Letošní oslavy 17. listopadu 89 s sebou nesou jistý paradox, trochu jiný než paradoxy let minulých, ale možná silnější.

Před několika lety mě 17. listopadu zastavila na pražské Národní třídě dívka s kamerou a ptala se mě, pro jakýsi pořad nebo dokument, jestli tento den slavím nebo jsem přišel protestovat nebo si postěžovat.

Odvětil jsem, že rozhodně slavím, protože ani ty nejhorší nepodarky mně nemůžou zkazit dobrou náladu, kterou mi sebezhroucení komunistického režimu přineslo. Pak mi ještě položila kontrolní otázku, možná proto, že nosím dlouhý vlas, a ne jen jeden – byla zvědava na to, jestli vím, kdo je to Čuňas, jedna z předních osobností českého undergroundu.

Vzhledem k tomu, že jsme chvíli před tím spolu popíjeli ve Vagonu na Národní, jsem to věděl, neb jsem ještě nevypil tolik, aby mou paměť postihlo Vokno natolik, že bych Čuňase přehlédl, přeslechl či na něj dokonce zapomněl. Tedy vlastně… popíjeli jsme my, ostatní, František Stárek alkohol nepije.

Paradoxů hned několik: mladá žena, která se určitě narodila až po listopadu 89, brala za samozřejmé, že někdo neslaví výročí pádu minulého režimu, a chce si na svobodu stěžovat. A při té příležitost mě sebevědomě vyzkoušela z androše, jelikož si Čuňase evidentně nabiflovala. Za pomyslnou jedničku jsem byl rád.

Leč žehrání na osud v tento sváteční den mi připadlo poněkud blbé. I já jsem ovšem časem uvykl na to, že kromě komunistů samých se svoboda nelíbí i některým lidem, kterým ti komunisté vymývali prostor určený pro mozek.

Když jsem to poté hlásil vachmajstrovi Čuňasovi, reagoval po svém – prý hodně jezdí po školách, a tam žákům a studentům vypráví osudy lidí, kteří se před komunisty dobrovolně stáhli do podzemí. Takže je možné, že i tato dívka patřila k jeho posluchačům.

První paradoxní zážitek vztažený ke změně režimu u nás mi ovšem připravil americký prezident Georg Bush starší v listopadu 1990. Byla to tehdy velká sláva, že ausgerechnet k nám dorazila hlava kapitalistické velmoci rok poté, co padla velmoc bolševická. Paradox začínal obvyklým americkým patosem, tak dobře známým z hollywoodských trháků, který jakoby bojoval s českým pragmatismem. Zatímco nám se pořád ještě chtělo smát a radovat se (ani to bohužel moc dlouho nevydrželo), Bush třikrát zazvonil na repliku amerického zvonu svobody, kterou s sebou přivezl z USA, a doprovodil to tímto komentářem: „Jednou (zvoním) za vaši odvahu… jednou za vaši svobodu… jednou za vaše děti.“

No nevím, jestli se komunismus složil díky něčí odvaze, to k tomu mohlo symbolicky přispět, ale tady vládla spíše ne-odvaha, abych použil mluvu českého malinkána Václava Klause. O tom, co svoboda značí v praxi, jsme si právě dělali názor, ale na zvonění jsem to také neviděl, i když, ano, svobodomyslní jsme byli, jenže to není totéž co svobodný, respektive vědět, co svoboda obnáší. Pořád nás ještě čekal ten vandr pouští táhnoucí se přes dlouhá čtyři desetiletí.

Jo a děti – to jó, ty si to zvonění zasloužily, protože to byla slavnostní chvilka, na niž mohou v dnešním marasmu vzpomínat s hrdostí, s dojetím nebo s úsměvem. Obzvlášť při té dnešní morální, politické i ekonomické bídě je každý takový okamžik vzácný.

Bush tehdy naše zákonodárce při proslovu v ještě pořád československém parlamentu ujistil svým zastáním: „Nezklameme vás, Amerika bude po vašem boku.“ To dnes by na tomto místě již nepromluvil, protože poslanci nemají na práci čas, když před sebou mají prodloužený víkend. V pátek po obědě je v jejich dílně jak vymeteno, jak to bylo běžné před listopadem 89. To je součástí silného paradoxu přes časovou osu.

A je tu ještě jedna taková součástka: zdá se mi, že by bylo lepší nic takého neslibovat, abychom všechna ta alternativní fakta dnešního osazenstva Bílého domu nemuseli brát aspoň naoko za svá. Ten kýbl hnusu, který se z oválné pracovny vylívá od Trumpova zvolení prezidentem, bychom měli odzvonit nějakým českým zvonem svobody, existoval-li by. Ten kýbl tu totiž nepředstavitelně páchne, zvláště hovoří-li jinak neviditelný český prezident či parazit číslo jedna ve vládě i vůbec.

Bush pár let po své návštěvě Československa poznamenal, že tehdy nejsilněji v životě cítil, jakou sílu má svoboda. Může být a já to nechci zpochybňovat a tvářit se, že mu to nevěřím. Tehdy jsme ještě svobodu brali jako dar z nebes, o nějž není třeba dál pečovat. Problém je v tom, že to tu na rozdíl od Bushe staršího znám, takže jsem pochopitelně měl obavy, jak dlouho nám ona svoboda vydrží.

Stejně to viděl Václav Havel, který během Bushovy návštěvy, taktéž v projevu před zákonodárným sborem, položil tuto řečnickou otázku: „Jsme opravdu národem, který dovede probudit k životu své dobré vlastnosti vždycky jen jednou za dvacet let a jenom na pár měsíců?“ Dnes bych na ni odpověděl, že ano, že tím národem jsme, jen ten časový odstup bych pro jistotu prodloužil.

Ba dokonce, že je to mnohem hlubší. Ve vztahu ke změně režimu u nás prožíváme více než 30 let poté současný paradox, a sice že v realitě i v našich myslích se vracíme před listopad 89, jako by se nám po něm stýskalo. Jednak neúmyslně, když nám svobodu omezila nebývalým způsobem pandemie. A jednak způsobem uvažování.

V politice převažují paraziti, kteří nasávají mateřské mléko státní pokladny, aniž by odváděli tomu odpovídající výkon. Horentní platy, dotace, státní a městské zakázky, pokřivené zákony, bojácné a nekonečně pomalé instituce, které ty zákony mají vynucovat… a kdo ví co všechno ještě. A pro něž hodnoty jako jsou demokracie, svoboda a humanita neznamenají nic, právě tak, jako neznamenaly nic ani pro ty parazity předlistopadové.

Dnes musel by pan Bush zvonit počtvrté: „Jednou za vás samé!“