. Komunistické ministerstvo propagandy, které odmítlo uznat, že zahynul jediný Tibeťan, vydalo prohlášení, podle kterého město osvobozené z rukou banditů propuklo v nadšení.

Komunistům šlo především o to dopadnout dalajlámu. Ten už ovšem v té době překračoval šestitisícový průsmyk směrem do sousední Indie. Bylo mu tehdy dvacet tři let. Byl to právě úspěšný útěk tibetského „bohokrále“ dalajlámy, který konečně obrátil pozornost zahraničního tisku k  situaci v Tibetu. Na titulní straně Time z 20. dubna 1959 se objevil dalajlámův portrét s titulkem: „Útěk, který otřásl rudými.“

Zorganisování útěku dalajlámy z obležené Lhasy a okupovaného Tibetu do exilu v Indii byla jedna z nejzdařilejších akcí tibetského hnutí odporu, která měla do budoucna pro Tibet klíčový význam – větší, než mohl zmoci sebestatečnější odpor tibetských bojovníků.

Dalajlámovo tajemství

Dunhamova kniha končí doznívám bojů tibetských povstalců v 1. polovině 70. let, kdy po nástupu Richarda Nixona ve Washingtonu nastala éra americko-čínského sbližování a s ní i konec podpory tibetským povstalcům ze strany USA.

„Třebaže se domnívám, že tibetský boj lze vyhrát pouze dlouhodobou snahou a mírovými prostředky, vždy jsem tyto bojovníky za svobodu obdivoval,“ napsal v předmluvě ke knize Jeho Svatost XIV. dalajláma. Tibetský odboj bojovníků na koních s puškami a noži proti mnohonásobné přesile vybavené těžkými zbraněmi, děly, tanky, bombardéry patří k nejúžasnějším příběhům odporu nezničitelné lidské touhy po svobodě proti zločinným systémům 20. století.

Kniha Buddhovi bojovníci se čte jedním dechem, což je dáno tím, že to není „objektivní“ politologická příručka, obtěžkaná „knížecími radami“ badatelů zpoza stolu. Dunham svou knihu založil na výpovědích aktivních účastníků odboje, s kterými natočil stovky hodin rozhovorů pořízených především v uprchlických táborech v Indii a v Nepálu, a které často uvádí v přímé řeči.

Buddhovi bojovníci (ukázka)

Mikel Dunham

Oblasti Ňarong se nevedlo o nic lépe. V Ňarongu bydlel Atän, obchodník s opiem. Čínské „demokratické“ reformy zde odmítli stejně prudce.

Čínští vojáci s doprovodem civilních úředníků postupovali od vesnice k vesnici a požadovali vydání zbraní. Poté prováděli thamdzingy. Vesničtí vůdcové, lamové a význační obyvatelé byli pranýřováni, biti, ponižováni a někdy popraveni. Tyto události otřásly celou oblastí a poslední zbytky iluzí, že by mohlo dojít ke kompromisu nebo míru, zmizely poté, co se Číňané obrátili proti kmenovým vůdcům, které o něco dříve uctívali a veřejně oslavovali. Významný kmenový vůdce jménem Gjurme byl příkladem. Byl za obchodem v Darcendu, když několik čínských vojáků vniklo do jeho domu a požadovali, aby všichni – jeho matka, manželka, mladý syn a starý rodinný sluha – složili zbraně. Když jim odvětili, že v celém domě zbraně nejsou, Číňané bez předchozího varování všechny zastřelili.

Nebojácná mladá žena jménem Dordže Judön, která znala popravenou rodinu a jejíž manžel, rovněž kmenový vůdce, byl v tu dobu také obchodně v Darcendu, se rozzuřila. Jménem všech nevinných rodin v Ňarongu slíbila provést protiútok. Sezvala muže, kteří patřili pod pravomoc jejího manžela, a nařídila jim, aby připravili zbraně.

Džamjang Norbu uvádí: Rozeslala dopisy po celém východním Tibetu a vyzvala lidi, aby povstali proti Číňanům. Převlečená do mužských šatů a s pistolí u pasu jela v čele válečníků do bitvy s nepřítelem. Zuřivě napadala čínské jednotky a základny po celém Ňarongu. Zbytek čínských vojáků a úředníků ustoupil do Pevnosti dračice, kde dál čelil útoku. Pevností se přehnala smršť, když zaútočila sama Dordže Judön. Ovšem velké zdi staré pevnosti byly postavené tak, aby takovému útoku odolaly, a bez dělostřelectva (které povstalci neměli) byla pevnost téměř nedobytná. Počet obětí narůstal. Nakonec se Dordže Judön rozhodla pevnost oblehnout.

V tu chvíli to už v celém kraji vřelo; k boji povstalo mnoho dalších vesnic a kmenů. Obléhání hradu se ukázalo jako velmi obtížné. Čínská pevnost měla dobré zásoby jídla a munice a Číňané měli přístup k pramenu pitné vody uvnitř pevnosti.

Po měsíci dorazilo z Kandze šest set vojáků osmnácté divize, aby ulevili svým obléhaným druhům. Dordže Judön se s nimi střetla v horním Ňarongu a dokázala je porazit. Zahynulo asi čtyři sta čínských vojáků, nicméně dvou stovkám se podařilo prorazit obležení a dostat se do pevnosti.

Z Dagga a Thau na východě proudilo do oblasti dalších patnáct až dvacet tisíc vojáků. Dordže Judön musela obléhání pevnosti ukončit. Přesto se boje stupňovaly a trvaly ještě další měsíc, po kterém se projevila přesila čínského vojska.

Číňané utrpěli těžké ztráty, na dva tisíce mrtvých a mnoho zraněných. Padly také dvě stovky úředníků. Jejich těla byla pohřbena s vysokými poctami před starým hradem.

Nakonec Číňané znovu do určité míry nabyli ztracenou kontrolu nad oblastí a vzbouřenci museli ustoupit do hor, odkud zahájili houževnatý odboj. Den po dni jejich počet narůstal.

O tom, jak skončila Dordže Judön, není nic známo, ačkoli jeden zdroj prý slyšel, že ji ranou mezi oči zastřelil nějaký Tibeťan – lovec lidí, jak by ho nazvali lidé ze Západu – za tučnou odměnu od Číňanů.

V Lithangu, jehož obyvatele Číňané nazývali „nejhoršími vzbouřenci“, povstání začalo během náboženských slavností na jaře roku 1956. Čínští komunisté se pokusili zatknout vysoké lamy. Pak se rozhořel lítý boj.

Lidově osvobozenecká armáda chtěla zatknout zejména hlavního opata Lithangu Khangsara-rinpočheho, který odmítl předat majetek kláštera. Podle jednoho tibetského zdroje se na něj ale Číňané zaměřili proto, že už roky otevřeně vystupoval proti komunismu.

Ať už bylo hlavním důvodem cokoli, laici i mniši bez rozdílu se rozhodli, že je na čase neustupovat a začít bojovat. Athar vypráví:

Neměli jsme co ztratit a možná jsme měli v boji i jistou šanci na vítězství. Jedno bylo jisté: pokud se vzdáme, pobijí nás nebo zotročí.

Do města dorazil posel se zprávou, že Lidově osvobozenecká armáda postupuje a míří do Lithangu. Výprava čítala možná až dvacet pět tisíc vojáků. Všichni se dali do pohybu a začali shromažďovat ukryté zbraně. Některé z bohatších rodin, jako byla rodina Gönpo Tašiho, měly svůj vlastní soukromý arzenál. A spoustu zbraní měl pochopitelně i klášter.

Jeden z místních vůdců jménem Junri Pönpo shromáždil na pomoc spoustu kočovníků. Junri Pönpo byl můj přítel. Byl mladý, bylo mu kolem dvaceti pěti let, na Khampu byl dost malý, přesto jej každý respektoval – nikdy neustoupil z boje. Byl tak trochu blázen a zároveň jeden z nejlepších jezdců a střelců v oblasti. V té době se svými lidmi několikrát vtrhl do čínských pevností a vykradl je. Také útočili na malé skupinky Lidově osvobozenecké armády. Není divu, že o něm Číňané věděli a chtěli jej zabít. Zatímco vyslali své pátrací jednotky s rozkazem zlikvidovat jej, shromáždil Junri Pönpo na dva tisíce kočovníků a povolal je do Lithangu, což jsme opravdu potřebovali.

Lidově osvobozenecká armáda se o této akci dozvěděla a rozhodla se zabít Junriho dřív, než se vrátí do Lithangu. Junri byl velmi oblíbený, a tak Číňané doufali, že jeho případná smrt ostatní zastraší. Domnívali se, že my ostatní budeme příliš otřesení, než abychom bojovali dál. Proto asi den jízdy od Lithangu nastražili past. Byl tam úzký horský průsmyk a Číňané usoudili, že se Junri bude vracet právě tudy, protože cesta z jihu vedla po otevřené planině bez možnosti úkrytu. Problémem Číňanů však bylo, že netušili, jak Junri vypadá. Junri Pönpo neměl o těchto plánech ani ponětí a se svými lidmi vjel přímo do čínské léčky. Rozhořel se boj muže proti muži. Když prach usedl, zůstala na zemi ležet těla několika zabitých mužů ze skupinky Junri Pönpa, ale také mnohem víc mrtvých Číňanů. Číňané se však považovali za vítěze, neboť byli přesvědčení, že se jim podařilo Junri Pönpa zabít. Vyhlásili, že Junri Pönpo je mrtvý. Ve skutečnosti ale zabili jenom jeho sluhu. Když zjistili svůj omyl a doslechli se, že Junri Pönpo byl spatřen o den později v Lithangu, měli zlost jak nágové.

Junri se svými muži přenocoval jen kousek pod městem. Svolal shromáždění v klášteře na kopci. Informoval lamy o léčce a prohlásil, že „zítra nebo pozítří sem Číňané přijdou a my musíme bojovat. Nemůžeme už otálet. Víte, co provedli v Čangthengu. Totéž zamýšlejí provést s Lithangem. Pokusili se nás včera zabít a mají v plánu zničit klášter a zabít všechny v něm.“

Lithang byl největším klášterem v Khamu. Stál na úpatí hory a kolem dokola byl chráněn šest metrů vysokou zdí. Bylo zde osm bran. Nejprve mniši zamkli brány a postavili k nim hlídky. Doslova přes noc se klášter proměnil ve vojenskou základnu.

Na všech střechách hlídkovali lamové a mniši (bylo jich dohromady téměř pět set). Sledovali údolí a řeku, která protékala údolím a pak planinou. Zprávy o tom, že Lithang bude bojovat, se rychle šířily po okolí. Tisíce místních vzaly zbraně a přišly do kláštera. Byli připraveni bojovat po boku Junriho a mnichů. Jen sami čtyři vůdci kočovníků přivedli každý několik set rodin. Klášter v Lithangu byl něco jako město, byl stejně velký, ale uvnitř se nikdy dřív netísnilo tolik lidí najednou – aspoň si to nikdo nepamatoval. Pomáhali všichni. Ženy nosily vodu. Děti pomáhaly stavět barikády. Lidé měli strach, ale zároveň i radost, že konečně něco dělají.

Dordže Šerab, jeden z dalších mladých mnichů v Lithangu, pokračuje ve vyprávění:

Příští den se Lidově osvobozenecká armáda přesunula přes planinu. Od kláštera bylo možné vidět do vzdálenosti více než sedmdesáti kilometrů. Nevím přesně, kolik tisíc vojáků tam bylo, ale po cestě rozbili tábor, který se rozprostíral široko daleko. Pravděpodobně chtěli předvést svou přesilu. Vojáci kopali zákopy, aby tím dali najevo, že neustoupí. Přinesli si s sebou různé druhy automatických zbraní a děla, která namířili na klášter. My povstalci jsme nic z toho neměli, jen různé pušky, z nichž mnohé patřily spíš do starožitností, a naše zásoba munice nebyla moc velká. Ale měli jsme dostatek jídla, které mohlo vydržet na dlouhou dobu. Pokud nás Číňané chtěli obléhat, nám to rozhodně nevadilo.

Obléhání trvalo měsíc a dvacet sedm dní. Čas od času na nás zaútočili, ale my jsme vždy zabili víc jejich vojáků než oni našich.

Našim Khampům se také v noci podařilo proplížit se nepřátelskou linií a přehradit říčku, která pramenila v kopcích poblíž kláštera, takže čínská armáda neměla co pít. Když pak Číňané poslali skupinku vojáků pro vodu do kaňonu, mohli jsme je bez problémů, jednoho po druhém, zlikvidovat. Po devíti dnech se někteří z našich řad proplížili nepřátelskou linií nazpátek a hráz zrušili. Tehdy měli Číňané už opravdu žízeň. Pospíchali kaňonem ke zdroji vody. A tak jsme jich také velké množství pobili.

A ke slovu se dostává znovu Athar:

Byl tam jeden vysoký lama, který už několik let kolaboroval s Číňany. Celou tu dobu byl v komunistickém táboře. Po téměř dvou měsících obléhání ho Číňané vyslali do kláštera, aby s námi promluvil. Řekl nám: „Letadla jsou už nedaleko, pokud se dnes večer nevzdáte, bude klášter zítra bombardován a zničen. Věřte mi. To se stane. Bude lepší, když s tím večer něco uděláte. Buď se vzdejte, nebo se pokuste utéci. Není jiné cesty. Musíte se nějak zachránit.“

Poté, co odešel, kroužila letadla nad Lithangem, potom ale odletěla pryč. Bylo zřejmé, že nám lama nelhal.

Ten večer Junri Pönpo svolal schůzku. Po západu slunce vyklouzla zadní brankou nejméně polovina laiků a jejich rodin a také mnoho mnichů, kteří neporušili slib.

Junri Pönpo však pravil: „Já tento klášter nikdy neopustím. Radši tady umřu, než abych ho vydal Číňanům.“ Někteří z jeho lidí se ho snažili přesvědčit k odchodu. Řekli mu, že pokud odejdou nyní, budou moci bojovat znovu jindy a odjinud. Ale Junri odvětil: „Ne. Ať se rozhodneme jít kamkoli, všude nás zabijou čínské kulky. Pokud se vzdáme, zabijou nás. Už mám dost útěků. Vy všichni můžete uprchnout, pokud chcete, já zůstávám tady.“

Příští ráno začali Číňané ostřelovat zdi kláštera. Okolo desáté hodiny se probili dovnitř a Lidově osvobozenecká armáda se začala valit do kláštera dírami po granátech. Byli všude. Střílelo se ze všech světových stran. Během následující půlhodiny bylo stejně pravděpodobné, že vás zastřelí Číňan, jako že vás zastřelí Tibeťan. Na obou stranách padla spousta mužů. Děla ostřelovala mnoho gönp a menších svatyní. Tibeťané se rozprchli v uličkách a ulicích, vojáci leželi tváří k zemi ve vlastní krvi.

Junri Pönpo a někteří z jeho mužů byli ve velké svatyni přibližně na půl cesty ve svahu. Než jim došla munice, zabili tolik vojáků Lidově osvobozenecké armády, kolik šlo. Vzbouřencům roztroušeným po okolních budovách také došla munice, a tak vyhodili zbraně okny ven. Vyšli ven neozbrojení, s rukama nad hlavou. Vše utichlo. Ustaly výbuchy granátů, přestalo se střílet z pušek.

Nakonec vyslal Junri svého posla ze svatyně a vzkázal Lidově osvobozenecké armádě, že je připraven vzdát se, ale pouze tehdy, pokud mu bude umožněno vzdát se osobně čínskému velícímu generálovi.

Tento generál vypadal velmi zvláštně. Měl po celém obličeji rozesetá černá mateřská znaménka a jeho prsty vypadaly jako spojené plovací blánou, jako kachní nohy. Tibeťané jej nazývali „Ga-lag“, což znamená „kachní ruce“. Junri Pönpo prohlásil: „Jsem Junri Pönpo a vzdám se pouze Ga-lagovi.“ A Ga-lag byl velmi rád, když to slyšel, a rozběhl se k budově, kde se Junri Pönpo nacházel.

Mezitím se Junri Pönpo připravoval na smrt. Jako všichni khampští válečníci měl i on kolem krku gau s obrázky a posvátnými modlitbami, které jej měly chránit před kulkami nepřátel. Uvnitř své gau měl prý obrázek samotného Džowa. Sundal si gau tak, aby jej už nemohlo před nepřáteli chránit. Pak si oblékl tradiční tibetský kabát s dlouhými rukávy, které splývaly a zakrývaly mu ruce. V pravém rukávu tajně držel pistoli.

Generál Ga-lag se setkal s Junri Pönpem před gönpou. Všichni je sledovali. Generál s ním jednal s velkým respektem. Řekl mu: „Jsi mezi svým lidem proslulý, protože jsi silný vůdce, ale nyní mě musíš následovat do budovy, kde jsem uvěznil ostatní tobě podobné Tibeťany. Tam si budeš moci odpočinout.“

Junri Pönpo odvětil: „Do dnešního dne jsem nikdy nebyl v čínském vězení a nehodlám s tím začínat ani teď.“ Vytáhl ukrytou zbraň a šestkrát vystřelil na generála. Říká se, že po celou minutu tam všichni pouze tiše stáli, řekl bych, že v šoku, že jejich generál byl zavražděn přímo před jejich očima. Pak se všichni otočili směrem k Junri Pönpovi a zahájili dlouhou palbu. Když výstřely utichly, nevypadal prý Junri Pönpo ani jako lidská bytost. Nevypadal jako nic.

Plán komunistů se okamžitě změnil. Přestali hledat ty, co přežili, a dokonce přestali hledat i ostřelovače, kteří se stále skrývali. Číňané komplex opustili.

A pak přiletěla letadla.

Tři ruské válečné letouny typu Iljušin-28 kroužily a začaly bombardovat Lithang, jak vysoký lama slíbil. V okamžiku, kdy dopadla poslední bomba, nezbylo z Lithangu nic… Všechno bylo během pár minut pryč… Všechny starověké texty, proslulé umělecké předměty, svaté ostatky, stúpy, největší socha Buddhy v Tibetu… Všechno zmizelo.

Nevím, kolik lidí zemřelo během těch dvou měsíců obléhání, slyšel jsem, že něco mezi třemi až pěti tisíci.

Ale tytéž letouny tentýž den letěly nad další kláštery v oblastech Ba a Markham a zničily je stejným způsobem jako předtím Lithang.

Jediný důvod, proč vám to všechno můžu vyprávět je ten, že jsem byl tehdy ve Lhase. Samozřejmě jsem věděl, že se situace v Khamu zhoršuje, ale netušil jsem, že tak moc. Až pak jsem se jednoho dne procházel po ulici a zaslechl hlášení z amplionů. Lithang povstal a byl srovnán se zemí. To byl okamžik, kdy jsem věděl, že už dále nemůžu dostát svým mnišským slibům. Musel jsem bojovat.“

Současný čtenář si může klást otázku, proč mezinárodní společenství neudělalo něco pro zastavení těchto masakrů, nebo proč alespoň proti nim neprotestovalo. Odpověď zní, že okolní svět prostě nic nevěděl. V padesátých letech totiž do okupované země neměli přístup žádní zahraniční kameramani ani reportéři. Jediné zprávy, které prosákly z Tibetu ven, pocházely z jihu podél hranice s Indií. Enkláva disidentů z Tibetu, kteří žili v Kalimpongu, velice ráda předala zprávy o tomto otřesném dění. Několik zahraničních novinářů v Indii (včetně George Pattersona, o kterém bude ještě řeč později) čas od času na tyto zvěsti upozorňovalo. Problémem bylo, že to byly pouze zvěsti, které nebylo možné dokázat. Když se zahraniční tisk snažil ověřit domnělá zvěrstva za pomoci indické vlády, indické úřady tyto zprávy opakovaně odmítaly. Podle nich byly všechny potenciální novinky šířené z Kalimpongu, útočiště antikomunistických politických uprchlíků, podezřelé. Kromě toho, když se indická vláda na tyto zvěsti dotázala Pekingu, komunisté zprávy odmítli jako reakcionářskou propagandu. To Néhrúovi a jeho komunisticky naladěným podřízeným stačilo.

Podobně jako rezoluce Organizaci spojených národů se přes indické hranice nedostala ani pravda o tibetské vzpouře. Izolovanost, která po mnoho století Tibet chránila, se stala ve 20. století jeho nejhorší noční můrou.

Mikel Dunham: Buddhovi bojovníci. Nakladatelství Paseka, Praha 2011, přeložil Petr Bílek