Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost.  Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.

George Orwell

Po pádu komunismu se nějaký čas zdálo, že Orwellovo poznání přestává platit. Příslib svobody jakoby umožňoval vybírat si z budoucnosti cokoliv a také z minulosti bylo možné vybírat libovolné děje, příběhy a naučení k vytváření a posilování vlastní totožnosti – a tedy důstojnosti. Na omyl této iluze ukazují překotné změny, vyvolávané proudem globalizačních procesů, turbulencemi politických a náboženských konfliktů, informačním přívalem v důsledku digitalizace, otřásající zdánlivě jasnými základy identity, především společností demokratického Západu. Duše je zmatená…

Je příznačné, že první, kdo rozpoznal nebezpečí plynoucí z civilizačních procesů současného světa, jsou mocipáni v autoritativních státech, v prvé řadě v Číně, do určité a omezené míry v Rusku. Britský týdeník The Economist ( 19.- 25.  8. 2017) k tématu uveřejnil poměrně rozsáhlý komentář pod názvem „Utvářet dějiny“ ( Making history), referující o způsobu, jaký na znejistění kulturní identity společnosti reaguje Komunistická strana Číny.

Referát příznačně začíná obrazem dívenek, stejně oblečených a bubnujících na dětské bubínky, nad nimi jedna s paličkami zdviženým nad hlavou jakoby v nápodobě bubeníků německých vojenských kapel neblahé paměti. Děti v tom okamžiku podle korespondenta hrály klasickou čínskou píseň o poslušnosti. Na konec hodiny s rukama sepjatýma jako k modlitbě, se hluboce uklonily obrazu čínského mudrce Konfucia. Jeho socha také kraluje dětskému hřišti, na podstavci je nápis: Di Zi Gui – buď dobrým Číňanem. Jde o dílo ze 17. stol, založené na Konfuciových myšlenkách, které vyslovují požadavky, jimž se má člověk podrobit, aby byl dobrý a žil v souladu s druhými.

Jinde pětileté děti na letním táboře tráví den recitací básní, učí se taiči, čínskému cvičení a bojovému umění a prohlížejí si obrázky, vyjadřující různá morální naučení. Užívat mobilní telefon je zakázané, „… aby se zabránilo znečišťování duše…“, jak zní zdůvodnění vedoucího takového kurzu. Po celé Číně se děti učí kaligrafii, tradičním řemeslům a hraní na tradiční nástroje. Čína tak realizuje vládou podporovanou kulturní renesanci.

Je to v příkrém rozporu s dřívějším úsilím komunistické vlády vymazat z paměti minulost a neoslavovat ji. Za „kulturní revoluce“ v šedesátých letech bylo cílem překonat čtyři tradice: staré zvyky, starou kulturu, staré obyčeje a staré myšlenky. Pustošily se svatyně, pánská sídla, náhrobní kameny. Spolu s tím se likvidovaly artefakty i lidé spjatí s „buržoasním způsobem“ života. Nebylo divu, že komunistická ideologie nakonec ztratila svou přitažlivost. Současná změna v postoji k minulosti je výrazem obavy z toho, že Čína se ocitla v morálním úpadku a že je třeba obnovit staré hodnoty. Vláda využívá tyto nálady ve veřejnosti a podporuje šíření starých, ještě nedávno potlačovaných hodnot.

Od svého nástupu k moci současný čínský prezident Si Ťin-pching zvyšuje úsilí jak zajistit, tak to nazývá, „kulturní jistotu“. Spolu s odmítáním své minulosti se komunistická strana prezentuje jako „spolehlivý dědic“ tradiční čínské kultury. „Naše civilizace se vyvíjela nepřetržitě od dávné minulosti až po dnešek…,“ prohlásil Si Ťin-pching v roce 2012.

K svému novému kulturnímu programu vláda vydala „Bílou knihu“, vymezující jeho cíl, kterým je „integrovat volný čas a tradiční kulturní rozvoj“. Jádrem tohoto směřování je snaha působit na denní život vládou upravovanými verzemi čínské kultury. Cílem je trvale zajistit moc komunistické strany.

Opatření se týkají všech stránek života. Důraz se klade na slavení místních svátků, na slavení Svátku matek nebo čínské verze sv. Valentina. Média mají doporučovat užívání čínské medicíny, při uzavírání sňatků se doporučuje oblékat tradiční úbory. Udržovat tělesnou kondici se má pěstováním tradičního stylu taiči.

Snahou je zapojit do tohoto směřování kulturní politiky celou společnost. Mají se zavést nové školní učebnice vztahující se ke staré kultuře. Zaměstnavatelé se vyzývají, aby organizovali pro své zaměstnance poznávací zájezdy a pořádali přednášky o kultuře. Dokonce i Lidová armáda má pěstovat bojového ducha na příkladech hrdinů starých čínských dějin.

Za kulturním směřováním Komunistické strany Číny lze vidět ekonomické ohledy, snahu otevřít nové domácí trhy čínským firmám. Týká se to například autenticky čínské zábavní techniky.

Ve snaze odstraňovat chudobu a vytvářet nové pracovní příležitosti na venkově vláda podporuje obnovování starých řemesel. Vláda také oznámila, že „kulturní průmysl“ se má stát jedním ze sloupů ekonomiky. Být jednou z kulturních velmocí je nejambicióznější cíl nové kulturní politiky.

Si Ťin-pching, který je hlavním iniciátorem nového kulturního směřování, chce takto získat konzervativní síly ve společnosti a vyplnit za předchozího vývoje vzniklé kulturní vakuum. Navíc návrat ke starým hodnotám je spolehlivějším základem patriotismu než pěstování protijaponských nálad, které se v roce 2012 zvrhly v pouliční demonstrace.

Strana přitom razí takový obraz minulosti, jaký potřebuje: je to „správné“ vnímání staré minulosti jako je úcta k hierarchii, poslušnost a pořádek. Pro žáky ve stáří dvanáct až osmnáct let to učitelé formulují následovně: poslouchat rodiče, učitele ve škole, představené v zaměstnání a stát a vládu zajišťuje pocit štěstí. Taková je konečná představa Si Ťin-pching o „harmonické společnosti“.

Nepohodlné prvky staré čínské kultury se pro jistotu pomíjejí. Tak především náboženská tolerance, neboť náboženskou víru Si Ťin-pching pokládá za potenciálního soupeře občanské loajality. Konsekventně chválu staré „duše národa“ spojuje s netolerantním postupem vůči tibetským buddhistům a čínským muslimům.

Záhy po vydání „Bílé knihy“, shrnující a vytyčující cíle nové kulturní politiky, vydala vláda nařízení, kterým se i penzionovaným funkcionářům zapovídá účastnit se jakýchkoliv náboženských aktivit. Strana tak vyvodila jedno poučení z vlastní historie: společenská hnutí, ať již revoluční, náboženská nebo demokratická se ovládají jen obtížně. Proto je lépe je řídit.

Kontrolovaná kulturní politika je nepochybně jedním ze snů Hradního zemánka – umožnila by totální odtržení tak jako tak bezmocné „pražské kavárny“ od jeho elektorátu. Proto se jezdí učit jak „stabilizovat“ společnost k čínským soudruhům.

Přeložil a upravil Václav Mezřický