Dnes ve 14 hodin skončil I. ročník Budyho memorialu na Libeňském ostrově. Na paměť proslulého libeňského boudaře, rodáka z Karlína, se sešlo šest nohejbalových týmů z celého blízkého i vzdáleného pražského okolí, aby ve sportovním klání podle pravidel fair play uctili tohoto zakladatele libeňského triatlonu – trampingu, nohejbalu a zahrádkaření. I když Babylon do hry strategicky nasadil dvě dívky s tím, že by je mohli ostatní šetřit, c. a k. doba už minula – rovnost pohlaví určuje dokonce i takové druhy lidské aktivity, jako je nohejbal – s holkama se nikdo nemazlil. Babylon sice neuhrál ani set, ale přesto neskončil poslední: pomyslné finále o první místo od konce vyhrál kontumačně nad týmem Gavrilo Princip, kterému se – před závěrečným kláním – rozpadl tým. Že c. a k. monarchie, za kterou léta kope Babylon, vyhrála nad bosensko-srbskými anarchisty, ovšem – jak dobře víme – ve skutečnosti žádná výhra nebyla. Čest poraženým, sláva vítězům.

1. ročník Budyho memorialu, pro který vytváří putovní bustu Budyho akademický sochař Michal Blažek, vyhrály Jinonice nad Polokopy – třetí se umístili Pepíci. Sláva poraženým, čest vítězům!

Z rozhovoru Babylonu s Milanem Budym Bukovským:

Žili jsme hlavně na Štvanici, na Maninách a na Rohanským ostrově. Sem na Libeňák jsme chodili jako parchanti na drbes, do zahrádek. Karlín, to bylo nejkrásnější dětství, co si můžu představit. To byly války s Petrským náměstím, s Rudým právem, se spodníma Karlíňákama – pořád jsme se s někým mydlili. V zimě jsme chodili do Rajský zahrady, kde jsme se prali pro změnu s Žižkovákama a s Vinohraďákama. Já měl nádherný dětství…

Ponaučení z Budyho zní:

Není důležité, že člověk občas dostane do držky – hlavní je zúčastnit se…