Volby přinesly konec jedné hnusné éry a radost, že se Češi zas jednou zachovali jako politický národ a ne jako tlupa hotentotů. Nad tím vším se ale vznáší temný mrak: jen asi třetina Čechů dala hlas stranám loajálním k poměrům nastoleným u nás po roce 1989. Třicet pět procent se k volbám vůbec neobtěžovalo, tj. resignovalo na základní občanský akt v zastupitelské demokracii. Zhruba třetina hlasovala pro strany více nebo méně nepřátelské k principům liberální demokracie. Lze si tipnout, že část těchto voličů si přímo přeje jejich zničení, část si sice nejspíš nepřeje úplně jejich zničení, ale je ochotna tolerovat hrubé porušování základních pravidel, na nichž fungování tohoto státu stojí. Sem spadají voliči politické pobočky Agrofertu, tzv. Hnutí ANO. Voliči ANO jsou jako diváci na fotbalovém mači, kterým nevadí, že jejich tým má 14 hráčů a zápasy nepíská nestranný rozhodčí, ale jeden z hráčů. Je možné, že část Babišových voličů nemá mentální kapacitu na to pochopit, co je střet zájmů a že vlastnictví médií je základním porušením pravidel, ale to bude menšina. Většině Babišových voličů to prostě nevadí.

Tak fungují hotentoti: nikoli jako obec uspořádaná podle nějakých pravidel, ale jako tlupa, kde má moc predátor vládnoucí největší hrubou silou (penězi jako Babiš, armádou a policií jako Putin, demagogickými schopnostmi jako Orbán…). Predátor si část tlupy koupí coby své slouhy: v případě Babiše to jsou všichni ti cyničtí hajzlíci od šéfredaktora MF Dnes Plesla přes propagandisty typu Prchala po Hamáčka a oportunisty z KSČM. Široké vrstvy si lze zavázat vybuzením nacionalistických pudů (Maďarsko) nebo rozpoutáním potrhlých (pseudo)hodnotových, tzv. kulturních válek (Polsko). Na nepříliš nacionalistické a hodnotově indiferentní Čechy tohle moc nezabírá, na ně se musí jinak. Babiš to trefil. Na ně se musí přes konsum. Třicet korun, něco přes euro, za návštěvu doktora, na tom se u nás vyhrávají volby. Vystihují to absurdní, smysl politiky zcela popírající Babišovy slogany „řídit stát jako firmu“ (neboli: jde jen o prachy, smyslem firmy je vydělávat) a „zařídíme to“. Volič ANO se zaradoval: Babiš zařídí chechtáky a sejme z nás břímě odpovědnosti za záležitosti obce. Babiš oživil ducha normalisace. Českým chrámem je hypermarket, českým božstvem „pohoda“. Mít pohodu a k tomu moc nevystrkovat hlavu, maximálně neproduktivně kverulovat, to je české. Na ty, kdo by se snad vzpouzeli, náš predátor „zaklekne“. Predátorovi voliči s tím jsou srozuměni.

S lokajskou povahou se pojí mdlý rozum. Lokaj si nedokáže spočítat, že podpora šíbrů typu Babiše mu nakonec reálné výhody, ani ty přízemní, materiální, nepřinese. Důchody byly „za Kalouska“ oproti průměrné mzdě vyšší než dnes, a to navzdory obřímu zadlužení, ba rozvratu veřejných financí v éře babišismu. V bývalých Sudetech, této sféře nihilismu, volí lidé v parlamentních i krajských volbách už 30 let ve velkém protisystémově. Hejtmanem ústeckého kraje byl v letech 2012–20 bolševik. Třicet let se tam volí podle stejného mustru a třicet let je to stejná mizérie. Člověk by řekl, že pokud mi nějaká strategie dlouhodobě nevychází, měl bych to zkusit jinak. Ale kdepak, masochistické střílení se do vlastní nohy pokračuje. V oblastech s největším počtem exekucí volí koho? Ty, kdo se s exekuční mafií zapletli (ANO s šíbry Faltýnkem a Vondráčkem, v presidentských volbách Zemana a jeho hradní partičku). Kdyby si vytáhli hlavu ze zadní části těla a podívali se, jak to funguje za kopcem v Německu, viděli by, jak se dosahuje prosperity a sociálního zajištění, po němž tak touží: na základě standardního fungování liberálního státu. Ale ne, oni mají představu, že jim to zajistí oligarcha, komunisté a Okamura s Foldynou. – „Marnost nad marnost, řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost!“

Na toho, kdo volby ignoruje, pasuje starořecký termín IDIOTÉS. Bytí takového člověka postrádá politický rozměr, vědomí, že žije v obci a že z toho plynou nějaké závazky (a výhody). Třicet let po listopadu 1989 do této kategorie spadá více než třetina Čechů. Lze si představit, pro koho by asi hlasovali, kdyby byli pod hrozbou sankce k hlasování donuceni, jak tomu chtěl – z hlediska svých zájmů zcela logicky – president Zeman.

Jen třetina občanů ČR tedy rozumí základním principům fungování svého svobodného státu a je k nim loajální. To je otřesné. Srovnejme to s nedávnými volbami v Německu, které tak rádi mistrujeme, tu kvůli uprchlíkům, tu kvůli „zelenému fanatismu“. Příšernou ukázkou tohoto jevu byly, mimochodem, po všech stránkách nevydařené předvolební televisní debaty. Kdo nechce, aby mu radost z výsledku voleb pořádně zhořkla, ať si je probůh z archivu nepouští. Sledovat např. předsedu ODS Fialu, jak připomíná svou ostudnou demonstrativní procházku u plotu z ostnatého drátu v Maďarsku za uprchlické krize, o níž měl spíš taktně pomlčet (k dokonalosti mu tam chyběly už jen naleštěné holínky), jak kličkuje jako zajíc u debaty o klimatu či EU, z toho se zdvihl žaludek i otrlému milovníkovi politického bizáru. Ostatní účastníci si povětšinou nevedli o moc líp. A jak to, že žádný zástupce demokratických stran nedokázal reagovat na Okamurovy drzé žvásty o „vlastenectví“? Demokratičtí politici měli snad dost času na to, aby si našli nějaký protiargument. Ale kdepak, nechají ho žvanit a culí se. To je hrubá chyba. Tyto debaty byly ostudnými orgiemi malosti a zbabělosti, krátkozrakým klaněním se modle usmoleného materialismu bez jakéhokoli přesahu a ohledu na budoucnost.

Ale zpět k Německu: účast u voleb 76 procent, 80 procent hlasů pro rozumné strany. A to v těchto volbách Němcům o moc nešlo, na rozdíl od nás. My jsme stáli po pás v žumpě a hrozilo, že v ní uvízneme po krk. Teprve v tu chvíli se politická část národa jakž takž zmátořila. Navíc jí zahrála do karet neuvěřitelně šťastná náhoda, kdy se hlasy pro menší toxické strany mezi sebou zneutralisovaly. Stačilo málo a všechno mohlo být úplně jinak. Česká demokracie je i 30 let po listopadu 1989 minovým polem.

Zásadní zásluhu na tom, že vše dobře dopadlo, má Milion chvilek, který vzedmul vlnu toho nejlepšího, co je v této zemi k disposici, totiž étosu spjatého s rokem 1989. Tyto volby byly triumfem obyčejných lidí, kteří neváhali jezdit přes půl republiky s vlastnoručně vyrobeným transparentem, aby postáli dvě hodiny na Staromáku na akci Milionu chvilek. V tom bylo něco hluboce dojemného. Tito nenápadní hrdinové jsou podložím svobodných poměrů u nás, s nimi všechno stojí a padá. Budiž jim vzdán hold. To oni dokopali slušné politické strany, aby se spojily a vykročily k vítězství. A zmínit je třeba i novináře, kteří se nenechali zastrašit, např. ty z Reportérů ČT. Zasloužili se tím o svobodu.

Problémem éry babišismu nebyl Babiš, ale slaboučké kořeny české demokracie. Fenomén Babiš vše jen ostře nasvítil, takže se to naplno vyjevilo ve všem svém hnusu. Není to tak, že do roku 2013 bylo u nás vše v zásadě v pořádku a až s Babišem se vše pokazilo, jak tvrdí někteří. Kdyby se predátor Babišova typu objevil dřív, vyšla by najevo dřív i mizerná kondice české demokracie. V 90. a nultých letech panoval dojem, že nás z dráhy postupně se kultivující liberální demokracie nemůže nic vychýlit. To byla, jak dnes víme, naprostá iluse.

Ubohé výkonnosti českých voličů odpovídá, vcelku logicky, „nabídka“ politických stran. Její úroveň dobře dokumentuje fakt, že v zemi, která tíhne spíše doleva, neexistuje solidní sociální demokracie. Té nyní zasadil finální úder bezpáteřný kariérista Hamáček. Zapomínat by se ale nemělo ani na ministryni Maláčovou, hlavní to tvář ČSSD před volbami. Tato osoba předvedla i na naše poměry pozoruhodnou kombinaci arogance, neschopnosti a demagogie. „Lidé si zaslouží vyšší důchody,“ opakovala ta dobrá duše do zblbnutí. Jistě, nezasloužili by si průměrný důchod 30 tisíc? Nebo 40? Problém je, kde na to vzít, tím už se ale Maláčová nezatěžovala. Kde je po dlouhých letech, kdy měla ČSSD v gesci MPSV, důchodová reforma? „Na papíře“, dozvídáme se… Positivně lze hodnotit jen její spolupráci s politickým hochštaplerem Matějem Stropnickým, s nímž se tragikomickým způsobem pokoušela jitřit třídní nenávist: významným způsobem tak obohatila český politický bizár.

Výsledkem ale je, že ve sněmovně nyní nebude normální oposice. To je další rána. Místo ní tam bude pobočka firmy Agrofert, representovaná esy, jako je Jermanová, Malá či Faltýnek, plus parta komerčních fašistů (to je mimochodem jediné positivum Okamury: že nevěří ani slovu z toho, co říká).

Současná situace je plodem nějakého vývoje. První ránu do vazu dostala u nás parlamentní demokracie už v roce 1998 s tzv. oposiční smlouvou, obří levárnou spunktovanou Zemanem a Klausem. Nastolil se tím klientelismus a korupce takových rozměrů, že to vedlo k proměně hlavních stran, ODS a ČSSD, v nevolitelné polomafiánské spolky. Toho pak v roce 2013 zneužil Babiš. Ne že by tu v letech 1998–2013 nebyly menší volitelné strany, jenže ty byly pod rozlišovací schopností davu.

Jádrem celého problému jsou slabé občanské ctnosti velké části Čechů. Ty je třeba posilovat, nemáme-li při každých volbách trnout, udržíme-li se na okraji propasti, nebo přepadneme-li přes něj. Není to přitom beznadějné. Věc má svou stránku demografickou a geografickou. Volby pořádané Člověkem v tísni v září na středních školách včetně učilišť ukázaly, že kouzlo normalisačního lokajství ani okamurovský extremismus na omladinu nezabírá (PirStan 30,4 %, Spolu 29,4 %, ANO 8,5 %, Zelení 7,1 %, ostatní pod pět procent). Babišismus má oporu u těch, kteří zažili normalisaci a nechali se jí pokřivit. Geografický rozměr je také zřetelný: žábou na prameni jsou bývalé Sudety. Tam by se mělo napřít úsilí vlády, neziskovek, sociologů, psychologů.

Nebude to ale snadné a bude to zjevně na dlouho, jak dokládá opakované exemplární selhání Čechů při obou posledních volbách presidenta. Zeman končí fakticky jako vlastizrádce, jak ukázaly aféry novičok a Vrbětice, abychom pomlčeli o všem ostatním. Měli jsme presidenta osvoboditele, nyní máme lidem zvoleného presidenta vlastizrádce. Ten si navíc na Hrad přitáhl partu mafiánů. Ti s ním teď k jeho smůle jednají způsobem odpovídajícím své úrovni. Havel měl přátele mezi duchovní elitou tohoto národa, v níž si mohl spolupracovníky hledat. Zeman žádné přátele nemá. Jak by také mohl: umí jen ponižovat toho, kdo je slabší, a plazit se před tím, kdo je silnější (Putin). Přátelství je podmíněno jistou povahovou ušlechtilostí, jíž se Zemanovi ani v nejmenší míře nedostává. Se Zemanem je ochotna spolupracovat jen galerka za účelem vlastního zisku, jinou motivaci tito pánové neznají. – Oboje poslední presidentské volby byly tedy naprostým debaklem, hůř už to snad dopadnout nemohlo. Vše se přitom odehrálo ze svobodné vůle Čechů. Též Hnutí ANO dostalo přibližně stejný počet hlasů jako před čtyřmi lety a má opět nejvíc poslanců. A to Babiš během svého vládního angažmá potvrdil všechny předchozí obavy. Navíc dokázal, že naprosto neschopný je i jako manažer, za něhož se vydává.

Zdalipak aspoň část Zemanových voličů zpytovala svědomí? Omluvila se aspoň v duchu, že to podělala? To, jak volím, má dopad na život ostatních. Někdy fatální, jako po válce. Slíbila si aspoň část jejich voličů, že se dovzdělá, že si bude dohledávat informace, aby demagogii nepodléhala? Člověk má nějakou odpovědnost, nelze jí ho zbavovat poukazem na to, že tamten má málo peněz, že tamta je matka živitelka apod., jako to dělá mnoho levicových autorů. Dělat z člověka hříčku vnějších vlivů znamená zbavovat ho důstojnosti.

Inteligentní část společnosti musí postupovat takticky. „Inteligentní“ neznamená v souladu s politickými preferencemi autora tohoto článku; odkazuje na latinský výraz intelligere, rozumět. Inteligentní je v tomto smyslu ten, kdo rozumí a je loajální k základním principům fungování své obce. To je pak občan, řecky POLÍTÉS, latinsky civis. Občané uskutečňují civilisaci, tu podobu uspořádání společnosti, v níž může každý dosáhnout svého životního maxima a kde je možná vysoká kultura (v prvobytně pospolné společnosti si člověk na koncert filharmonie nezajde).

Další zkouška přijde už brzy, budou jí presidentské volby. Babiš už si na ně nejspíš brousí zuby. Je tedy třeba, aby inteligentní část společnosti postupovala takticky, ne aby předvedla chaos jako minule. Kdybychom vzali pojem machiavelismus v jeho původním smyslu, který má málo společného s tím, co se jím běžně rozumí, mohli bychom říct, že je třeba postupovat machiavelisticky. Víme už, že dobrý kandidát nesmí být až příliš politicky vyhraněný, jako byl kníže Schwarzenberg, nesmí být ale vyhraněn ani příliš málo, což byl problém Drahoše. Měla by to být politická, ale konsensuální, středová osobnost v přiměřeném věku, která naplňuje český prezidentský archetyp (tj. nikoli někdo jako např. senátor Hilšer). Bude pro ni třeba získat i část protivného tábora. Hledání kandidáta by se mělo pokud možno sjednotit, abychom se vyhnuli obvyklému postupu a la pytel blech. Mohl by se toho ujmout např. Milion chvilek. Zapojit by se měli odborníci na marketing. Po Zemanově vítězství se těchto chytrolínů vyrojily mraky. Poukazovali na to, kde všude rozumní kandidáti udělali chybu. Člověk se ptal, kde sakra byli předtím. Proč nepřiložili ruku k dílu včas?

Voliči nesmějí dále odmítat volbu tzv. „menšího zla“, respektive musejí pochopit, že to je demagogický výraz, že k demokracii patří kompromis. A potenciální kandidáti by měli potlačit své ego ve jménu vyššího dobra.

Lze si představit méně pokleslé zřízení, než je demokracie. V naší situaci ale nezbývá než pracovat na tom, aby se alespoň část dezorientovaných zorientovala a začala chovat jako občané, ne jako hotentoti. Jinak budeme v Evropě co do občanské inteligence dál trapně hrát čtvrtou ligu a třást se, kdy v roce 1989 nabytou svobodu opět ztratíme.