V našich moderních dějích je CH 77 unikátní tím, že vydržela dvanáct let, až do chvíle, kdy se mohla chopit tak říkajíc volantu dějin a uskutečnit relativně rychle, řeknu elegantně, změnu režimu. Charta jej nepovalila, ale svou existencí ve funkci deštníku umožnila vznik a trvání celé řady dalších iniciativ, které postupně měnily náladu společnosti. Na 17. listopad 1989 byla, jak se ukázalo připravena a stála za Občanským fórem tak, že strana a vláda pustily moc z rukou.

Řekl jsme unikátní. Myslím tím, že Charta 77 popřela obvyklý český stereotyp, který přesně popsal začátkem dvacátých let poněkud zapomenutý český sociolog Emanuel Chalupný. Ten tvrdil, že základní vlastností českého národa je – anticipace. Myslel tím toto: Češi se zpravidla rychle nadchnou skvělým cílem, ale nevydrží. Předjímají čili anticipují cíl, který se jim zdá hned na začátku na dosah, mají proto úžasný start, jsou nadšení, ale když zjistí, že cíl na dosah není, že je třeba dlouhé, vytrvalé práce, překvapivě rychle ochabnou. Jak se rychle nadchnou, tak brzy umdlí, rezignují. Tak se chovají malé děti. Vskutku, byli jsme dlouho nezralá společnost.

Charta jako malý vzorek zatím němé občanské společnosti, vydržela dvanáct let. Měla mnoho důvodů ochabnout, vzdát to. Zažil to i Václav Havel při prvním věznění – tam byl ovšem sám a nevěděl, co se děje, že Charta pokračuje s novými mluvčími. Podpisů ale nepřibývalo, jak jsme mnozí očekávali. Nastala vlna nucených emigrací. Represe a šikana režimu neustávaly. V Chartě se samozřejmě objevily spory, programové i generační. Nikdo až na jednu výjimku však podpis neodvolal.

Z těch nejstatečnějších vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, mluvčí vydávaly stovky dokumentů, řada z nich byla důkladnými zprávami o stavu společnosti v nejrůznějších oblastech života. Kolem Charty vznikala posléze mimořádně početná šedá zóna těch, kteří z nejrůznějších důvodů nepodepsali, ale pomáhali nám překonat zdi ghetta, který kolem chartistů budovaly represivní orgány.

Tak jsme se, připraveni, ocitli v situaci, kdy moc rezignovala. Rychle, přes noc vznikala na celém území státu občanská fóra, v Praze pak KC OF, koordinační centrum, jehož nevoleným, ale nesporným vůdcem se stal Václav Havel. Za několik týdnů bylo hotovo: mocenské orgány státu jsme z gruntu změnili a šli jsme vstříc svobodným volbám.

Charta vydržela, překonala své vnitřní krize. Emanuel Chalupný by musel přepsat svoji tézi. Charta neopustila svůj cíl, i když dlouho nebyl na dohled. Měla totiž výdrž v našich dějinách dosud neobvyklou. Ani v nejtěžších podmínkách neochabla. Je dodnes povzbuzením pro naši sílící občanskou společnost. Je příkladem, že dětinské nadšení na začátku naděje nemusí už u nás skončit rychlou únavou a ztrátou víry, kocovinou, mindrákem, že jsme chabým národem, který se nezmůže na nic pořádného, trvalého. S Chartou 77 za zády už víme, že to není pravda.

Ahoj, Chartistky a Chartisti, zdraví vás všechny špatně chodicí

Petr Pithart

řeč, kterou na setkání disidentů v Lucerně 4. 3. za autora přečetla Bára Štěpánová