V souvislosti s obchodní delegací do Číny, z které média nejvíce zaujalo vrávorání prezidenta Miloše Zemana (a tentokrát to nebyla viróza), připomněl Josef Mlejnek ve svém babylonském komentáři někdejší pročínské extempore Petra Nečase, který byl rovněž jedním z členů českého podnikatelského zájezdu do Říše středu. Zastavme se u toho trochu podrobněji, protože to je pěkná ukázka toho, jak se z tuzemské levicové nouze dělá pravicová ctnost, tedy jak nula od nuly pojde.

V rámci vidiny byznysu s komunistickou Čínou ve svém projevu na brněnském strojírenském veletrhu v roce 2012 obhajoval tehdejší premiér Nečas čínskou okupaci Tibetu argumentem, že pomyslná tibetská vláda „by pravděpodobně neměla demokratický charakter, ale polofeudální se silnými autoritativními prvky“.

Zřejmě se rozpomněl na své dětství v komunistických školních škamnách a na marxistickou dějinnou eschatologii, která u vidiny zářných zítřků hlásala linii, která vede lidstvo nezadržitelně vzhůru od prvobytně pospolné společnosti přes otrokářství, feudalismus a kapitalismus – od jedné sociálně ekonomické formace k druhé – až dospěje k samotnému vrcholu lidských dějin, který v tuzemském podání představovala Československá socialistická republika, kolem dokola obehnaná ostnatým drátem, aby z ní nějaký nedočkavý bloud neutekl ještě předtím, než bude dosaženo bran ráje – tady a teď, respektive zítra, od Aše až za Ural a pak přes celý svět.

Vnášení pokroku rudou Čínou do zaostalého feudálního Tibetu vypadalo následovně:

Komunistická osvěta začala leteckým bombardováním klášterů, kam se uchýlily desetitisíce žen a dětí. Ženy, které masakr přežily, byly v rámci boje se zaostalou feudální společností hromadně znásilňovány, zatímco psychicky týrané děti čínští komunisté nutili, aby své rodiče, neschopné převýchovy, zastřelily. Čínští komunisté sekali tibetským tmářům končetiny, pitvali je zaživa, pálili je, opařovali je vodou, smýkali je za koňmi a auty. Znásilnění a zmučení lidé se museli na veřejnosti přiznávat k nejbizarnějším prohřeškům. Mniši, jako největší reakcionáři vzpírající se pokroku, byli v rámci boje s feudalismem nuceni k pohlavnímu styku s prostitutkami a když odmítli, byli ukřižováni. Zmučené lámy házeli protifeudální komunističtí osvětáři do jam a pak nutili místní obyvatele, aby na ně močili, nebo ztýrané opaty nutili, aby před nastoupenými lidmi pojídali vlastní výkaly. Pak je zastřelili. Mniši byli baleni do vlny, poléváni petrolejem a zapalováni, zatímco se jich komunisté dotazovali: Kde je ten váš Buddha? Jinde mnichy sehnané na klášterní nádvoří, v rámci urychlení dějinného pokroku, postříleli kulomety. Ti, kteří byli uvězněni, umírali na následky systematického hladovění, zimy a neléčených nemocí. Komunisté zaostalým Tibeťanům vypichovali oči jídelními hůlkami a také na nich prováděli veřejné kastrace.

V rámci kulturní revoluce, Maova boje proti „přežitkům“ – starým myšlenkám, staré kultuře, starým tradicím a starým zvykům – byly všechny tibetské kláštery vyrabovány. Staré sochy, rukopisy, modlitební praporky, stúpy, nástěnné malby byly v rámci boje s náboženským tmářstvím systematicky ničeny. Byly zakázány tradiční tance a písně. Všechna tibetská označení ulic byla stržena a nahrazena čínskými. Byl zakázán tradiční tibetský oděv. Mužům bylo zakázáno nosit dlouhé vlasy, ženám tibetské náušnice. Všechny tibetské svátky byly zrušeny a nahrazeny čínskými. Byly zakázány tradiční tibetské svatby a pohřby… Po skončení maoistické kulturní revoluce zůstalo z původních více než šesti tisíc tibetských klášterů stát patnáct. Během čínské modernizace Tibetu zahynulo 1,2 milionu Tibeťanů.

V duchu asijské květnaté mluvy označovali Číňané tuto politickou, kulturní a především lidskou perverzitu svého počínání v Tibetu jako „nebe na zemi“. Co kdyby to tuzemský parlament označil, podobně jako nedávno zacházení Turků s Armény za 1. sv. války, za genocidu? To by ovšem narušilo byznys: suverénní, nezávislé České republiky nebo snad „Čínské akciové společnosti“ – sponzorů Hradu, Kellnera, Nečase…?

I když byznys je universální věc bez chuti a zápachu, v případě tuzemského inkriminovaného podnikání s Čínou nemůžeme pominout specifickou kulturní či civilisační deviaci, o kterou se opírá. Jde o jistý druh pravicového svazáka, tedy týpka, který se sice slovně hlásí k liberální pravici, či dokonce ke konzervativismu, ale ve skutečnosti je to v bolševismu vyrostlý inženýr (že by samotný V. Klaus?) vyznávající „sociálně ekonomickou základnu“, stojící mimo kulturu a nad ní, který se spolu s mumií Lenina z Rudého náměstí ušklíbá nad tím, že by snad láska a pravda měly zvítězit nad lží a nenávistí jako nad naivně idealistickými pitomostmi, které vždy zaručeně přivedou společnost k neštěstí (a nepřejí byznysu).

Právě komunistická Čína je ukázkou toho, jak tento leninský pohled na svět (cokoliv, co je dobré pro „můj byznys“, je dobré samo o sobě) nefunguje. Ač k Pekingu nejrůznější sorty politických, ekonomických i kulturních svazáků napříč všemi světadíly dosud vzhlíží s obdivem, není možno nevidět příznaky sklerotizace systému: jak čínské liberální ekonomické reformy narážejí na svůj strop levné pracovní síly a jedné obrovské montovny, fungující s pomocí nakradených technologií, začíná se pomalu ale jistě opět vynořovat zkostnatělý (a zkorumpovaný) čínský byrokraticko-vojenský systém, který má udržet stranu u moci i v době nečasu (Nečase) a který komunistickou Říši středu přivede zcela marxisticky zákonitě k úpadku.

Lidská práva nejsou pouhou třešničkou na jinak dobře propečeném sociálně ekonomickém dortu, jak tomu věří marxisté ruku v ruce s „jejich“ liberály, ale jsou hlavním ukazatelem prosperity a zdravého kulturního a tedy i ekonomického vývoje společnosti.

To, co pronesl někdejší premiér v Brně, vyčetl Nečas v brožurce Jak dělat byznys s komunistickou Čínou vydané Čínskou lidovou armádou, která jen v osobě tohoto normalizačního křesťana padla na úrodnou půdu. Kellner, ročník 1964 jako Nečas, který by – kdyby na to přišlo – dělal byznys třeba s mýdlem z Osvětimi (Stutthofu), patří do toho samého ranku dětí, nad kterými bdí mumie z Rudého náměstí. „Sociálnědemokratický“ Tvrdík je oproti tomu obyčejný hochštapler.

P. S. Jinak ovšem nic proti obchodu.