Premiéru Babišovi přestává být platné, že měl pro všechny prezidentovy vrtochy dosud pochopení. Z nejasných příčin prezident rozpoutal ústavní krizi, která paralyzuje vládu dosud jím preferovaného oligarchy. Hovoří se nejčastěji o rekonstrukci vlády (dle Zemanova přání) nebo dokonce o předčasných volbách, coby „nejčistším“ řešení. Řešení je to jen zdánlivé. Podobně jako úvahy o doplnění či zpřesnění Ústavy totiž neřeší příčinu, prezidenta Ústavu nerespektujícího. Pokud prezident odmítá vykonávat své ústavní povinnosti, a jejich výkon považuje dokonce za „vydírání“, mohou se volby konat a politici scházet třebas obden, ale vliv to nebude mít žádný.

Pochopitelně když se někomu nezamlouvá náplň jeho práce, obvykle změní zaměstnání. Takové racio však od prezidenta nelze očekávat. Aby současné dění pochopil i prezidentův fanklub, načrtněme modelovou, byť jakkoli nežádoucí situaci. SPD nebo KSČM vyhrají volby a budou mít dostatečný koaliční potenciál k sestavení vlády. Nyní ovšem vstoupí do hry prezident a premiérem jmenuje svou dceru. Nebo jim do vlády dosadí svého psa s Ovčáčkem. Zkrátka nezávisle na výsledku voleb do Poslanecké sněmovny to bude více méně prezidentova vláda.

Jistě, mnozí Zemanovci s takovým pučem souhlasí, ale neměli by zapomínat, že jejich idol nebude prezidentem navždy a po něm na Pražský hrad usedne někdo jiný. Třebas Miroslav Kalousek. A bude se chovat stejně s odkazem na konformitu Miloše Zemana.

Řád je definován jako opak chaosu. Jisté formy řády ustanovují lidé od počátku dějin lidstva, jako výraz schopnosti diferenciace a hodnocení dobra či zla. Řád či řády se časem vyvíjejí, avšak jejich porušení je vždy sankcionováno. Pokud by tomu tak nebylo, jednalo by se o pokles určitých civilizačních standardů, jinými slovy úpadek. Je smutné, pokud nositelem úpadku je ústavní činitel nejvyšší. Jsme tak svědky jakési nové revoluce, revoluce shora, nikoli národní, socialistické nebo lidové, nýbrž revoluce hulvátské či populistické.

Porovnávat míru porušování pravidel ze strany prezidenta a premiéra je věru nevděčný úkol. Oba jsou v něm přeborníky. Podvědomě však cítíme, že porušování Ústavy je vážnější poklesek, neboť právní a politické prostředí v zemi deformuje osoba, která má být jeho zárukou. Zemanovi se tak podařilo mistrně odstínit největší polistopadovou demonstraci mířící hlavně proti premiéru Babišovi, ovšem jen za cenu ústavní krize a nebezpečí naprostého rozvrácení státoprávního uspořádání. Vzniká paradoxní situace, kdy Babišovi odpůrci ještě mohou demonstrovat na jeho podporu, protože škody páchané prezidentem jsou fatálnější povahy. Podobně prezident již dokázal mobilizovat i Sobotkovy nevoliče na jeho podporu, když ho chtěl odstranit z čela strany.

Nechce se tomu věřit, ale dá se říci, že i komunisté v listopadu 1989 měli více sebereflexe než naši dva nejvyšší ústavní činitelé současnosti. Stárnoucí Zeman nyní stále více připomíná zešílevšího císaře Caligulu a Babiš jeho koně Incitatuse, kterého jmenoval konzulem. Jak to prospělo Římské říši víme. A jejich osud raději ani nepřipomínat.

Možná poslední elegantní řešení, jak se vyhnout destrukci zdejšího parlamentního systému a odvrátit sílící prezidentskou diktaturu, je ústavní žaloba na prezidenta pro hrubé porušení Ústavy, která nyní čeká na projednání senátem (plné znění zde). Pokud ji senátoři třípětinovou většinou schválí, právě výhrůžka podpory poslanců ANO této žalobě by byla účinná páka, jak prezidenta odkázat do jeho role.

Skupina senátorů v ní na 44 stranách vyjmenovává všechny prezidentovy skutky, které dle autorů dokládají její oprávněnost – tedy skutky, kterými prezident hrubě porušil ústavu. Vážnost těchto porušení je různá, jádro žaloby ovšem spočívá v soustavnosti a intenzitě, v jakých se prezident těchto skutků dopouští.

Na prvním místě je jmenování vlády vlastních poskoků a lokajů v roce 2013, třebaže ve sněmovně byla zformována většina k ustavení vlády. Došlo tak k „úmyslnému ignorování politické vůle Poslanecké sněmovny a ustavení vlády bez jakékoli vazby na politické a ústavní těleso Poslanecké sněmovny, jehož bytostným ústavněprávním údělem je vedle legislativní role právě kontrola vlády“, píše se v žalobě. Jinými slovy prezident ignoroval článek 68 Ústavy, dle kterého je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně.

Jako poslední bod chtějí žalobci dopsat aktuální situaci kolem ministra kultury Staňka, kdy dal na vědomí, že nejmenuje ministrem osobu navrženou předsedou vlády. Zde porušuje článků hned několik, např. 74 nebo 62, které mu neponechávají žádný prostor tak neučinit. Složení vlády je odpovědností premiéra, nikoli prezidenta. Úmyslně tak překračuje své kompetence, čímž ústavněprávní uspořádání ztrácí svou funkčnost. Nezakryje to ani kádrování, Zemanova obvyklá selektivní kratochvíle.

Z parlamentní demokracie tak vzniká nikomu odpovědný prezidentský systém. Je to přesně ten okamžik, kdy všechny subjekty ve sněmovně, ať demokratické, xenofobní, antisystémové či populistické mají výjimečnou šanci táhnout za jeden provaz, pokud chtějí zachovat parlamentní demokracii, jinými slovy svou existenci a programy prezentovat občanům ve svobodné politické soutěži a nikoli v jakési hře na politiku, na kterou bez tak nebudou mít vliv nezávisle na počtu mandátů v parlamentu. V zájmu smyslu vlastní existence by tak měly současnou ústavní žalobu podpořit a postavit se tomuto marasmu.