V pátek 29. října umřel po krátké nemoci ve věku 84 let Tonda Málek.

Málek se narodil 28. srpna 1937 v Plzni, ale jeho rodina pocházela právě z Jindřichova Hradce, kde také vyrůstal. V roce 1952 odešel studovat do Prahy.

„Na škole v Jindřichově Hradci si mysleli, že mně kreslení jde, a poslali mě na zkoušky na výtvarnou školu do Prahy. Zkoušky jsem udělal a přijali mě, kupodivu, protože mnozí nemohli studovat, když otec nebyl dělňas. Můj otec byl živnostník, měl malý krám, linoleum, sport, koberce a hračky, a pamatuji si, jak komunisti v roce 1948 naložili tátu, taky pana Chalupu, co měl drogerii, a pana Jedličku, co měl kadeřnictví, na náklaďák, vozili je na korbě po Jindřichově Hradci, na kabině měli amplion a nějaká svině do něj vyřvávala: ‚To jsou ti reakcionáři! To jsou ti vykořisťovatelé!‘ Jezdili s nimi takhle od rána do večera po Jindřichově Hradci, všemi ulicemi, pořád dokola, zatímco doma se máti třásla hrůzou, jestli tátu vůbec vrátí. A druhý den to samé. Dva dny je takhle vozili po městě. Přesto jsem se ale na tu školu dostal. Bylo to na čtyři roky, s maturitou,“ vzpomínal, když jsem ho před lety navštívil v Kolíně nad Rýnem.

Po absolvování výtvarné školy se mu napodruhé podařilo dostat na Akademii výtvarných umění, kde v letech 1957–1963 studoval u Vlastimila Rady a Karla Součka.

V té době se už Málek pohyboval ve skupině mladých radikálně smýšlejících tvůrců, kteří Akademii, kde se pořád dokola dělala realistická malba podle modelu, brali jako školu řemesla, zatímco své vlastní věci, umění, které je zajímalo a oslovovalo, různé experimenty, dělali mimo ni, v soukromí.

V roce 1960 se Málek zúčastnil dvou neoficiálních jednodenních (z bezpečnostních důvodů) výstav avantgardních malířů v soukromých ateliérech Jiřího Valenty v Libni na Palmovce a Aleše Veselého v Kubelíkově ulici na Žižkově, nazvaných Konfrontace I. a II. Výstavy vzešly z prostředí vyhraněné části mladé generace výtvarníků a uměleckých kritiků, která se vymezovala vůči oficiálnímu umění a dala se dohromady na základě názorové spřízněnosti (J. Koblasa, M. Medek, V. Boudník, R. Pisen, J. Balcar, J. Ister, J. Kotík, A. Veselý, Č. Janošek, E. Janošková, E. Medková, J. Kolář, J. Hendrych, H. Demartini, B. Kolářová, Z. Beran, A. Málek, B. Dlouhý, Z. Sion, V. Boštík, A. Tomalík, K. Remund, K. Malich, Z. Sekal, P. Kotík a další).

„My jsme se chovali v umění svobodně, vycházeli jsme přitom z české moderní tradice bez ohledu na režim, ve kterém jsme žili, a to, že jsme byli víceméně na černé listině, bylo tím, že bolševik pochopil, že náš způsob myšlení o umění, kontakt s filosofií, s existencialismem atd., je mu nějakým způsobem nebezpečný.“

Po absolvování Akademie se Málek živil příležitostnými pracemi jako výtvarník.

„Žil jsem tehdy v takové šílené depresi, seděl jsem v ateliéru a nebyl schopen pracovat. Byla to taková beznaděj, pocit, že je člověk v jakési kleci a že z toho není východiska,“ vzpomínal na neutěšenou dobu 50. i 60. let.

Po okupaci Československa v srpnu 1968 odjel do Švédska, zprvu jen na studijní pobyt. Konfrontace zkušenosti existence v komunistickém Československu a ve svobodném světě ho ale přiměla změnit názor a rozhodl se venku zůstat.

„Když jsem dorazil do Švédska, najednou jsem si uvědomil, že jsem venku už natrvalo, že už nechci zpátky do toho svinstva.“

Ve Švédsku posléze získal občanství. Později se přestěhoval do Německa a od roku 1979 žil trvale v Kolíně nad Rýnem.

Od svých počátků v informelu a nefigurativní malbě Málek postupně přešel k předmětnému zobrazování a lidské postavě představující otázku po smyslu existence a postavení člověka ve světě. K jeho tvorbě z posledních let patří i barevná, expresivní krajinomalba, především z cest po Indii.

Antonín Málek měl za sebou sedm desítek samostatných výstav po celém světě (mimo jiné ve Švédsku, Německu, Spojených státech nebo Francii), jeho práce jsou zastoupeny v řadě veřejných i soukromých sbírek (ve Stockholmu, Kielu, Kolíně, Grenoblu, v Čechách pak v Národní galerii v Praze nebo v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou). Málek pracoval také jako scénograf. Podílel se na legendárních divadelních inscenacích v divadle pantomimy Kefka v Kolíně nad Rýnem (Král Ubu, 1984, Apokalyptika, 1989).

Ve čtvrtek 11. listopadu v 11 hodin bude mít v proboštském chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Jindřichově Hradci pohřeb.