Moc mě mrzí, že tu už s námi není Jan Vodňanský. Jak víte, zemřel na Covid 10. března. Vzalo mě to vlastně docela dost. A tak jsem se pustil do Příběhů 20. století, co s ním bylo kdysi natočeno, a zjistil jsem, že o něm vlastně nic nevím. Znám jeho písničky, rýmy, ale jaký to byl člověk?! Co prožil? Jsem vděčný kolegům z Paměti národa, a hlavně panu Vodňanskému, že tu kromě jeho literárního díla zůstávají i jeho vzpomínky. Vyslechl jsem mnohahodinový záznam, prostudoval zachované archivní spisy StB, nějaké další písemnosti a říkám Vám: je to příběh na román o statečném a přitom bázlivém, intelektuálně pokorném člověku, který když se setkal tváří v tvář s tou odpudivou komunistickou obludou, tak se jí neuklonil, ale usmál se a poslal jí do háje! Estébák na něj s napřaženou pěstí řval: „Co se tlemíš, ty cucáku!“ Nezmohl s tímto žákem Jana Patočky vlastně vůbec nic. Ublížili mu, vystrašili, ale nezlomili. Spolupráci a to naléhali opravdu hodně, použili násilí, přemlouvání, vydírání – odmítl. Když to disidenti signatáři Charty 77 dostávali nejvíc, na podzim 1977, šel do kavárny Slavia a do rukou Vlasty Chramostové prohlášení podepsal. A tím zpečetil svůj divadelní ortel, že už nikdy nevystoupí. Což se naštěstí tak úplně nestalo. Jsem z tohoto příběhu naměkko. Měl jsem dojem, že vím, kdo to byl Jan Vodňanský, znali jsme se osobně. Jak moc jsem se mýlil!

Freude, vždycky na tě dojde

Tento měsíc zemřel Jan Vodňanský. Inženýr, filosof, básník, písničkář, autor dětských pohádek. Covidovou nákazu mu zjistili v den, kdy šel na očkování vakcínou. Zanechal tu pozoruhodné literární dílo, ale také mimo jiné unikátní čtyřhodinový záznam vzpomínek, které před pěti lety natočil pro Paměť národa.

Jeho rýmy zná snad každý: „Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde,“ nebo „Sedí pán při malém pivu, ve tváři má zděšení. Není ani příliš divu, padá na něj lešení.“ Známe ale jeho životní příběh? Čím se v životě trápil? Víte, že v dětství koktal? Odkud se vzala jeho láska k ruským častuškám? Kde má kořeny legendární píseň „Maršálové“? Čím ho zklamal Werich? Za jakých okolností podepsal Chartu 77? Obstál Vodňanský, když ho pronásledovala StB? Jak se zachoval, když mu estébák hrozil pěstí, řval na něj ty cucáku, co se tlemíš!? Tento strojní inženýr, žák filosofa Jana Patočky prožil život, který by vydal na román.

Rozhlasové Příběhy 20. století mapují životní příběh Vodňanského ve dvou pořadech. První se věnuje jeho dětství za 2. světové války, studiím v padesátých letech a končí ve chvíli, kdy se v roce 1963 potkal s Petrem Skoumalem. Druhý díl vypráví o jeho konfliktech s komunistickým režimem, jak ho estébáci surově vyslýchali, marně se ho snažili zlomit ke spolupráci. Zazní také důvod, proč se Skoumalem rozešli.

Logoped mu řekl, že Rusové jsou vlci a naše země Karkulka

Za druhé světové války spadla na jejich dům na Vinohradech letecká bomba, která zázrakem nevybuchla. Během leteckého náletu 14. února 1945, kdy americké bombardéry kvůli navigační chybě omylem bombardovaly Prahu místo Drážďan, se Jan se svojí starší čtrnáctiletou sestrou snažili ukrýt do sklepa, jenomže zámek do krytu se zasekl. Děsivý zvuk vybuchující bomb a hroutících se domů způsobil, že Jan začal koktat. Logoped profesor Seeman vyšetření chlapce po válce pojal jako politologickou přednášku: „´Ten chlapec má v hlavě myšlenkový přetlak, paní Vodňanská!´ Mamince vysvětlil, že jsem jako papiňák. Nechtěl připustit, že by to mohlo být v důsledku amerického bombardování. Byl to veliký obhájce Ameriky. Pak se ke mně naklonil a zeptal se, jestli znám pohádku o červené Karkulce a vlkovi? Odpověděl jsem pravdivě, že ano. A on povídá: ´No! Tak my jsme ta červená Karkulka a Rusko je ten vlk. A do roka nás sežere!´ A měl pravdu,“ vzpomíná na logopeda v dětství Jan Vodňanský.

Dědeček zavelel, že teď všichni půjdou žít do lesa

Bombardování, během kterého rodina málem přišla o život, vylekalo rodiče natolik, že své děti převezli k prarodičům do Milevska v jižních Čechách, kde měl děda ševcovskou dílnu. Na konci války, když se k městu blížila Rudá armáda, kterou předcházela pověst hrdlořezů, ušil dědeček vnoučatům, sobě a babičce baťůžky, do nich dal upečené strouhankové šišky. Pak prohlásil, že teď všichni na nějaký čas půjdou žít do lesa. Nestalo se tak, protože Rudoarmějci dorazili dříve, než se čekalo: „Stal se ze mě takový ten chlapeček jako z pozdějších propagandistických plakátů. Vojáci si se mnou pohazovali, drželi v náručích, zpívali písně. Dvořili se mé sestře. Dědeček zatím pověsil na stěnu, kde visel dříve Masaryk, fotografii Stalina. Pod ním bylo napsáno ´maršál´. To slovo se mi zvukově strašně líbilo,“ vypráví Vodňanský.

Soudruh učitel vypadal jako Čapajev

Léta strávená na jedenáctiletce – základní škole a gymnáziu na Vinohradech považuje za dobu, kdy se ho učitelé snažili převychovat. Odnesl si z toho mnoho drobných příhod, které prohloubili jeho zalíbení v tragikomičnosti, pitoresknosti. Vzpomíná například na scénu, kdy před žáky předstoupil učitel v kabátě a typické sovětské beranici, jenomže už byl květen a pálilo jarní sluníčko. Soudruh hřímal, že Horáková je lidská zrůda, protože chtěla, aby byla Praha opět bombardována Američany! A i kdyby během toho náletu zemřela její dcera, že by jí to nevadilo: „To byla taková převýchova až do takovýchto drastických poloh. Ovšem ta stylizace včetně kabátu a beranice byla úžasná! Vypadal jako Čapajev nebo jak někdo z těch sovětských filmů, co tenkrát dávali,“ smál se Vodňanský.

Maminka vyhodila domovnici, lezla jim do bytu a chtěla manžela na stranickou schůzi

Tatínek Vodňanského vstoupil po válce do KSČ. Podle Jana se v něm smísil pocit entuziasmu z osvobození a touha stát se ředitelem finančního úřadu. Jenomže na začátku padesátých let ho soudruzi vyloučili. Když někdy před Vánocemi přišla domovní důvěrnice žádat paní Vodňanskou, aby „uvolnila manžela“ pro okamžitou účast na stranické schůzi, dostalo se jí odpovědi, že to je naprosto vyloučeno, protože musí uklízet. Když drzá domovnice prohlásila, že to nepřichází v úvahu, ať uklízí ona, nebo její dcera, paní Vodňanská ji z bytu vyhodila: „Soudružka to dotáhla až k těm závěrečným vylučovacím ceremoniím a tatínka vyloučili. Což se mi nepříznivě započítalo, když jsem se chtěl přihlásit v osmapadesátém na filosofickou fakultu,“ vysvětluje Vodňanský, kterému soudruzi nedovolili studovat humanitní vysokou školu, pouze technickou. Filosofii vystudoval později, stal se žákem asi největšího českého filosofa 20. století Jana Patočky.

„Písničky napíše strojní inženýr!“ šokoval rozhlasové režiséry básník Šrut

S vážnými obtížemi především v předmětech, kde se rýsovalo, vystudoval Jan Vodňanský začátkem šedesátých let ČVUT. Kromě studia matematiky, ekonomie a základů programování se věnoval psaní textů písniček v rozhlasových pohádkách. K rozhlasu ho přivedl jeho kamarád, básník, spisovatel, o rok starší Pavel Šrut. „Oslovili ho z rozhlasu, jestli by pro ně neudělal nějakou pohádku. Souhlasil, ale trval na tom, že texty k písničkám napíše student ČVUT! Tím z rádia všechny šokoval. Jak jste správně pochopili, myslel tím mne. A protože já musel studovat, neměl jsem čas shánět někoho, kdo by mi texty zhudebnil, poslal je svému známému Petru Skoumalovi. A ten mi pak zavolal a takovým vážným hlasem – Skoumal byl víceméně vážný člověk – povídá: ´Dobrý den. Pan Šrut mi poslal jeden váš text o Othellu, aby šel do hotelu, že tam najde Desdemonu s jiným. Tak to mne zaujalo. A to já zhudebním a prodám!´ Takže já jsem si vytvořil představu dvoumetrového producenta s býčí šíjí, co občas něco složí, ale hlavně to prodává! Asi po půl roce telefonování jsme si dali osobní schůzku před Klášterní vinárnou u Národního divadla. Byl to takový hezký letní večer. Stojím tam a vyhlížím toho producenta s býčí šíjí, co nakonec prodá třeba i mě. Pořád nikdo, čas plynul. Pak jsem si všimnul, že tam postává takový malý vojáček ne nijak vesele se tvářící. Dodal jsem si odvahy a zeptal se ho, jestli není Skoumal. A byl to on!,“ směje se Jan Vodňanský při vzpomínce, jak se seznámil s osudovým přítelem, se kterým pak vystupoval s přestávkami dvacet let.

konec 1. části

Vzpomínky Jana Vodňanského jsou uložené v unikátní sbírce Paměť národa. Ta vzniká už od roku 2001 v péči neziskové organizace Post Bellum ve spolupráci s Českým rozhlasem, ÚSTR a České televize. Od jara 2020 se dokumentaristé kromě záznamů vzpomínek starají i o stovky seniorů ohrožených koronavirem v nově založeném Centrum pomoci Paměti národa. Můžete-li, pomozte jim třeba jen drobnou, ale ideálně pravidelnou částkou. Zde.