Velikost a frekvence skandálů současného premiéra již dlouho přebíjí součet skandálů všech předešlých premiérů dohromady, aniž by to na jeho popularitu mělo velký či spíše jakýkoli vliv. I kdyby snědl vlastní děti, na jejichž zdraví a život s oblibou přísahá, velká masa voličů by ho dle všeho opět označila za pronásledovanou oběť. Pochopitelně se tak vkrádá otázka, zda vůbec existuje něco, co by AB dokázalo vyhodit ze sedla, a tedy i ze Strakovy akademie.

Odpověď zní ano. A nemusí to být právě smrt, která by tuto nevyhnutelnou predikci mohla odsunout do vzdálené budoucnosti. Bude to mnohem dříve a nastane to s nevyhnutelným útlumem současné ekonomické konjunktury. Ač to někteří nevidí či neslyší rádi, hospodářský cyklus se opakuje pravidelně, byť v nikoli pravidelných intervalech. Hospodářské cykly tak sice trvají různě dlouho, nicméně jejich průběh je identický. Zcela jednoduše je charakterizován čtyřmi fázemi, růstem, vrcholem, recesí a dnem. V současné době se ekonomové přou, zda se již nacházíme na vrcholu před dalším poklesem nebo zda ještě trochu rosteme a vrcholu bude teprve dosaženo. V každém případě pokles je nevyhnutelný. Při pohledu do historie České republiky a srovnání střídání vlád (včetně politických sil je sestavujících) je nápadná závislost stability vlád právě na tomto cyklu.

Srovnáme-li meziroční růst HDP České republiky s předčasnými pády vlády, vidíme, že právě tento pokles ještě v historii ČR žádná vláda neustála. HDP úspěšně rostl od jejího vzniku až do roku 1996, tedy do roku, v kterém padla druhá vláda Václava Klause. Po překonání recese se k moci dostal Miloš Zeman, který vzestupné křivky cyklu využil k dokončení celého čtyřletého mandátu. Výjimku představují demise Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse, kteří odstoupili z ne zcela ekonomických důvodů. Vládě Mirka Topolánka byla vyslovena nedůvěra uprostřed předsednictví EU v březnu 2009. Tedy v roce, který dosud představuje rekord v propadu HDP, a to téměř ve výši 5 %. Petr Nečas se stal obětí druhé recese, kdy HDP meziročně klesal dokonce již druhý rok v řadě. Po tomto dnu pochopitelně následoval další vzestup, kterého využil Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš. A je pravděpodobné, že ani Andrej Babiš blížící se ekonomický pokles nepřežije. Zdá se, že nejen volby, ale i neviditelné síly posunující rozložení preferencí v Poslanecké sněmovně nejsou ovlivňovány pro mnohé abstraktními pojmy, jako morální bezúhonnost, právní stát, nezávislost institucí, kvalita právního prostředí nebo triviální princip dělby moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní, ale mnohem spíše jen plností vlastního břicha.

Problémem nejen České republiky je, že oné konjunktury nedokáže dobře využít a už vůbec ne k tomu, aby dokázala dobře zvládnout logicky následující pokles. Z úst nejvyšších jsou lidé naopak ujišťováni, že kružnici lze namalovat i podle pravítka a mnohým nečiní problém tomu upřímně věřit. Aby posílil spotřebu a oddálil negativní křivku cyklu, rozpouští Andrej Babiš poslední rozpočtové rezervy, které přežily i pravicové vlády v době krize. O to tvrdší bude pochopitelně dopad. A nevděčnější pozice jeho následníka.

Na negativní fázi hospodářského cyklu se lze poměrně snadno připravit, což ovšem odporuje tezi ráje na zemi, a tudíž se tak nečiní. Růstovou fázi cyklu totiž shodou okolností právě vládnoucí politici vykazují jako svou osobní zásluhu a kdyby měli myslet dále než na zítřek, přiznali by tím, že růstová křivka by se konala i bez nich a oni se o ni nijak nezasloužili. Přesto i někteří z těchto politiků tomu možná sami věří. S důsledky se potýkáme stále. Porovnáme-li vývoj rozpočtového schodku ČR s růstem HDP, s úžasem zjistíme, že nepochopitelných výšek dosahoval během vlády Miloše Zemana, kdy HDP každý rok utěšeně rostl. Další skokový zásek představuje vláda Vladimíra Špidly a nakonec jako logický důsledek předešlých vlád již nakonec zmiňovaný krizový rok 2009 za vlády Mirka Topolánka.

Zjednodušeně tak lze odvodit, že levicové vlády využívaly vzestupné křivky hospodářského cyklu k zadlužování, které naopak vládám pravicovým v době recese bránilo v úspěšnějším zvládání jejích důsledků. Z tohoto pohledu je současná vláda Andreje Babiše ryze levicová nemající s řízením státu jako firma zbla společného. Svými populistickými sliby a výkřiky maně připomíná argentinský peronismus, z kterého se Argentina ani po 50 letech ještě zcela nevzpamatovala, a to mezitím (i díky tomu) zažila mnohé. Nic Andrejovi například nebránilo nabídnout obědy zdarma svým zaměstnancům. Tedy samozřejmě kdyby na to existovaly dotace.

Chceme-li mít předsedu vlády, který nebude lhát, krást, krmit nás hloupostmi a vůbec urážet naši sociální inteligenci, stačí zdánlivě jen čekat na zhoršené ekonomické vyhlídky. Věc se však nemá tak jednoduše. Pro osud státu či jeho směřování je totiž období konjunktury paradoxně nebezpečnější než období recese. Lidé jsou méně ostražití a pod vlivem mýtu o věčném růstu snadněji překousnou něco, co by jindy rázně odsoudili. Lze spekulovat, že upevnění nacistické moci v Německu bylo umožněno právě časovým zasazením do růstové části cyklu, přičemž zasazení do recese by ho naopak zásadně oslabilo. Rozhodující voličské skupiny prostě hlasují pouze svým břichem, samozřejmě za využití placebo efektu. A je jen pramalou útěchou, že historie mnohokrát ukázala, jak právě tito voliči dle svého nejlepšího vědomí a svědomí za kus žvance hlasovali pro budoucí zkázu, aniž by mysleli na to, že pro jejich vlastní bezpečí a prosperitu je mnohem důležitější respekt k takovým suchopárným věcem jako ochrana občanských a lidských práv, rovnost a úcta k zákonu nebo vymahatelnost práva.

Zásadním znakem funkční demokracie není pouze svobodná soutěž politických stran, ale především dobře fungující mechanismus pokojného střídání držení moci mezi těmito subjekty. Jeho výkon je zajištěn vyvažujícími se kompetencemi jednotlivých institucí. Předpokládá to ovšem, že politici tento rámec budou respektovat a že se institucionální rámec dokáže bránit opačným případům. V České republice byl tento rámec již narušen. Babiš naprosto není schopen pochopit nejen obsah obvinění ve věci vlastního trestního stíhání, ale ani prozaičtější látku, nepřípustnost střetu zájmů. Pokud jako beneficient profituji z dotací, nestačí jednoduše tvrdit, že na jejich podobu a čerpání z pozice předsedy vlády nemám vliv. Pak předseda vlády nemá vliv asi vůbec na nic, i když jinak působí jak ředitel zeměkoule.

Svobodná soutěž a dovolím si tvrdit i diskuse samotná a tříbení názorů jsou výrazně omezeny Babišovou hradbou jeho vlastních médií, princip právního státu je dávno zpochybněn okamžikem, odkdy máme věřit v nestranné vyšetřování hlavy výkonné moci. Zároveň je jakákoli výtka vůči předsedovi kampaň nebo účelovka, či vůbec nejlépe hyenismus. Posuďte sami, kdo by chtěl být hyenou, že? Tento apriorní nonsens, kdy se Babiš nonstop stylizuje do role oběti, je přitom schopen hladce prosadit do veřejného diskursu. Takových výsad v takovém rozsahu se jeho předchůdcům nikdy nedostávalo. A na rozdíl od nich hraje i o osobní svobodu. V takové situaci může být člověk schopen čehokoliv. Zvláště Babiš, který nikdy neměl žádné zábrany a zmocnil se všeho, co nebylo třikrát přišroubované. Nebo i bylo. Říká se tomu také kriminalita bílých límečků. Naše budoucnost je jako vždy nejistá.

Babylon 4/XXVII, 17. prosince 2018