Milý příteli, sděluji ti své novinky – začínal pokaždé touto větou náš telefonický rozhovor můj kamarád Pavel Řezníček, surrealistický básník, spisovatel, překladatel z francouzštiny a v neposlední řadě emeritní kolportér revue Babylon. Ostatně tuto obligátní formulku používal i při osobních návštěvách u něho v bytě. Vzhledem k tomu, že si celý život vedl deník, často jím listoval a předčítal mi, co který den v poslední době dělal, aby na nic důležitého nezapomněl. Bohužel výše zmíněnou větu už od Pavla nikdy neuslyším, neboť nás 19. září ve věku 76 let navždy opustil. Poslední rozloučení s tímto enfant terrible české literatury se konalo o týden později na Olšanech v úzkém kruhu rodinném s vyloučením veřejnosti.

Pro ty, kdo by snad neznali Pavla Řezníčka a jeho dílo, podávám opravdu jen velmi stručný curriculum vitae, abych posléze přidal pár osobních vzpomínek. Pavel Řezníček byl rodák z Blanska, žil a tvořil do svých 32 let v Brně, roku 1974 se přestěhoval do Prahy, kde se oženil a založil rodinu. Co se týče oficiálního vzdělání, dotáhl to k maturitě, střední knihovnickou školu po dvou letech opustil. Již v raném mládí si zamiloval četbu knih. Když pak na vojně v Plzni poznal surrealistického básníka Petra Krále, stal se i on aktivním surrealistou a naučil se francouzsky. Od doby jeho povinné vojenské služby v Plzni se rovněž datuje jeho další celoživotní láska, a to k plzeňskému pivu, konkrétně k Prazdroji. Z francouzštiny přeložil v šedesátých letech pásmo surrealistických básní Ďáblův ocas je bicykl, jejichž přednesem v brněnském Malém divadle hudby započal svou literární kariéru. Do roku 1989 však mohl publikovat jen v samizdatu (v sedmdesátých letech založil s Janem Gabrielem samizdatový časopis Doutník) a v cizině. V osmdesátých letech mu vyšel ve Francii u slavného Gallimarda ceněný román Strop s předmluvou Milana Kundery. O pár let později vyšel Strop i v Itálii.

V Čechách vyšly Pavlu Řezníčkovi od roku 1990 desítky knih poesie a prósy. Asi nejznámější je jeho trilogie o brněnské bohémě šedesátých let Hvězdy kvelbu, Popel žhne a Blázny šatí stvol, v níž vystupují postavy inspirované skutečnými osobnostmi, např. hercem a režisérem Arnoštem Goldflamem, silákem Frantou Kocourkem, toxickým a sebevražedným básníkem Karlem Šebkem a mnohými dalšími kulturními činiteli té doby, kteří byli Řezníčkovými kamarády.

Pavel vykonával vždy manuální zaměstnání, před nástupem do důchodu končil jakožto pracovník poštovního úřadu (mimo jiné si ode mě půjčil knihu Poštovní úřad od amerického spisovatele Charlese Bukowského, jenž také pracoval na poště – v tom si byli docela podobní). Nutno doplnit, že když jsem před cca čtrnácti lety přestal roznášet měsíčník Babylon, byl to právě fyzicky zdatný důchodce Řezníček, který nastoupil na mé místo a tahal se po Praze s obřím batohem plným této bohulibé tiskoviny.

S Pavlem Řezníčkem jsem se seznámil v létě 1997 na Patafyzickém silvestru, který se konal v již zaniklém legendárním klubu Delta na pražském sídlišti Dědina. Akci spolupořádal Dan Štverák, pro něhož jsem tam u stánku prodával knihy z jeho patafyzického nakladatelství Clinamen. Dan o dva roky dříve vydal Pavlovu sbírku básní Plovací sval, takže Pavel měl na akci autorské čtení. Jeho knihy jsem už tehdy samozřejmě znal. Po čtení jsem dal Pavlovi rukopis jedné své básnické sbírky, schválně, co on na to. Za nějaký čas jsme se náhodou potkali před poštou na Pankráci, kde pracoval. „Pane, vy jste surrealista!“ volal na mě na ulici Pavel a pozval mě na pivo (které jsem samozřejmě musel zaplatit já), čímž začalo naše přátelství.

Jednou mi Pavel přečetl z deníku zvláštní větu: „Zemřel Kolo.“ Následně mi vysvětlil, že tak přezdíval svému otci, k němuž měl ambivalentní vztah. Kromě toho si z novinových výstřižků za celá desetiletí vytvořil originální knihu Absolutní trest, která se týkala usvědčených a popravených vrahů. I z ní mi párkrát četl. Jeho fascinace vrahy a popravami byla vytrvalá. Ještě loni jsem mu sháněl další nový titul, zabývající se touto tématikou, a kniha, kterou mi naposledy půjčil, je o ženách popravených v Československu.

Pavel byl  bytostný surrealista, ale nikdy nebyl členem skupiny českých surrealistů, byť se s nimi stýkal a v jejich časopise Analogon publikoval. Myslím, že ho hlavně nebavily jejich kolektivní hry a striktní hierarchie, kterou po vzoru francouzského originálu česká skupina dodržuje. Před asi deseti lety mě přizval, abychom spolu založili tzv. KNS čili Kruh Nezávislých Surrealistů jakožto provokační akt skupině navzdory. Snad někam napsal zprávu o založení této vzdorobuňky (možná do jednoho z posledních čísel svého samizdatového časopisu Doutník, kde publikoval i mé básně), ale tím to zhaslo. Pokud vím, kromě nás dvou v KNS už nikdo další nebyl, takže se zdá, že teď jsem v něm zbyl už jen já sám, ale než že by na tom záleželo.

Pavel dlouhodobě trpěl cukrovkou, poslední léta si musel několikrát denně píchat inzulín. Před několika lety ovdověl, což těžce nesl, přičemž jeho jediná dcera se vdala mimo Prahu, takže se nevídali moc často. Loni v létě Pavlovi začala tzv. cukrovkářská noha, proto měl problém s chůzí. Návštěvu lékaře však odmítal. Bál se, že by mu nemocnou nohu amputovali, a že prý se to samo zlepší, což se nestalo. Dělal jsem mu tedy samaritána, chodil mu pro jídlo a holicí potřeby, převazoval jsem mu ránu na noze místo zdravotní sestry. Pavel se loni na podzim sice do nemocnice dostal, ale po několika dnech odešel na revers. Poté mi telefonoval, že mu na nákupy chodí jedna paní z domu. Delší dobu jsem ho pak neviděl, až den před jeho pohřbem mi básník Petr Motýl zatelefonoval tu smutnou zprávu, že Pavel už mezi námi není.

V osobě Pavla Řezníčka nás opustil originální autor a svérázný i sveřepý člověk, který bude svým čtenářům chybět, a to tak, že velmi.

(Nezkrácená verse Vikiho textu vyjde v tištěném Babylonu.)

Pro Babylon napsal jeho emeritní kolportér a redaktor