Byl to celkem zajímavý úkol

Foto Mitte27 / CC BY-SA 4.0

Úkol byl prostý… Lépe řečeno ne prostý, ale jasný. Jinak… Složitý, nejasný, ale srozumitelný. Asi tak nějak.
V místech, o kterých je řeč, se od roku 2014 vyměnily tři prdele brigád, praporů, rot, čet, dobrovolnických praporů, dobrovolnických rot a dobrovolnických čet. Všichni tu něco zaminovali, nastražili a natáhli. Ze začátku tu mapy minových polí nikdo nekreslil, a pak… Pak je taky nikdo nekreslil. Nikdo nevěděl, kdo kde byl a co tam instaloval. Během rotací se všechno tohle „hospodářství“ předávalo slovně s pomocí gest, s frázemi jako: „někde jakoby támhle“ nebo „když stojíš ksichtem k sloupu, tak na druhé hodině je nástražná mina“, a přesnost specifikované vzdálenosti byla v rozptylu 50 až 100 metrů. Takovým místům se na první linii říká # někde kurva tamdle je hodně min# nebo # tam už dva roky nikdo ani nepách #.
Prostě na jednom z takových míst si neandrtálci našli cestičku a chodili bez pozvání zjišťovat, jak se daří naší pěchotě. Tenhle bordel se nikomu nelíbil, kromě teda samotných separů, takže nám bylo řečeno, že je máme vymáknout a klepnout. Musím podotknout, že to byl, abych tak řekl, celkem správný a zajímavý úkol.
Na tu „fušku“ Reva poslal mě, mýho rodáka (původem z vesnice vzdálené asi deset kiláků od té moji) Čečena a Loma s kulometem, pro kterého to měla být první akce. On si z toho moc velkou hlavu nedělal. Těsně před tím, než jsme vyrazili, byl možná malinko v nepohodě, ale to nemělo nic společnýho ani se strachem ani s panikou. Prostě byl celej podělanej z toho, že to posere a ukončí tím svoji zatím ani nezapočatou „kariéru“ rozvědčíka-střelce z kulometu.
Musím přiznat, že jsem z těchhle obyčejných kluků z rozvědky někdy padal na zadek… Totální nevoják, bez jakékoliv zkušenosti a s dírami v základním vzdělání, co přijel bůhví odkud, vezme kulomet se zásobníky a jde si sednout do skřípiny, kde čeká na diverzně rozvědnou skupinu. Přitom se nebojí toho, že může natáhnout brka, ale toho, že to nedá a že se pak už nikdy nedostane dál, než co je závora u štábu.
Jsou to, kurva, asi opravdoví chlapi, nebo co.
Myslím, že přesně tohle chování vysvětluje, jak je možné, že Ukrajina ustála tlak pravidelné armády RF.
Jedním slovem, Lom byl připraven.
Na pozici jsme se vydali k večeru, ještě za světla. Šli jsme podél lesního lemu jeden za druhým, jako husy za sebou, pak přes pole a palouky v nízkém předklonu v místech, která se prostřelovala. Na sobě jsme měli neprůstřelné vesty, helmy a baťohy. Nebyla to ani supervzdálenost, ani superúnava, a nešlo o žádnej superúkol, proto jsme v rámci takových vzdáleností mohli i zrychlit. Vedl nás místní „střelec“ (tak jsem sám pro sebe nazýval chlápky z pěchoty, kteří byli vždy v kurzu toho, co se děje, lépe řečeno, líp než kdo jiný věděli, kde co je a kde už co není. Takoví, co neposedí a které nebaví dávat si čaj u „dašky“. (daška – kulomet DŠK; pozn. překl.) Za čtyřicet minut jsme došli na určené místo.
Takže chlapi, dívejte se, tadydle je to nejlepší. Z téhle strany jste krytí tím vrškem, a se shora máte dobrý výhled.
Jo, kulomet je taky kam postavit.
Jasně. Takže, ráno, jestli tu bude ticho, tak si pro vás přijdu. Ale kdyby se něco semlelo, tak se přesunete na „Břeh“. Tady máte spojení na ně, ale na ty, co jsme od nich právě přišli spojení nefunguje, protože oni mají jen jednu vysílačku.
To je normálka, u nás vůbec nemáme žádné spojení, MTS jede!
Tak já abych šel.
Tak jo.
Jen pro ilustraci si v hlavě načrtneme takové schéma:
Nakreslete čáru a vyznačte na ni tři body. Dvěma body označte konce a třetí bod dejte uprostřed, trochu blíž k levému okraji. A, B a C (zleva vpravo). Bod A je stanoviště „Břeh“, se kterým jsme měli spojení. K němu by to mělo být jakoby blíž, a právě tam jsme se měli přesunout, kdyby se jako „něco semlelo“, jenže mezi body A a B byla voda, proto by ji bylo třeba obcházet. Z toho plynulo, že vzdálenosti i potřebný čas na cestu k oběma stanovištím vychází přibližně nastejno.
Bod B – tady číháme my na ty neandrtálce.
Bod C – je stanoviště, ze kterého jsme přišli, se kterým nemáme spojení, ale odkud má přijít ráno „střelec“, aby nás odvedl zpátky.
Za chvíli se setmí, bude třeba opatrně odhrnout trávu, abychom mohli sledovat okolí vleže. A ty Lome, postav kulomet tam, kde si myslíš, že je to potřeba. Já ti ukážu odkud ty zmrdy čekáme.
Jasně, odpověděl Lom.
Zatím si dáme voraz a cigáro.
To místo bylo fakt optimální. Smrděli jsme po nějakém prostředku proti komárům, kterým nás štědře obdarovala pěchota se slovy: „Máš mý slovo, že to není jen tak ňákej sajrajt, stříkáme se tu tím všichni – ani jeden kousanec.“ Nedaleko byla voda a komárů tam lítalo požehnaně, ale nás se nedotkl ani jeden.
Ty vole, to vedro je fakt děsný. Nejdřív jsem si chtěl sundat neprůstřelnou vestu, ale pak jsem sám sebe přesvědčil, že kdyby najednou bylo třeba zdrhat, tak si ji nestihnu nasadit a budu ji muset odhodit… (takový horko zas nebylo).
Dva doušky vody, jen abych odlepil jazyk od tlamy, a cigáro s líným kouřem ve světle zapadajícího slunce a se stejně líným zvukem nedaleké střelby. Tyhle chvíle… ty se nezapomínají.
Čečen s Lomem se začali plazit a vytrhávat trávu v sektoru obzoru. Donutilo mě to urychlit kouření, abych jim pomohl. Asi po hodině téhle monotónní práce už Lom mohl postavit kulomet a začal pod podstavce vkládat nějakou kravinu.
Čečen ke mně přišel, oprášil si ruce a přisedl.
No, tak teď si už můžeme zakouřit. Dáš mi cigáro, Serjožo?
Víťo, ty sis sebou nevzal cigára?
Nestihl jsem si je koupit. Pak ti je vrátím.
Já se o vodu a cigára během akce nedělím, odpověděl jsem a arogantně našpulil rty.
A to ani kdybych tu měl chcípnout, tak ty mi to cigáro nedáš?
Dal bych ti ho jen kdybych si byl jistej, že fakt chcípneš.
Haha, dej mi to cigáro, vole, zachechtal se Čečen a rukou mě objal kolem krku.
Hele Čečene, když má člověk takový kamarády, jako jsi ty, tak separy už nepotřebuje. Na, ber!
Koupím ti karton… Brácho, nechci žádnej karton. Kup si karton pro sebe a kuř svoje.
Seděli jsme a kouřili, Donbas se kolem ponořoval do tmy, která působila trochu tísnivě. Bylo bezvětří, ale mračna zatáhla nebe. Kvůli trávě, která šuměla, aniž by k tomu potřebovala vítr, jsme vůbec neslyšeli, co se děje kolem. (Kurva, tisíckrát předtím jsem slyšel, jak zpívá skřípina, ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohl být jeden z důvodů mé brzké smrti.) Jenže, my jsme přece, sakra, rozvědka a proto jsme měli termovizi, kterou nám dali volontéři-dobrovolníci. Zajímavá společnost – tři démoni v trávě, kulomet, dva samopaly a termovize.
Nebyl jsem sám, koho obcházel strach. Čečen, který se ještě před chvilkou chechtal, najednou zvážněl a konečně začal mluvit k věci:
Řekl jsem Lomovi, aby hlídal jako první. Já zatím spát nebudu. Pobudu s ním a vysvětlím mu co a jak. Pak ho pošlu spát a vezmu si hlídku. Ty to vezmeš jako poslední.
Dobře.
Kluci si lehli ke kulometu na pahorku, i s termovizí, já zůstal dole. Vestu jsem si nakonec sundal, položil jsem si hlavu na baťoh, obličejem k našemu týlu. Žáby s cvrčky zpívali v tandemu. Bylo úplně zbytečné snažit se o soustředění, a tak jsem pustil myšlenky z řetězu. Jim se to nevýslovně líbilo, před očima se mi začaly míhat v podobě různobarevných obrázků a „střihů“ z minulosti. (Myslím, že je to příznak nervové únavy, ale může to být i zábavné, když se trefí do černého.)

… Jak ji říkali? Buřtík. Jo, buřtinka. Haha, jezdila na zeleném kole. Bože, už to bude 17 let…
…Tři duše z traktoru T150 ležely před barákem, dávkovač do nich nasypal siláž, na který měli družstevníci nárok.
…Ne, ne že by to nebyla kočka, ale já bych ji nevojel. I když. Kdyby to mělo být teď, tak to jo, ale jinak ne. Ať si dál sedí v tom svým hollywoodu, nebo kde je, s těmi svými fitness trenéry.
…Jo, až budu v civilu, tak si koupím petrolejový vařič a v jeho světle budu kouřit dýmku. Ty seš ale kretén… Prostě nějak takhle…

Úryvek z knihy Serhije Serhijovyče Špína vybrala a přeložila Lenka Víchová