Uprostřed vládní a díky iniciativě Miloše Zemana i ústavní krize dva „nejserióznější“ české deníky MFD a Lidové noviny umístily ve čtvrtek 4. května na titulní stranu totožný otvírák: Policie zadržela bossy sportu (MFD) a Razie proti bossům sportu (LN).

Jistě stojí za pozornost, že editoři obou listů za nejvýznamnější zprávu považují policejní razii v sídle Fotbalové asociace (FAČR) právě v době, kdy jsou na stole neobjasněné finance ministra financí, demise vlády a další postup ústavních činitelů.

A odvážnější spekulace tvrdí, že náhodné není ani načasování této „realizace“ pod vedením pražské vrchní zástupkyně Lenky Bradáčové.

Na první pohled je věc poměrně jasná. FAČR má dlouhodobě tak katastrofální pověst, že by v tom přece musel být čert, aby zde policie vyšla na prázdno. Na druhý pohled lze ovšem problematiku vnímat poněkud odlišně.

Šéf českého fotbalu je stíhán za zneužití pravomocí úřední osoby, sjednání výhody při zadání veřejné zakázky a porušení povinnosti při správě cizího majetku. O podstatě případu se příliš neví, jindy sdílné státní zastupitelství mlčí. Logickou dedukcí se má jednat o rozdělování dotací pro sportovní svazy a kluby. Spolu s náměstkyní MŠMT Simonu Kratochvílovou poslal v pátek soud Miroslava Peltu do vazby.

Bohužel existují důvody si myslet, že tato kauza dopadne jako řada podobných. Tedy zahyne na důkazní nouzi.

Soud rozhodl o vazbě na základě odposlechů, a to navíc procesně nanejvýš sporným způsobem, kdy ty byly přístupné pouze soudu a obžalobě, ovšem nikoli obhajobě. Byla tak porušena rovnost stran před soudem, byť se jednalo „jen“ o vazební řízení.

Celá kauza nese několik znaků jiné zpackané kauzy, pádu vlády před čtyřmi lety, kdy policie postupovala obdobně. Na základě odposlechů vypracovala monumentální konstrukci o pronikání organizovaného zločinu do vrcholných pater politiky, z čehož se ovšem vyklubalo jen několik nezdaněných kabelek Jany Nečasové, a to ještě jako tzv. by product. I v současném řízení se po zadržení realizovaly rozsáhlé prohlídky, v sídle FAČR po celý den a noc, u čehož měl zadržený Pelta asistovat a následující den podstoupit výslech. Právník Aleš Rozehnal upozorňuje, že ze strany Policie mohlo jít o snahu uvést Peltu do stavu spánkové deprivace, což by jako mučení představovalo další nezákonný postup.

Problém je, že Policie ČR na odposlechy spoléhá až příliš často, soudy je povolují jak na běžícím pásu, policie ani státní zastupitelství s nimi neumí řádně pracovat ani zacházet a celá tato šmírovací praxe rozhodně neskončila s odchodem Roberta Šlachty k Andreji Babišovi. Na neúměrný nárůst povolených odposlechů již ostatně upozorňovala i komise Poslanecké sněmovny pro kontrolu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Bez kontextu je zkrátka každý telefonní hovor jen bezobsažnou snůškou slov, a právě kontext si policie často domýšlí, což ji vede k obviněním, která pak není jak prokázat. Ostatně i já bych se mohl přistihnout, jak do telefonu říkám, že „něco zařídím“, „podívám se na to“ nebo dokonce „někoho zabiju“, což by v rámci policejní investigativy vydalo na vazbu jedna dvě.

Odposlechy samy o sobě pak pro soudní řízení nemívají valný význam, což státním zástupcům pochopitelně vadí, o čemž svědčí bezprecedentní úniky ze živých spisů, jakoby náhodou zrovna, když jsou státní zástupci v důkazní nouzi a potřebují legitimizovat svou zpackanou práci. Je tedy lehce možné, že jednou si v MFD či Lidových novinách přečteme i ony hovory Miroslava Pelty, které nyní byly odepřeny i obhajobě a které nás „po právu“ rozhořčí (možná podobně, jako bych si přečetl přepis hovoru manželky s kamarádkou o mé osobě), ale zároveň budeme vědět, že jinými důkazy již policie nedisponuje. Zároveň je třeba pamatovat, že kvůli procesnímu pochybení státního zastupitelství Lenky Bradáčové nelze použít odposlechy jako důkaz ani v tak jasném případě, kdy zadrželi Davida Ratha s krabicí plnou miliónů.

V případě Miroslava Pelty došlo k možným či zjevným procesním pochybením hned na počátku případu, čímž spekulace o účelovosti načasování pouze rostou. I státní zástupci jsou pochopitelně pouze lidé. Problém je, že nadřízené justiční orgány v čele s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem v řadě případů u nezákonných postupů kolegů nevyvozují žádnou osobní odpovědnost a zuby nehty se brání možnosti, že by v případě trestné činnosti státních zástupců dozor nad zachováním zákonnosti nevykonával jiný „kolegiální“ státní zástupce, jak navrhla Vyšetřovací komise PS PČR k reorganizaci policie. Z jejich pohledu je to pochopitelné, z hlediska těch, co jim napíchli telefon a kvůli „nevhodnému“ kontaktu nebo pár „nevhodným“ slovům stráví měsíce ve vazbě nikoli.