Ve španělské občanské válce bojovali proti vzpouře armády pod vedením generála Franka i Čechoslováci. Do dobrovolnických mezinárodních brigád jich vstoupilo na dva a půl tisíce. V Barceloně interbrigády ožívají díky tematickým procházkám a výpravám dvou Britů – Nicka Lloyda (Spanish Civil War Tours) a Alana Warrena (Porta de la Historia). Účastní se jich lidé z celého světa – potomci interbrigadistů i zájemci o historii. Jenom z České republiky nikdo nepřijíždí, i když se jedná o součást naší historie. V některých případech přímo té rodinné.

Proč jste se přestěhovali do Španělska?

Alan: Slyšel jsem před lety Nigela Farage a tehdejšího premiéra Gordona Browna diskutovat v rozhlase o odchodu Británie z EU. Najednou jsem měl pocit, že je to bezvýchodné a k brexitu dojde. A já jsem si řekl, zatraceně, i kdyby ses přetrhl, tady nic nezměníš. S těmi lidmi u moci nic nesvedeš. Pro mě je koncept EU velice důležitý, cítím se víc Evropanem než kýmkoli jiným. Nevím, jak se díváte na EU vy, ale pro mě představuje obrovskou příležitost zbavit se hranic a zabránit příštím konfliktům. No, ve Španělsku už žiju deset let. Nejdřív jsem učil angličtinu, pak jsem začal s tím svým průvodcováním po místech španělské občanské války.

Takže jste emigroval z Británie do Unie? A jak s tím souvisí španělská občanská válka?

Alan: Před patnácti lety jsem narazil na knihu o interbrigadistech, o XV. mezinárodní brigádě. Tehdy jsem si prvně řekl: No tedy! To je mi ale příběh! Bylo to v roce 2003, žil jsem v New Castlu. Pracoval jsem tehdy jako historik na výzkumu Hadrianova valu. Autorem té knihy byl Frank Graham, kniha vyšla v roce 1975 a už se prakticky nedala sehnat. No a Frank Graham napsal také knihu o Hadrianově valu, tu jsem tam uviděl v obchodě a zeptal jsem se místních – on je Frank Graham ještě naživu? Řekli mi, že každý týden chodí do obchodu doplňovat výtisky. Jakmile jsem se s ním poznal, zeptal jsem se ho na tu knihu o XV. brigádě. Odpověděl, že celý náklad už je pryč. Už s tím skončil, nikoho to už nezajímá. Tak jsem ho zničehonic zeptal, jestli by souhlasil s tím, že by tu knihu znovu vydal někdo jiný. A pak jsem ji publikoval s jedním svým kamarádem. Tak to všechno začalo. Něco takového se mi nestalo prvně, a ne naposledy. Říkám tomu synchronicita. Potkáte lidi a něco se začne dít. Nevím, jestli je to osud, ale jsem za to velice vděčný. Takže na odchod do Španělska jsem se začal připravovat už tehdy.

A proč jste se usadil ve Španělsku vy, Nicku?

Nick: Ve Španělsku žiju dvacet let, z toho sedmnáct v Barceloně. Chtěl jsem cestovat a vydělávat si učením angličtiny, takhle to začalo. Přicestoval jsem do Španělska a po třech letech skončil tady.

Také v tom sehrála nějakou roli španělská občanská válka?

Nick: Nepřímo. Španělská občanská válka mě vždycky zajímala, poprvé jsem o ní slyšel v televizních pořadech o historii. Samozřejmě jsem znal také písničku The Clash o bombardování Španělska a knihy George Orwella. I když musím říct, že jsem Orwellovy knihy četl velice povrchně, protože jsem neznal kontext. Po letech jsem do toho víc pronikl – myslím, že každý, kdo žije ve Španělsku a zajímá se o historii, získá určité znalosti o občanské válce, aspoň všeobecně. Jenže pak, před třinácti lety, dali na zeď domu poblíž mého bytu tu desku: Tady bydlel Francisco Boix. Nevěděl jsem, kdo to byl, ale zaujalo mě to. Pak jsem se dozvěděl jeho neuvěřitelný příběh. Bojoval na straně republikánů, byl ve Francii a skončil v koncentračním táboře Mauthausen, kde se podílel na uschování desetitisíců negativů – fotek obětí i viníků. Svědčil u Norimberského tribunálu, jako jediný Španěl, i v procesu s dozorci z Dachau. Díky svým fotkám usvědčoval nacistické špičky, že věděly, co se v táborech děje. V mé čtvrti po něm pojmenovali místní knihovnu. Přidal jsem se k místním historikům, abych se o něm něco dozvěděl. Rok jsem dával dohromady jeho příběh a postupně jsem začal dělat průvodce po Barceloně z doby občanské války. Nebyl to plánovaný proces, prostě se to stalo. Uvědomil jsem si, že jsem chtěl vždycky vykládat příběhy. A díky průvodcování celou tu dobu potkávám mimořádné lidi, například potomky interbrigadistů.

Jak vypadají lidé, kteří se účastní procházek a cest pod vaším vedením?

Alan: Já dělám především cesty na objednávku. Někdo mi pošle e-mail: hledám tuhle osobu. Začnu podle toho, kde sloužil – jeho prapor byl v době bitvy na Ebru tady, v době bitvy u Brunete tady. Zkrátka pustím se do vlastního výzkumu. Hledám vzpomínky na něj v knihách, protože jsou tu Američané, Britové, Němci, kteří dělají něco podobného – španělská občanská válka je ohromné téma. Nemáte jednu krabici fotografií, do které by se dalo sáhnout. Dva nebo tři dílky skládačky najdete tady, další tři kousky tamhle, a jsou tady ještě tisíce dalších dílků, které je pořád ještě třeba složit. Je to skrytá historie. Bez vlastní zvědavosti bych se ale neobešel.

Nick: Procházky po Barceloně dělám několikrát týdně. Velmi osobní věc je to pro potomky interbrigadistů, hodně jich pochází ze španělské diaspory ve Spojených státech, v Kolumbii, v Británii nebo ve Francii. Přijdou také lidé s akademickým zájmem, dělají například doktorát na téma související se španělskou občanskou válkou. Objevují se i takoví, kteří se věnují válečným konfliktům z té samé doby jinde ve světě. Jsou to třeba experti na finskou nebo řeckou občanskou válku. To je výborné, protože pak se začnou samozřejmě objevovat paralely. Většina účastníků, nějakých šedesát nebo sedmdesát procent, se docela vyzná v historii. Řada z nich jsou čtenáři Orwella. Pak přijdou páry, kde to zajímá jen jednoho z nich. Obvykle muže. Měl jsem tady ale i partnerky, které tomu příběhu o lidech v dramatických situacích úplně propadly. A nejlepší je, když se začnou vynořovat osobní příběhy. Potomci interbrigadistů mi začnou vyprávět o svých prarodičích.

Objevil se i někdo z České republiky?

Nick: Měl jsem tady jednu Američanku z Detroitu. Byla dcerou Židovky z Československa, která přežila Mauthausen. Její matka se tam dostala jako devítiletá dívenka. O tom všem její dcera na mé procházce vyprávěla docela uvolněně. A já jsem pak spustil o španělských vězních v Mauthausenu. Dařilo se jim tam přežít lépe než ostatním, protože na rozdíl od nich věděli, proč tam jsou. Brali to jako pokračování politického boje. Byli více disciplinovaní, dostávali se k lepší práci a také se jim dařilo krást jídlo, a to jim umožňovalo být solidární s jinými vězni. A tehdy se ta účastnice mé procházky rozplakala.

Proč?

Nick: Vybavila si, co jí řekla její matka. Vzpomínala na „španělské strýčky“ v Mauthausenu, kteří jí dávali jídlo a díky nimž přežila.

Alan: Na mých výpravách se účastníci z České republiky neobjevují. Samozřejmě, v interbrigádách byli také Poláci, Maďaři, Jugoslávci, Čechoslováci… Moc rád bych je zapojil do svých příběhů. Jenže potřebuji odněkud čerpat, a většina těch jejich jazyků pro mě představuje bariéru. Narazil jsem třeba na příběh českého interbrigadisty Radomíra Smrčky, Smrkieho, šéfa rozvědky. V kronice XV. brigády je o něm půl strany propagandy. Byl to velmi elegantní muž, jak je vidět z dochovaných záběrů. Prý rád vyslýchal zajaté příslušníky Hitlerovy Legie Condor, protože uměl německy. Za války se údajně vrátil do protektorátu a dal se do služeb gestapa. Zajímalo by mě, co se s ním stalo.

Stane se vám, že by s vaším pohledem na historii někdo nesouhlasil?

Nick: Během těch let jsem měl problémy jen čtyřikrát. Dvakrát se to týkalo pravicových Poláků, kteří si zřejmě mysleli, že Franco byl hrdina – a v Polsku zřejmě bude jeho kult… a pustili se do mě. Hlavně co se týká toho, jak byla církve postihovaná republikány. A pak také kvůli španělské komunistické straně – pravice pro ně byla dobrá, levice špatná. A pak mě dvakrát napadli britští stalinisté. Předvedli mi přísné ideologické cvičení. Měli dobrý cíl, ale vydali se za ním špatným směrem, řekl bych.

A objevil se někdo z opačné strany? Od frankistů?

Nick: Myslím, že by nepřišli. Asi byste neočekával, že se přesvědčený nacista zúčastní prohlídky Treblinky. To ale neznamená, že by se to nemohlo odehrát opačně. Třeba na vycházce k masovému hrobu. Klidně by tam mohl být někdo, kdo by řekl: Podívejte se, anarchisté mi tady zabili dědečka. A taková je skutečnost. To je pravda. Ty historické události vždycky byly pro někoho tragédie.

Stalo se vám něco takového?

Nick: Jednou, na vycházce k masovému pohřebišti Fosar de la Pedrera. Jedna paní tam najednou začala vzdychat. Našla právě jméno svého dědy na tamním památníku. Rodina věděla, že ho popravili, netušili ale, že je pohřbený právě tady.

Alan: Já jsem zvědavý i na to, jak uvažují lidé z té druhé strany. Pokud nejste zvědavý, jaký má smysl se tím vším zabývat? Být zvědavý neznamená, že souhlasíte. Ale je dobré být zvědavý, aby člověk poznal uvažování svého nepřítele. Ve Španělsku republikáni a frankisté dodnes představují dvě oddělené skupiny, není mezi nimi žádný dialog, žádné vzájemné porozumění.

Oba dva děláte vycházky po Barceloně. Na místa historických bitev ale bere své klienty jen Alan. Vás to neláká, Nicku?

Nick: Mě vojenská historie příliš nezajímá. Měl bych určitý plán, ovšem ten by se netýkal bojišť, ale ústupu do francouzského exilu. Tu cestu do francouzské emigrace absolvovaly v únoru roku 1939 statisíce uprchlíků. Nemyslím si ale, že by to dnes zajímalo hodně lidí. Jendou za rok bych ale případné zájemce na ty místa rád vzal.

Po cestě sem jsem se díval z letadla na francouzsko-španělské pobřeží a říkal jsem si, že já si tady letím, zatímco pro ty lidi to muselo být tehdy něco tragického, ustupovali a prchali, přitom je ostřelovala Hitlerova a Mussoliniho letadla.

Nick: Mám stejný pocit, když tamtudy někdy jedu autem. Je to něco úplně jiného, než jít stejnými místy sedm dní pěšky a ještě se nechat bombardovat.