První dojem, který bych popsal, by byl ten, že už počáteční záběry filmu, kdy se kamera velmi rychle přibližuje ke kamenité vinici a záběr přejde na stezku, vytesanou ve vápencové stěně za ní, do sebe doslova vtáhly moji pozornost. Ale kam vlastně? Do dění filmu až na druhém místě. Především kamsi velmi hluboko, do jedné z intenzivních vrstev či jader mého bytí, mého života. A psát si recenzi svého vlastního života?

I film sám má celou řadu hutných jader, o kterých by mi bylo pochvalně se zmínit, ale ta nejspíš nebyla jeho tvůrci vyzáměrována a působila na mě ryze intimně, na principu déjà vu. Jako bych kroužil kolem něčeho, co jsem prožil, ale prozatím mi chybí spojení, souvislosti. Krátký záběr, osamělá věta ve vyprávění – na tom se recenze nedá stavět. Ten film nebyl pro mě filmem, to bylo znamení – pár osamělých stop na rozcestí, nalomená větvička, ukazující jistým směrem.

Mladý archeolog (který na sebe mezi řečí prozradí, že – než se dal na vědeckou dráhu – pracoval v cirkuse jako artista a žonglér) se svěřuje, jak musel jeskyni Chauvet přestat navštěvovat, protože se mu začaly zdát příliš barvité sny o jeskynních lvech. O těch nakreslených i těch živých. Bytí jeskyně mu proniklo do života. Já si vůbec nedovedu představit, co by se dělo, kdybych se na místě ocitl „in the flesh“ já, když při pouhém pohledu na „prezenční listinu“ (otisky dlaní a prstů rumělkou na skalní tabuli) zprostředkovaném kamerou okamžitě vím, co to je. A že to není to, co o tom běží na plátně.

Když vědecká pracovnice se vzezřením a pronikavým pohledem vědmy popisuje, kterak pomocí exaktních metod odhalili, že jeden z červených otisků zanechal na kameni muž vysoký asi 180 cm, se zlomeným malíčkem na pravé ruce, jehož stopy lze identifikovat ostatně i dále v hloubi jeskyně, zatočí se mi náhle hlava, rozbuší srdce a pravá ruka se mi sama od sebe zvedne k očím, abych prozkoumal svůj malíček. A to všechno, prosím, v bezpečí kinosálu, dvanáct set kilometrů od údolí Ardeche.

Pokud přijde řeč na místní a dobové reálie – na klima, hojnost a druhy zvířeny, na stezku putujících ve stínu a chladu alpského ledovce -, něco ve mně se už už hlásí, aby řeklo: „Ale prosím, o tom já bych mohl napsat celou disertační práci!“ Stejně tak při zmínce o sesuvu skal, který někdy v magdalénienu na tisíce let zapečetil přístup do jeskyně, je celé mé tělo rozvibrováno hromovým duněním, které muselo znít v duších lovců ještě po dlouhé roky, a jako bych stále viděl oblaka bílého prachu na obloze. Při konstatování, že „uvnitř jeskyně se pravděpodobně odehrávaly rituály, o jejichž povaze dnes nic nevíme“, se moje tělo jen uchechtne: „Kdybyste věděli! Ale je dobře, že nevíte.“

Čím znepokojovali jeskynní lvi ve snech mladého francouzského archeologa, se můžu jen domýšlet, ale čím očarovala moje sny jeskyně Chauvet a Pont d´Arc, do toho mohu nechat ponahlédnout.

Stojím opřen o kmen starého dubu a ze tmy za zavřenými víčky se závratnou rychlostí přibližuje postava ozářená ohněm. Je to statný muž oděný v kůžích, jinak ale má vzezření jamajského rastamana. Zubí se na mě širokým úsměvem, i očima, a napřahuje ke mně otevřenou dlaň pravé ruky se zakřiveným malíčkem. Přijímám a podávám mu ruku. Neodolatelným pohybem mě přitahuje k sobě. Nastává zápas. Snažíme se jeden druhého buď povalit na zem, nebo nějakým způsobem pohltit. Dupeme v ohništi. Až nyní vidím, že jsme na vrcholu jednoho z pilířů Pont d´Arc. Jsme do sebe zaklesnuti s nadlidskou energií, nikdo nemá navrch. Rozuzlení přináší smečka šelem – převažují vlci a rosomáci – , která nás obstupuje a rve naše těla bez rozdílu na kusy. Brzy je hotovo. Kolem doutnajícího ohniště se povalují kusy těl; nikde ale ani kapka krve.

Odpojuji se, protože tuším, co by mohlo následovat, a nechci vědět, jaký bude výsledek. Čí postava se vztyčí na Pont d´Arc z popela jako Fénix. A nevím to dodnes. Zda je on v mém snu nebo já v jeho. Uznejte sami, že takovouto recenzi by si divák artového filmu nezasloužil!

V recenzi by bylo potřeba se zmínit i o tajemném výjevu na sloupu v nejvzdálenějším sále jeskyně, okolo kterého se ve filmu chodí tak trochu jako okolo horké kaše. Nevědí si s ním rady. Asi bych se odpíchnul od pasáže, v níž jsou prezentovány různá ztvárnění ženské postavy, takřečené Venuše, mimo jiné s komentářem, jak byl ideál ženské krásy té doby na hony vzdálen tomu dnešnímu. Mému určitě. Tady bych si byl neodpustil poznámku, že mít za kámoše cromagnonského lovce by mělo minimálně jednu nepopiratelnou výhodu – těžko bychom se přetahovali o nějakou twiggy, s odpovídajícími následky pro naše přátelství.

Ta recenze, pokud bych ji byl napsal, by nebyla recenzí filmu Wernera Herzoga ani kouzelných výtvorů na stěnách jeskyně Chauvet, ale pokusem o recenzi neznámého duchovního života jejich tvůrců a jejich současníků a mého vztahu k němu. K bytí nesenému principy proměnlivosti a propustnosti, kterak je definoval na plátně šarmantní pán s elegantním knírkem.

Moje tělo ví, k čemu poukazuje kresba na stalaktitu na konci jeskyně, jen já to nejsem schopen pochopit a přijmout. Její tvůrce, podle mne, neříká nic jiného nežli na druhém konci oblouku, táhnoucímu se přes 30 000 let, Henry Miller: „Všechny bytosti jsou od pasu dolů bratři.“

Ta kresba zachycuje bizona objímajícího torzo ženské postavy s obnaženým klínem, od pasu dolů.