Moderní české dějinné vědomí, spojené se vznikem první Československé republiky, prezidentem T. G. Masarykem, legiemi etc., které se bolševici usilovně snažili vymýtit (navazujíce v tom na nacisty), půl století trvající tlak totalit přežilo a po listopadu 1989 znovu stálo při obnově republiky jako suverénního demokratického státu. Nyní se zdá, jako kdyby se od idejí, na kterých byla založena moderní česká státnost, začala odklánět sama česká společnost. To, co s pomocí brutálního násilí nedokázali „cizí“ nacisté ani „domácí“ komunisté, dokázal čtvrt století trvající blahobyt – čím víc Češi mají, tím větší mají strach, který je s „privatizací“ veřejného prostoru a se ztrátou vědomí odpovědnosti za věci veřejné základem každé totality. Jestli se česká demokratická tradice vždy vyhraňovala proti autoritářským tendencím meziválečného Polska a Maďarska, nebo válečného Slovenska, současná česká společnost jako kdyby se vydala proti toku času a začala se jim přibližovat.

Podle průzkumu americké neziskové organizace Pew Research v zemích střední a východní Evropy se pro demokracii jako pro nejlepší formu vlády vyslovilo v Česku 49% dotázaných, méně než třeba v Gruzii nebo v Arménii (55%, respektive 53%). Redaktoři amerického serveru Politico hodnotili zase v evropských zemích na škále od jedné do deseti tužby tamních voličů, které jsou charakteristické pro voličskou základnu amerického prezidenta, a vyšlo jim, že česká společnost je ze všech evropských národů nejvíce nakloněna k tomu volit do nejvyšších politických funkcí osobnosti typu Donalda Trumpa. – Za Českem se umístily Itálie, Rusko, Turecko a Maďarsko, které už své Trumpy měly či mají (v Itálii to byl Berlusconi). Na šesté příčce žebříčku figuruje Ázerbájdžán, následovaný Polskem, Bulharskem a Maltou. Mezi hodnocenými faktory byly touha po změně, touha po silném vůdci či míra nedůvěry vůči svobodným médiím a Česká republika v součtu těchto ukazatelů „vyhrála“.

K výše uvedenému se pojí i protizápadní „emoce“. Ač je Evropská unie jako dobrovolné sdružení demokratických států přes všechny své nedostatky pro malé státy z pohledu dějin neuvěřitelně komfortní (zvýhodňuje slabší země proti těm silnějším), podle předprázdninového průzkumu Eurobarometru pouhých 33% Čechů vnímá členství v EU rozhodně pozitivně, což je nejméně z celé EU – dokonce míň než v Británii, která se mezitím, mentálně zatížena dědictvím ostrovního impéria, rozhodla EU opustit.

Průzkum názorů občanů zemí Visegrádské čtyřky, který v květnu tohoto roku publikoval americký Mezinárodní republikánský institut (IRI), zase ukázal, že víc než čtvrtina obyvatel ateistického Česka věří, že to je postkomunistické Rusko, kdo chrání naše „tradiční hodnoty“, jakými jsou rodina, víra či morálka (sic!), zatímco 40 % oslovených Čechů má za to, že to je naopak EU, kdo nás nutí, abychom se tradičních hodnot vzdávali.

Výzkumníci se ptali občanů zemí V4 i na to, jak by reagovali na domácí média, o nichž by se zjistilo, že jsou financována ruskou vládou, a výsledek byl téměř ve všech čtyřech zemích shodný: „Nezajímá mě, jestli to Rusové financují – hlavní je, že říkají pravdu,“ odpověděla třetina oslovených. Vedle toho má 75% Slováků za to, že Rusko nám má být partnerem, který bude garantovat naše bezpečí. V Česku se takto vyslovilo 59% dotázaných (v Polsku 35%) navzdory tomu, že Rusko je autoritářský stát, který napadl svého souseda, ač mu předtím garantoval hranice, a 80% tamních obyvatel dodnes věří, že okupace Československa v roce 1968, při které mimo jiné zahynuly stovky Čechoslováků, byla ze strany Moskvy „nezištná bratrská pomoc“.

Tyto „sebedestrukční emoce“ ovšem nejsou nic nového. Podobné tendence zde byly i ve 30. letech, kdy se Československo zdálo být „demokratickým ostrovem“ ve střední Evropě, zatímco sousední Polsko a Maďarsko se již vydalo na cestu k autoritářství. Mnozí tehdejší čeští národovci vzhlíželi k nacistickému Německu a sovětskému Rusku jako k alternativě upadlého Západu.

Podle českého vlastence a pronacistického kolaboranta (jedno mělo přitom podmiňovat to druhé), který to s Českem myslel stejně dobře a upřímně, jako to dnes myslí Japonec Okamura se svým Úsvitem, přivedl Západ Československo do nového otroctví a aby nebylo tak tvrdé, obtočil okovy pracujících cáry „humanity“, „svobody svědomí“, „demokracie“, „pokroku“ a jak se to všechno haraburdí jmenovalo.

Podle Moravce měl západní kapitalismus zkušenosti s balamucením a ovládáním davů: Vymyslily se pohádky o „svobodě tisku“, ač nikdy nebylo větší prodejné děvky, než novinářské podniky v demokraciích západních kapitalistů. Svět se podle něj v roce 1940 rozdělil „podle vyznání hospodářsko-sociálního“ na Západ a Východ: na degenerovanou Francii a Anglii – starého „lichváře na Temži a jeho dohazovačku na Sekvaně“, za kterými stála Amerika, a na mladé, dynamické socialistické státy, které představují Východ a kterým patří budoucnost: nacionálně socialistické Německo a Sovětský svaz.

Většina toho, co se můžeme dnes dočíst o upadlém Západu na různých dezinformačních webech, byla přítomna v éteru už ve 30. letech minulého století, a nemusí se jednat ani o dezinformační servery, ale o „standardní“ noviny. Například politolog Petr Schnur v anketě Literárních novin o tuzemských národních zájmech tvrdil, že není v našem zájmu agresivní, asociální a antidemokratická EU-ropa Maastrichtu, Lisabonu a TTIPu, stejně jako není v českém zájmu naše účast na imperiálních válkách Severoatlantického paktu: V zájmu ČR není konflikt s Ruskem, do kterého Evropu tlačí Spojené státy, ale naopak co nejlepší vztahy s Ruskou federací a eurasijským hospodářským prostorem. Podle něj se váhy dějin pomalu ale jistě začínají svažovat na východ – ekonomicky, vojensky i politicky. Tohoto trendu by si měla být ČR vědoma a neměla by ho zaspat, v duchu Moravce nabádá Čechy Schnur a přitakává mu – ve stejné anketě – sociolog Jan Keller, který se dle vlastních slov stal v 80. letech členem KSČ „jen proto, že členství ve straně bylo předpokladem pro práci v oblasti společenských věd“, a zasloužilý komunistický umělec básník Karel Sýs, což pak na závěr ankety LtN stvrdí i „politolog“ a rezident StB Oskar Krejčí (LtN, 15. 10. 2015). Fízlové všech stavů spojte se!

Myšlenkový chaos, pocit, že vím, jak to je, protože to tak cítím, doplněný o zpochybnění všech hodnot čiší především ze všech diskusí na sociálních sítích, kterým vévodí cynismus a nenávist. Není divu, že nejoblíbenějším politikem v zemi je sociopat a alkoholik, který se ve své funkci potácí, veřejně pije, kouří a mluví sprostě. Mají ho ti, kteří prezidenta Zemana podporují, jako vzor pro své děti? Myslí vůbec Češi na své děti, na budoucnost, nebo žijí ze dne na den jako potulní kočovníci?

Tento vyšinutý vztah k člověku, který nás má před světem reprezentovat, postrádající jakákoli kulturní, ekonomická, politická, historická – etická i estetická měřítka, je ze stejného ranku, jako názor, že Putinovo Rusko, plné imperiálních komplexů, může být garantem naší bezpečnosti, nebo že je podvodný miliardář Andrej Babiš nejvhodnějším kandidátem na premiéra této země.

Co tvoří národ? Proletář nemá vlast, napsali v Komunistickém manifestu Marx s Engelsem myslíce přitom na vykořeněného jedince, který nectí žádné hodnoty a je tudíž vhodný ke spiknutí proti vší slušnosti. Jsou Češi, podle průzkumů třetina až polovina z nich, cyničtí lumpenproletáři, kteří vždy ochotně věří těm největším špinavostem a vysmívají se všemu, co přesahuje nebo se snaží přesahovat každodennost (viz výsměch na adresu „pražské kavárny“ obdobný výsměchu, který měli nacisté pro „berlínskou kavárnu“, než se dostali k moci a zatočili s ní, nebo výsměch Havlova výroku, že „láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí“)? Klesl český národ, který má dostatek intelektuálních sil, aby se ubránil všem druhům hochštaplerů, mezi proletariát – pouhý stavební materiál ideální pro nějaký nový druh sekty autoritářů, kteří přivedou společnost ať chce nebo nechce „ke štěstí“, které bude trvat věčně?

Věc je o to méně pochopitelná, že na rozdíl od 30. let či doby po válce nemáme za sebou žádnou hlubokou hospodářskou krizi, či válečnou apokalypsu, která by otřásla všemi dosavadními hodnotami, ale naopak máme se nejlépe, co jsme se kdy měli – ať už po stránce hmotné, kulturní nabídky či bezpečnostního zajištění. Kde se tedy bere strach? Proč lidé vzývají Trumpa, Zemana, Putina? Čeho se bojí? Dvanácti imigrantů? Islamismu? Ten ale není o nic horší, než byl ještě nedávno domácí komunismus a než nějaká nová možná tuzemská či evropská sekta, která hlásá nové spasení skrze lid či národ – tentokrát už stoprocentně zaručené. Kde je tedy zakopán pes? V dědictví padesáti let totality? V bezbřehém materialismu? V nevíře – třeba jen „v obyčejnou“ lidskou slušnost? Jsme snad jako psi, kteří měli jednou s lidmi špatnou zkušenost a jsou ze svých strachů a traumat už navždy nevyléčitelní?