Konspirační teorie, které se vyrojily po 17. listopadu 89, ať už organicky nebo anorganicky tvrdily, že tzv. protikomunistická pozice byla ve skutečnosti jedna parta, řízená z jednoho ideodiverzního centra, napojeného na sudetoněmecký revanšismus, fašismus, Řím, sionismus, židobolševismus a přes Karla Gotta jistě i na ilumináty, přičemž zlatý slavík dostal za úkol podepsat antichartu, aby své aktivity Kryl (tedy Karel). Každopádně za vším stála buď CIA, KGB, nebo Mossad, případně všechny tři tajné služby dohromady. Na Zelený čtvrtek zesnulý profesor ústavního práva Zdeněk Jičínský, exkomunista, chartista, sociální demokrat, byl živoucím dokladem toho, že bývalá opozice rozhodně jedna parta nebyla – před listopadem, ani po listopadu.

V Chartě 77, undergroundu a dalších nezávislých kulturně-občanských hnutích a iniciativách se sešli lidé nejrůznějšího věku obojího pohlaví rozličného ideového, sociálního, kulturního zázemí, s vábnou i méně vábnou minulostí, které – vedle odporu ke kolaborantskému normalizačnímu režimu, který vyplýval z merita věci – spojovala jediná věc: obhajoba lidských práv, která jsou (měla by být) universální bez ohledu na to, zda někdo fandí Bohemce či Slavii nebo – nedejbože – Spartě (aspoň tedy v našem kulturním okruhu západní civilisace, kam už nějakých tisíc let tu více tu méně patříme).

Ve středověké rytířské poesii, na kterou revue Babylon bezprostředně navazuje, se vzdává hold i mrtvému protivníkovi. A Zdeněk Jičínský protivník byl, měl svůj vlastní prapor a štít – na rozdíl od gangsterů typu Vojtěcha Filipa a spol., jejichž štíty a praporce jsou přetvářka, klam a faleš – těm nikdy žádné pocty, natož posmrtné, náležet nemohou. Tedy čest páně profesorově památce.

P. S. Níže připomínám jednu z kontroverzí, kterou jsem s panem profesorem měl. Je z roku 1998 a šlo o novelu lustrační zákona.

-ppl-

George Orwell podle Zdeňka Jičínského

Lidové noviny – 2.5. 1998
rubrika: Názory – strana: 10 – autor: Petr Placák

Sociálnědemokratičtí poslanci v čele se Zdeňkem Jičínským vypracovali návrh nového znění tzv. lustračního zákona. Podle něj by měli být lidé, kterým nebyla soudem prokázána vědomá spolupráce s StB, považováni za osoby, které archivovanými materiály bývalé StB vůbec neprocházejí a veškeré zmínky o nich by se skartovaly. To je naprosto nehorázný návrh, který je v rozporu se všemi civilizačními normami o ochraně archiválií a předjímá možnost nové manipulace s minulostí.

Pro pochopení aktivit současného sociálního demokrata Zdeňka Jičínského se musíme vrátit do minulosti. Tento renomovaný komunistický právník, podílející se na tvorbě ústavního systému komunistického Československa, byl sice po roce 1970 svými kolegy odstaven, nepřestal však být věrný komunistickému uvažování. I když signoval Chartu 77 a psal z pozice reformního komunisty do samizdatových periodik, vždy se držel stranou opoziční činnosti a pracoval jako podnikový právník. O tom, že v jeho případě nešlo o nějakou skromnost, svědčí skutečnost, že úderem 17. listopadu 1989 svou společenskou „zdrženlivost“ odhodil a plně se zapojil do dění v Občanském fóru. Jako člověk vzdělaný v oboru ústavního práva, který byl v opozici, získal Jičínský vliv, který využil (či spíše zneužil) k neblahému ovlivnění polistopadového dění – k přechodu české společnosti od komunismu k demokracii. Jičínský se v Občanském fóru snažil prosadit názor, aby opozice nepřebírala moc ve státě, ale aby se OF přičlenilo ke stávajícím strukturám. Tedy de facto usiloval o pokračování stávajícího komunistického režimu, který by se pouze zreformoval. Snažil se prosadit odložení demise Husáka a pak usiloval o to, aby byl místo Havla zvolen prezidentem reformní komunista Alexandr Dubček, zatímco v čele vlády měl podle Jičínského představ stanout Ladislav Adamec.

Z odstupu let je možno vidět v činnosti naprosté většiny představitelů OF větší či menší naivitu a improvizaci, s jakou přistupovali k vyjednávání s tehdejší mocí a k budování základů nové společnosti. Díky tomu měl komunista Jičínský, který přesně věděl, co chce, jako politický a právní profesionál i jako přesvědčený komunista navrch. Jeho zásluhou tak bylo do základů nově budované demokracie zazděno dračí vejce právní kontinuity s totalitním komunistickým režimem. Tato jak z politického, tak především z mravního hlediska pro konstituci demokratické společnosti neblahá zásada např. stvrdila postavení desetitisíců politických vězňů jako druhořadých občanů (političtí vězni museli podstupovat nechutnou „očišťovací“ frašku u rehabilitačních soudů, obsazených navíc komunisty, které jim ještě ke všemu „přišívaly“ tzv. zbytkové tresty). Na druhou stranu potvrdila postavení komunistických prominentů jako „prvních mezi rovnými“. Při odchodech do výslužby dostávali estébáci, důstojníci lidové armády atd. statisícové odstupné.

Současná aktivita Jičínského, jen další v řadě jiných, otevírá možnost zničení či poškození unikátních archivních materiálů, vypovídajících o komunistické minulosti. Co nestačili spálit sami estébáci po listopadu 1989, mělo by se dít na základě rozsudků soudů demokratického státu. Jde prý o „očištění“ osob neprávem evidovaných jako spolupracovníci StB. To je pochopitelně nechutná demagogie. Tam, kde není žalobce, by soud fungoval jako nějaký pseudonáboženský očišťovací rituál. Soud přece nemůže vynášet rozsudky o naší historii – o správnosti či nesprávnosti dokumentů vzniklých na základě činnosti státních úřadů nějakého režimu. Něco podobného se mohlo dít v době komunismu. Historie a úloha konkrétních osob v ní je náplní práce badatelů, kteří i mohou nějakou osobu očistit, mimo jiné také tím, že se mohou opřít o autentické archivní materiály. Pokud bude do těchto materiálů možno z rozhodnutí soudu zasahovat, vymazávat určité záznamy atd., ztratí jednou provždy svou autenticitu. Zpochybníme tím svou minulost. A nejde zde pouze o nějaké agenty StB a o to, zda spolupracovali s politickou policií vědomě. Materiály včetně registrů svazků bývalé StB jsou jedinečným svědectvím o komunistickém systému a jeho fungování. Podobná „orwellovština“, jakou je Jičínského návrh, se může skutečně zrodit jenom v hlavě nepoučitelného komunisty. Proti němu by se měla postavit celá demokratická veřejnost – lhostejno, stojí-li na pravici nebo na levici. Pokud je vedení sociální demokracie alespoň trochu soudné, nedoporučí návrh svých poslanců k projednání v parlamentu.

George Orwell podle Petra Placáka

Lidové noviny – 15.5.1998
rubrika: Diskuse/Kronika – strana: 11 – autor: Zdeněk Jičínský, Poslanec za ČSSD

Měly po 17. 11. 1989 všechny zákony a předpisy až dotud platné a všechny právní vztahy s nimi spojené a na jejich základě vzniklé přestat platit? Co by platilo, podle čeho by se lidé řídili, čím by se spravovaly státní orgány?

Nevím sice, jak G. Orwell přišel k tomu, aby byl spojen s mým návrhem zákona, ale když již P. Placák Orwellovo jméno použil, dal mi inspiraci k titulu odpovědi na jeho stať (George Orwel podle Zdeňka Jičínského, LN 2. 5.). P. Placák v ní podrobil zdrcujícímu odsudku návrh zákona, který jsem spolu s dalšími poslanci předložil a kterým se doplňují zákony stanovící některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích (parl. tisk č. 387), tj. lustrační zákon a další zákon na něj navazující. Podle P. Placáka jsme prý „vypracovali návrh nového znění tzv. lustračního zákona. Podle něj by měli být lidé, kterým nebyla soudem prokázána vědomá spolupráce s StB, považováni za osoby, které archivovanými materiály bývalé StB vůbec neprocházejí, a veškeré zmínky o nich by se skartovaly. To je naprosto nehorázný návrh, který je v rozporu se všemi civilizačními normami o ochraně archiválií a předjímá možnost nové manipulace s minulostí.“

P. Placák píše vždy s velkým zaujetím a tvrdými slovy nešetří. Patří k mladým žurnalistům, kteří rádi vynášejí kategorické absolutní rozsudky, proti nimž žádné odvolání není možné. Smělost jeho kritických soudů je však bohužel založena na tom, že to jsou pouhá tvrzení neopírající se o fakta. Uvedený návrh zákona vůbec nesledoval cíle, které jsou mu připisovány – a P. Placák není sám, kdo jej takto zlovolně interpretuje. Zřejmě se hodí napadat ČSSD i prostřednictvím tohoto návrhu a volat občany do zbraně proti ohrožení hodnot chráněných tzv. lustračním zákonem.

Když se na podzim roku 1991 projednával a přijímal tzv. lustrační zákon, jeho prosazovatele vůbec nezajímala otázka právní ochrany těch, na které se tento zákon, vycházející ze zásady kolektivní viny, bude vztahovat. Jako rozhodní revolucionáři postupovali v duchu známého hesla „když se kácí les, lítají třísky“. ČSFR se však po 17. listopadu 1989 a zvláště po přijetí Listiny základních práv a svobod v lednu 1991 stávala právním státem. V něm má každý občan právo na soudní ochranu osobnosti. Lustrační zákon vyšel z předpokladu, že uvedení jména občana v evidenci StB je dostatečným důvodem, aby takový občan nemohl zastávat určité funkce ve státních orgánech aj. Co když však tyto údaje byly falešné? Různí občané, kteří dostali pozitivní lustrační osvědčení, se cítili poškozeni a domáhali se u soudů žalobou na ochranu osobnosti rozhodnutí, že byli vedeni v evidenci StB neoprávněně. Takovýchto soudních rozsudků je již na pět set. Tito občané mají proto z hlediska Listiny základních práv a svobod právo na to, aby byli i za platnosti lustračního zákona považováni za občany, na které se jeho důsledky nevztahují. V právním státě musí být pro postavení a práva občanů rozhodující rozsudek nezávislého soudu, nikoli neoprávněný zápis v evidenci ve spisech StB. Proto je v čl. I námi navrhovaného zákona toto ustanovení: „Jestliže bylo pravomocným rozsudkem soudu určeno, že občan byl v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti evidován neoprávněně, ode dne právní moci rozsudku pro účely tohoto zákona platí, že evidován nebyl.“

Navrhované ustanovení má v podstatě jen deklaratorní význam, stvrzuje právní výklad, který je možný i dnes. V zájmu právní jistoty a vzhledem ke zkušenostem těch občanů, kteří se ve zdlouhavých soudních sporech museli domáhat ochrany své osobnosti, je však nutné. Pro vyjasnění nejrůznějších nedorozumění musím dodat, že výraz „pro účely tohoto zákona platí, že evidován nebyl“ zakládá právní fikci. Jde o to, že občan sice formálně evidován byl, byl však evidován neoprávněně, proto se na něho nevztahují sankční důsledky. Fakt evidence se tím tedy nepopírá, do archivních ani jiných předpisů se tím nezasahuje a v archivních materiálech se nemá nic měnit, jak tvrdí P. Placák. Nebezpečné úmysly, jež mi P. Placák připisuje, mu posloužily k tomu, aby vynesl zatracující rozsudek nade mnou jako nad „nepoučitelným komunistou“ , který po 17. 11. 1989 „zneužil svého vlivu v OF k neblahému ovlivňování polistopadového vývoje“ . Zejména pak mou „zásluhou bylo do základů nově budované demokracie zazděno dračí vejce právní kontinuity s totalitním komunistickým režimem“ .

O této problematice jsem psal již nejednou a zřejmě je marné pokoušet se P. Placákovi jeho nesmyslné tvrzení vyvracet. Chci jen poukázat na to, že nikdo z těch, kdo se uchylují k této demagogické argumentaci a tvrdí, že se po listopadu 1989 měla přerušit právní kontinuita, nevyložil jasně smysl a obsah této představy. Měly po 17. 11. 1989 všechny zákony a předpisy až dotud platné a všechny právní vztahy s nimi spojené a na jejich základě vzniklé přestat platit? Co by platilo, podle čeho by se lidé řídili ve svém chování, čím by se spravovaly státní orgány? Podle „revolučního právního vědomí“, jak to stanovil dekret sovětské moci po říjnové revoluci v roce 1917? Máme tady hledat zdroje této myšlenkové inspirace našich revolučních konzervativců? Jak a čím by se řídil proces přechodu od komunistického režimu k demokracii, kdyby byla zrušena platnost staré ústavy? Představa, že by bylo možné po 17. 11. prohlásit ústavu a celý právní řád za neplatný, je absurdní. P. Placák ve svém článku napsal spoustu tvrzení, která neprokázal. Protože jejich vyvracení by zabralo příliš prostoru, odkazuji čtenáře např. na publikace o proměnách politického systému v Československu na přelomu let 1989/1990. Připravili je historici pracující v Ústavu pro soudobé dějiny v Praze, zvláště J. Suk. Sám jsem o problému napsal studii „Československý parlament v polistopadovém vývoji“ (Nadas, Praha 1993). Pokud jde o mé publikace z období Charty 1977, jež rovněž neobstály pro mou domnělou komunistickou orientaci před odsuzujícím ortelem P. Placáka, mohou si čtenáři o nich učinit vlastní úsudek, protože některé z nich vyšly po listopadu 1989 knižně. Co říci závěrem. Myslím si, že český demokratický vývoj je stále ještě v pubertálním stadiu a že k bídě české politiky přispívá i pubertální žurnalistika se všemi nectnostmi a nešvary, jak je přímo vzorově předvedl p. Placák.

Řádná dávka demagogie Zdeňka Jičínského

Lidové noviny – 22.5.1998
rubrika: Diskuse – strana: 11 – autor: Petr Placák

S takovou porcí demagogie, jakou ve svém článku předložil čtenářům sociálnědemokratický poslanec Zdeněk Jičínský ve své reakci na můj článek, se lze i v České republice setkat skutečně vzácně. (LN 12. 5. 98) Napadl jsem návrh novely tzv. lustračního zákona, který podali sociálnědemokratičtí poslanci v čele s Jičínským, protože by dle mého názoru umožnil zasahovat do archivních materiálů. Jičínský v reakci tvrdil, že to je „pouhé tvrzení neopírající se o fakta“, a dodal, že „uvedený návrh zákona vůbec nesledoval cíle, které jsou mu připisovány“. Skutečností je v tomto případě to, co stojí v dotyčném návrhu zákona – do duše pana Jičínského (respektive do toho, co jím sledoval či nesledoval) skutečně nevidím.

Co je v návrhu

V návrhu stojí: Jestliže soud shledá, že byl někdo evidován neoprávněně jako agent StB, „ode dne právní moci rozsudku pro účely tohoto zákona platí, že evidován nebyl“. Z této formulace jasně vyplývá, že by státní orgány měly v těchto případech vydávat osvědčení, ve kterém by stálo, že dotyčná osoba „není evidována“ (ve smyslu zákona č. 451/1991). Takové osvědčení by ovšem mohlo MV osobě, která evidována je, vydat jen v tom případě, kdyby se zasáhlo do archivního materiálu a příslušný záznam by byl zničen. Jiná cesta není možná, a tvrdí-li Jičínský, že myslel něco jiného, nemluví pravdu (stát by osvědčoval něco, co je v rozporu se skutečností – to je naprosto absurdní). Současná praxe je taková, že pokud soud rozhodne, že někdo byl jako spolupracovník StB evidován neoprávněně, pak mu ministerstvo vnitra vydá osvědčení, že sice evidován je, ale současně uvede i rozhodnutí soudu, že byl evidován neoprávněně.

Vládní stanovisko

Že výše uvedené není zlovolný výpad nepřejícího novináře proti panu Jičínskému, dokazuje i stanovisko vlády k uvedenému návrhu: „Pravomocný očišťující rozsudek nemůže popřít sám fakt evidence, k čemuž původně navrhovaná formulace (… platí, že evidován nebyl?) směřuje.“ A vládní stanovisko zdůrazňuje: „Evidence svazků bývalé StB jsou navíc archivním materiálem, nikoli ‚živým` informačním systémem, takže do ní nelze činit žádné další zásahy.“ Co se týká výlevů pana Jičínského odsuzujících tzv. lustrační zákon, je to jen jedna z řady jeho manipulací – slovem jsem o tento problém, který by ovšem stál za samostatnou diskusi, nezavadil.

Právní kontinuita

Zmínil jsem se zato o problému právní kontinuity, který je s Jičínským úzce spojen. Jičínský názor na přerušení právní kontinuity s minulým režimem interpretuje tak, že by „všechny zákony a předpisy až dosud platné a všechny právní vztahy s nimi spojené a na jejich základě vzniklé předpisy“ přestaly platit. Právník Jičínský si z nás zřejmě dělá šprťouchlata. Právní diskontinuita mezi demokratickou republikou a totalitním režimem by se pochopitelně nedotkla předpisů, zákonů či (občansko)právních vztahů z minula, které jsou součástí každého právního pořádku. To by šlo snadno zajistit např. k tomu účelu přijatými zákony. Strašit představou, že by se dosavadní právní pořádek zrušil bezezbytku, je naprosto absurdní a pokud vím, nikdo s ničím podobným také nikdy nepřišel. To jen dokazuje podvodný úmysl obhájců našeho právního svázání s totalitou. Potvrzuje to i Jičínského terminologie, když kritiku právní kontinuity s komunismem označuje za nepřístojný revoluční postoj.

Z roviny komunistické jde skutečně o čin revoluční (či kontrarevoluční). Z pozice demokratické však jde o restauraci – o obnovení demokratického právního řádu v zemi. Závažnost tohoto problému si dodnes bohužel v České republice nikdo řádně neuvědomil.

Práce Jiřího Suka

Ve svém článku jsem zmínil činnost Jičínského v době vyjednávání OF s komunistickou mocí po listopadu ´89. Jičínský na to reagoval tím, že jsem napsal spoustu tvrzení, která jsem neprokázal. O která tvrzení jde, pochopitelně neřekl. Jako profesionální demagog pouze uvedl, že jejich vyvracení by zabralo příliš prostoru, a odkázal čtenáře na „publikace o proměnách politického systému v Československu na přelomu let 1989/1990“ Ústavu pro soudobé dějiny v Praze a zmínil přitom jméno historika Jiřího Suka. Jde o sborník, který J. Suk s kolegy připravil z diskuse na semináři k 5. výročí „sametové revoluce“ a kde např. Ivan Dejmal obhájil názor, že zachovat právní kontinuitu nebylo nutné, jak tehdy tvrdil Jičínský. Pan Jičínský si mohl dovolit uvést tento sborník na obhajobu svých postojů jen proto, že ví, že jej zná pouze úzký okruh badatelů, kteří se zabývají současnými dějinami (publikace nebyla ve volném prodeji).

Pro připomenutí činnosti Z. Jičínského v OF jsem se opíral o studii právě Jiří Suka „Občanské fórum a problém uchopení moci“ (nejnověji vydal autor k této problematice práci „Občanské fórum, listopad-prosinec 1989“). Fakta, která byla v článku uvedena, může těžko Jičínský obelhat – jsou dokumentována na magnetofonových páskách z rozhovorů u „kulatých stolů“ a v archivu OF, které se nacházejí v Ústavu pro soudobé dějiny a které Jiří Suk použil pro svou práci. Není divu, že pan Jičínský nemá archivy příliš rád.

Libri prohibiti

Pan Jičínský hájí své práce z „období Charty 77“, jež prý „rovněž neobstály pro mou domnělou komunistickou orientaci před odsuzujícím ortelem P. Placáka“. Za prvé jsem žádný hodnotící soud nad pracemi Z. Jičínského nevynesl – pouze jsem konstatoval, že byly psány „z pozice reformního komunisty“. Jestli se za to dnes Jičínský stydí, je to jeho věc. Ovšem i zde Jičínský manipuluje – čtenář si má udělat představu o myšlenkovém ukotvení jeho prací na základě těch, které vyšly znovu po listopadu ´89. Naproti tomu mohu čtenáře odkázat na knihovnu samizdatu Libri prohibiti, kde jsou Jičínského články a úvahy z doby předlistopadové volně k mání – ne jenom ty přebrané autorem.

V závěru článku, který byl od A do Zet postaven na lživých tvrzeních a zneužití neznalosti čtenářů, mě pan Jičínský pasoval na puberťáka. Mohu si jen blahopřát, že jsem nikdy do světa pana Jičínského nedospěl, a doufám, že také nikdy nedospěju.