Torst nedávno vydal Český román Ladislava Klímy, doplněný o dosud neznámé a – dodejme – dosti výživné pasáže. Text z dostupných fragmentů sestavila jako vždy precisní Erika Abrams. Nabízí se jen otázka, proč Český román nebyl zařazen do některého ze svazků Klímových Sebraných spisů, nýbrž vychází samostatně, s graficky odlišně vyvedenou obálkou. Budeme mít tedy, dopadne-li vše dobře, časem šest svazků Sebraných spisů a k tomu samostatný svazeček Českého románu? Ale zanechme šťourání, buďme vděčni za každý vydaný Klímův text včetně těch beletristických, přestože beletrie nebyla Klímovou nejvlastnější parketou.

Prvorepublikový literární kritik Arne Novák prohlásil: „Ladislav Klíma v krásné literatuře jen ochotničí.“ Jak tomu rozumět? Není pochyb, že Klíma je virtuosní a originální stylista. Živel jazyka zvládá s nejvyšší suverenitou. Zdařile imituje jeho nejrůznější podoby – od argotu luzy po akademickou hatmatilku, dokáže vystavět jednotlivou, zejména groteskní situaci, je schopen vystihnout jedinečně magicko-poetickým, hypnotickým způsobem přírodu, dovede napsat dialog, je hlubokým psychologem v tom smyslu, v jakém jim byl Dostojevský nebo Nietzsche. Podařilo se mu najít si vlastní, ihned rozpoznatelný styl, což je v literatuře jak známo klíčové a ne právě snadné. Je nepochybně jedním z největších českých humoristů. Není zvykem, aby čtenář u více než sto let starého textu propadal záchvatům smíchu – u Klímy je to však pravidlem. Jeho dopisy, například tzv. Cholupický den, ale též některé eseje a filosofické spisy (prvotina Svět jako vědomí a nic), patří po literární stránce patrně k tomu nejlepšímu, co v českém písemnictví máme.

O co jde, vcelku vzato, při psaní? O to zaklít v koncentrované podobě to podstatné, ale obtížně postižitelné na skutečnosti a životě, do slov a vět. Klíma to dovede s plasticitou a hutností, která bere dech.

Klíma má co říct a ví, jak to říct. Co však u Klímy hapruje a vzhledem k čemu je tvrzení Arna Nováka do jisté míry pochopitelné, je schopnost skloubit sled jednotlivých epizod prokládaných filosofickými a (pseudo)vědeckými úvahami – což jsou u Klímy dvě dominantní, typické složky rozsáhlejších próz – do celistvějšího románového či obecně prozaického celku. Trpí tím oba Klímovy „romány“, Český román i podstatně rozsáhlejší Velký román. A není tomu tak jen proto, že se nám tato díla nezachovala v celku. Absencí celistvější kompoziční struktury trpí i kratší Klímovy prózy, třeba taková Slavná Nemesis.

Klímu vcelku vzato moc nezajímá sklenutí příběhu, to, co dělá tradiční prózu prózou. V jádru jeho díla je člověk usilující o povznesení se nad původní animální, „otrocké“ bytí k suverenitě neboli „božství“. Animalitou přitom rozumějme zhruba řečeno to, co z člověka zbyde, odmyslíme-li si z něj rozum a vůli. K animalitě se u Klímy počítá nejen pudovost v úzkém slova smyslu, ale i veškerá společenskost (chápaná důsledně jako stádnost), usilování o kariéru, snaha zabezpečit se, „rodinné city“, snaha být tzv. úspěšný apod. V tom všem vidí Klíma podléhání pudovým potřebám či společenskému tlaku, to všechno jsou pro něj formy slouhovství, služebnosti tomu nízkému v člověku. Není nepodstatné, že bytostnou povahou života, který se nese v tomto pokleslém duchu, je utrpení: frustrace, úzkost, zklamání atd. Od toho všeho chce Klíma pryč.

Jádrem „děje“ je tedy v Klímových prózách v zásadě interní boj člověka o suverenitu, o povznesení, což je ovšem něco, co se beletristickými prostředky neztvárňuje zrovna snadno. Tento boj má svou, řekněme, teoretickou a praktickou stránku. Ta první se pojí s Klímovým přesvědčením o fiktivní, iluzorní povaze světa (detailněji toto téma rozvádí ve svých filosofických spisech). V jeho prózách tuto stránku ilustruje hroucení objektivní skutečnosti, fyzikálních zákonů, zjevování se přízraků, strašidel apod.

Druhou, praktickou stránku, ztělesňuje všechna ta perversita, zločinnost, zkrátka popírání a překonávání „morálky“, která je podle Klímy výrazem stádnosti, zbabělosti, opaku heroismu. U toho se zastavme, neboť to bývá zdrojem nedorozumění. Například Patočka ve studii Ladislav Klíma. Pokus o rozbor klíčových tezí z roku 1967 píše: „Klímova filosofie je… filosofií naprosté bezohlednosti k druhému i k sobě. Klíma je proto velmi typickým filosofem 20. století, století největších hekatomb lidských, století mrhajícího člověkem…“

Ano, Klíma je bezohledný – ale jen k tomu nízkému v člověku. A je k tomu bezohledný z dobrých důvodů, totiž v rámci snahy osvobodit to cenné, vyšší v člověku. Klíma nepohrdá člověkem jako takovým. Jak by také mohl, vždyť v něm vidí zárodek božství, tendenci k suverénnímu bytí: na jejím rozvoji chce pracovat, jí chce vydobýt prostor. Je faktem, že ve svých literárních dílech toto úsilí ilustruje i poněkud drastickými prostředky, ovšem bavíme se o světě fikce. V reálném životě Klíma jak známo nic takového neprovozoval a ani to nepovažoval za nutné. Námitky toho typu, které vznáší Patočka vůči Klímovi, byly vznášeny i vůči Nietzschemu, dnes se ale považují za anachronismus.

Podle Klímy, který tu jde ve stopách Nietzscheho, člověk jedná morálně, protože nemorální chování je nepohodlné, nebezpečné (je zajímavé, jak se později význam pojmu morálka v českém kontextu otočí: Václav Černý či Václav Havel vedli svůj heroický boj právě ve jménu morálky, mravnosti). Proto Klímovi literární hrdinové vraždí, hájí prostituci („Ať žije prostituce! Kopla bych ty voly, kteří ji potírají! Nemáme většího pokladu nad ni, jsme-li krásné a chytré, neboť pak vynajdeme si vždycky dost bohatých galánů, na které máme zároveň chuť.“), perversitu, sebevraždu (coby projev síly, překonání animálního lpění na životě), mají odpor k práci („nenazýváme líným býka, protože není tak dobrým tahounem jako vůl“), odmítají opěvování dětství, jež je věkem nesuverenity par excellence, protiví se jim ducha mrzačící škola atd.

Před Klímovým nekompromisním pohledem neobstojí ani umění: „‚Umělecká sdělitelnost‘ předpokládá společné cítění, tedy sociálnost, tj. ordinairnost a nízkost; umění je pro dobytek, bratrsky důvěrně prdele si navzájem očuchávající.“ Neunikne ani institucionalizovaná filosofie: „Nejmizernější tvor na světě je professor filosofie. S božským, nejvznešenějším čachruje otrok státu, náboženství a podobného svinstva, pravšední zboží, který ovšem ani slovo z toho nerozumí, co je zde jen pro monstra a strašidla: skutečné filosofy – víte, z čeho se vyrábí v podsvětí professoři filosofie? Z psího lejna.“ Nic z toho není samoúčelná provokace, všechno to má své „racionální jádro“. Převládající tón je ale zároveň groteskní, nadsazený, bylo by chybou brát toto vše s křečovitou vážností.

V případě Českého románu Klímovu „praktickou filosofii“ znamenitě representují mladé dámy Olga, Irena a Sida, dcery politika dr. Volného, Klímova alter ega. Jejich okouzlující řádění po krátkém, částečně parodickém úvodu věnovaném politice prostor textu zcela ovládne. Proč se Klíma politice věnuje jen stručně, je nasnadě. Irena se otce ptá: „… je možno, aby byl filosof vlastencem? Jak mám srovnat se zdravým rozumem, že ty, zvíře jen hvězdami se krmící, jsi zároveň stádná ovce, tj. vlastenecké prase?“ Na to Klíma-Volný odpovídá: „Jednám vlastenecky z téhož důvodu, proč bavívám se tímto míčem: hraju si. A pak oddělávám si tím kus aeternity. Nepracuju na národě, pracuju na aeternitě, kterou jedině miluju.“

Klímovy ženské postavy jsou skvělé zde stejně jako ve Velkém romanu. Klíma ostatně ženu hodnotí v mnohém ohledu výše než muže: „Příčinou celé té nekonečné mizerie lidstva je, že jste dosud vládu a kulturu v pachtu měli jen vy, chlapi blbí, zbabělí, prasečí!… Ne nadarmo obletujete čar ženských tváří a vlasů, jako břichaté můry světlo: cítíte, že jsme něco podstatně vyššího! Ale my vás vlastně ani nemilujeme – jak by bylo možno milovat hnus?“ Klímovy literární hrdinky, toť dokonalé ztělesnění dívčí síly, girl power.

Český román není ani příliš románem, ani se nijak zvlášť nezabývá češstvím. Češství se v něm v užším smyslu týkají kladné zmínky o husitství, které má pro Klímu blízko k bojovnému, heroickému duchu antického Říma, k němuž by Čechy rád přiblížil, negativní zmínky o Masarykovi či kritika některých ikon české kultury. Ta mimochodem není bez zajímavosti: tak Jungmann byl podle Klímy „bázlivec od kosti“, Palacký „duchaprázdný zbabělec“, Rieger „ordinairní prase“, Mácha „bezmyšlenkovitý, dovedný imitátor, jenž dovedl celý národ mystifikovat, že v jeho Máji je skutečná poesie“ atd. „Jaké to hodné, dobře vychované děti, vesměs!“, shrnuje Irena Volná.

Ke Klímově beletrii lze mít výhrady. Zároveň ale platí, že silné stránky Klímova psaní všechny tyto nedostatky bohatě kompensují. Vzhledem k tomu lze říci, že Klímovy prózy jsou násobně cennější než valná většina tvorby profesionálních českých spisovatelů, kteří v krásné próze „neochotničí“. Platí to i o Českém románu.