Politická biografie Nevilla Chamberlaina z pera českého historika a diplomata Jiřího Ellingera je v mnoha směrech prací výjimečnou. Měl jsem tu čest ji lektorovat, a v detailech tak ovlivnit i její finální podobu. Hlavně však nebylo snadné autora přesvědčit, že k vydání tolik potřebné knihy je připraven lépe než kdokoli jiný, že jeho disertace nemá na tomto poli v českém prostředí konkurenci a snese srovnání i s nejlepšími pracemi publikovanými v angličtině. Jiří Ellinger čerpal z obrovského množství zejména britské odborné literatury, o jejímž vývoji a interpretačních peripetiích má vynikající přehled, což dokládá jak závěrečná kapitola Chamberlain a appeasement v britské historiografii, tak řada vhledů do historiografických diskusí, jimiž prokládá svůj výklad. Zároveň ovšem během svého ročního studijního pobytu na The Queen’s College v Oxfordu prostudoval relevantní archivní materiály uložené v londýnském The National Archives, oxfordské Bodleian Library či Birmingham University Library. Štěstí měl rovněž v odborném vedení vynikajícího britského historika, dnes již bohužel zesnulého Alastaira Parkera. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, jak cenné byly jeho metodické rady ohledně významu a priority jednotlivých britských archivních fondů a jak mnoho bylo možné se od něj dozvědět zejména o britském společensko-politickém vývoji první poloviny 20. století.

Jiří Ellinger umně zasazuje Chamberlainovu politickou biografii do širšího kontextu vývoje na mezinárodní scéně. Ten však důsledně prezentuje z britské, a nikoli české perspektivy, což považuji za hlavní devizu knihy. Zároveň vnímavě zohledňuje určující vliv britské domácí politiky a veřejného mínění, příslovečný Primat der Innenpolitik. Těží při tom ze svého suverénního přehledu nejen o vývoji politických stran, ale i o vlivných dobových „think-tancích“, zákulisí britské žurnalistiky atd. Nekompromisně přitom odhaluje skutečné politické postoje jednotlivých aktérů, a to se všemi paradoxy. Jeden příklad za všechny: jakkoli byla Labour Party už v roce 1933 ostře protinacistická, zároveň hlasitě volala po odzbrojení. Naopak z konzervativních řad se už tou dobou stále častěji ozývaly hlasy, podle nichž tou pravou cestou k udržení míru bylo naopak zbrojení.

Kořeny appeasementu spatřuje J. Ellinger – v souladu se stejnojmennou průkopnickou studií Martina Gilberta – už ve dvacátých letech. Nejen ve všeobecném odhodlání za každou cenu předejít opakování válečných hrůz, ale rovněž v rozšířeném dojmu, že mírové podmínky z Versailles byly nepřiměřeně tvrdé, přitom však Německo představuje jedinou potenciální hráz proti bolševismu. Autor přidává další motivy: Lord Halifax, klíčový muž Chamberlainova kabinetu a od února 1938 ministr zahraničí, se při potýkání s nacistickým Německem snažil aplikovat své zkušenosti z jednání s Indickým národním kongresem z doby vlastní služby na postu indického vicekrále. Byl to tragický omyl, protože Hitler nebyl Gándhí a nevěřil v nenásilí. Churchill se dopustil inverzního omylu (Gándhí si podle něj zasloužil obdobné zacházení jako Hitler, což ovlivnilo poválečné tragédie indického subkontinentu); nelze jej však označovat za neomylně jasnozřivého proroka hrozícího nacistického nebezpečí. Zejména ne v klíčových letech 1933-34, kdy Hitler upevňoval svou moc. Navíc se Churchill dopustil řady chyb (v indické otázce či abdikační krizi), jimiž se sám odsunul do politické izolace. S viditelným despektem pak Ellinger hodnotí pozoruhodnou kariéru Anthonyho Edena, jehož politický styl byl podle autora sice téměř vždy efektní, ale jen zřídka efektivní.

Už dlouho před Chamberlainovým nástupem do premiérského křesla se britská politika vydala cestou jednání s Německem – appeasementu jako politiky založené na slabosti, jak to signalizovala už vzájemná námořní dohoda z června 1935. Francie se naopak uzavřením obranné smlouvy se SSSR pokoušela o varování a „zadržování“ Německa – ale bez britské podpory později i ona tento kurs opustila. Chamberlain sám rozuměl mezinárodnímu dění jen málo a po úspěšném působení v čele ministerstva financí nastupoval do premiérského křesla s nadějí, že se do dějin zapíše především jako sociální reformátor. Běh událostí ve „vzdálených zemích“ však rozhodl jinak…

Jak autor v úvodu předesílá, jen málo osobností je v českém prostředí vnímáno tak jednoznačně negativně jako Neville Chamberlain – v tomto směru jej předstihuje snad jen Adolf Hitler. J. Ellinger nezpochybňuje, že výsledkem Chamberlainovy politiky byl přímo grandiózní neúspěch; kvůli tomu však netřeba opakovat nekonečnou řadu legend, jimiž je tato osobnost obestřena a které autor s katonskou důsledností vyvrací jednu po druhé. Uveďme zase alespoň jeden příklad: časová souslednost dochovaných dokumentů jasně dokazuje, že Chamberlain nemohl na 28. září 1938, doprostřed vlastního vystoupení v Dolní sněmovně umně zinscenovat dramatické předání pozvánky na mnichovskou konferenci, jak je mu často přisuzováno. Dějiny vskutku nejsou jedním velkým divadlem, ani ďábelskou konspirací…

Těžištěm knihy jsou samozřejmě především události let 1938-39, v nichž autor detailně analyzuje vnitrokabinetní debaty, opět v širokých souvislostech. Upozorňuje na to, že už ve dnech těsně před Mnichovem, konkrétně v době druhé Chamberlainovy schůzky s Hitlerem v Godesbergu, byl premiér nucen čelit zásadní opozici ve svém kabinetu v čele s lordem Halifaxem. Byl to onen „duch doby“, celková atmosféra nejen v britské společnosti volající po míru (i za cenu ústupků – nejlépe na úkor druhých), co mu jen o pár dnů později pomohlo na vrchol politické popularity. A tak jako „mír se ctí“ mohl „prodat“ řešení, jež ve své finální podobě bylo pro Československo ještě horší než Hitlerovy godesberské požadavky. Jak chatrné byly základy tohoto „míru pro naši dobu“, se ukázalo během několika měsíců, a tak pod vlivem varovných zpráv o chystaných německých agresích (nejprve Nizozemsko, později Rumunsko a Polsko), ale zejména těch provedených (zbytek českých zemí, Klajpeda) a jejich ohlasu na politické scéně i ve veřejném mínění byl náhle Chamberlain nucen přijímat rozhodnutí, jež šla proti jeho dosavadním snahám a záměrům. Vrcholem byla jarní spojenecká jednání se SSSR a pak především samo vyhlášení války, kterou vlastními slovy tolik nenáviděl (což ovšem jistě není nic zvráceného), vedl liknavě a v případě norského tažení neúspěšně. To v květnu 1940 rozhodlo o jeho pádu. A protože dějiny jsou plné paradoxů, v premiérském křesle jej nahradil ten, jenž za norské tažení nesl nemalý díl odpovědnosti – Winston Churchill, jehož Chamberlain v září 1939, ač nerad, jmenoval 1. lordem Admirality. Paradoxy však nekončí: v jednom z nejdramatičtějších (a potenciálně „nejorwellovštějších“) momentů novodobých světových dějin – při rozhodování, zda po evakuaci z Dunkerque a blížícím se pádu Francie pokračovat osamoceně v boji, nebo začít sondovat možnosti kompromisního míru – patřil nakonec Chamberlain k těm, kteří Churchilla podpořili v jeho odhodlání. V tom se lišil od Halifaxe, který přitom těsně před Mnichovem a hlavně po 15. březnu 1939 Chamberlainovu politiku korigoval směrem k větší míře neústupnosti. V tomto smyslu byl květen-červen 1940 tak trochu i Chamberlainovou „nejskvělejší hodinou“, chtělo by se dodat. Přesto lze jeho kariéru označit za typickou „study in failure“. Jiří Ellinger ji úspěšně demytizuje a analyzuje její vpravdě lidské pohnutky. Snad na žádného státníka a jeho politiku se nehodí více Talleyrandova slova o tom, že jeho jednání bylo horší než zločin – byla to chyba.

Vít Smetana

Jiří Ellinger, Neville Chamberlain Od usmiřování k válce: britská zahraniční politika, 1937-1940 Nakladatelství Lidové noviny Praha 2009, 592 s.