Po neúspěšném apelu na vládu, aby zajistila, jak se k tomu před časem zavázala, byť jen trochu důstojný důchod lidem, kteří byli za minulého režimu politicky pronásledovaní, místo almužny pro psa, jakou dostává od tohohle státu signatář Charty 77 Charlie Soukup, vyhlásil ředitel knihovny samizdatu Libri prohibiti, signatář Charty 77, dlouholetý politický vězeň Jiří Gruntorád před Úřadem vlády 17. listopadu hladovku a žádá odstoupení ministra sociálních věcí Mariana Jurečky.

Ve svém předchozím apelu Gruntorád vládu konfrontoval s jejími vlastními prohlášení, jako bylo jednomyslně přijaté usnesení vlády z ledna 2022 k 45. výročí zveřejnění prohlášení Charty 77:

„Vláda se hlásí k tradicím dlouholetého zápasu Charty 77 o lidská a občanská práva a o demokracii. Váží si všech obětí represí souvisejících s Chartou 77 i dalšími tehdejšími nezávislými iniciativami a všech, kteří se na jejich činnosti podíleli.“

Na tiskové konferenci vlády 19. ledna 2022 místopředseda vlády Vít Rakušan usnesení komentoval slovy:

„Charta 77 se stala jakousi nadějí pro hnutí odporu v Československu tehdejší doby a myslím si, že všichni ti, kteří Chartu podepsali, všichni ti, kteří kvůli tomu trpěli ve svých profesních i osobních životech, si zaslouží úctu, a byť to vyjádření přichází až po mnoha letech, až v roce 2022, tak si myslím, že je to i zásadní moment toho, jak se naše vláda staví k naší historii a k obětem totalit, které naši zemi ve 20. století potkaly.“

Tak se podívejme, jak to vypadá.

Parlament ČR „veden vůlí vyjádřit úctu a vděčnost ženám a mužům, kteří v období komunistické totalitní moci s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie“ přijal v roce 2011 zákon č. 252, který účastníkům odboje a odporu proti komunismu přiznal nárok na průměrný důchod ─ vedle nadprůměrných důchodů funkcionářů KSČ a důstojníků StB, kteří ty obránce svobody a demokracie, co jsou hodní úcty, po desetiletí dusili a pronásledovali. To samo osobě je šaškárna. Ta je ovšem navíc podtržená tím, že ze zákona někteří „hodní úcty“ vypadli ─ především ti, které vyštvali komunisté do emigrace a nemají tudíž odpracováno patřičné pensum let ─ na rozdíl od estébáků, kteří věrně sloužili režimu od roku 1968 až do začátku roku 1990 a někteří ještě mnohem déle.

Jiří Gruntorád vládní řeči mj. konfrontoval s případem signatáře Charty 77 a politického vězně, písničkáře Charlieho Soukupa, jehož protestsongy kolující v nesčetných nahrávkách narušovaly komunistickou kulturní idiocii 70. a 80. let, za což byl komunisty dvakrát odměněn vězením a pak byl komunisty doslova vyštván ze země v rámci akce Asanace, ve které se Státní Bezpečnost snažila pomocí každodenní buzerace, psychického i fyzického teroru vyhnat z Československa co nejvíc odpůrců režimu.

Soukup odjel do Austrálie, kde žil leta mimo civilisaci v divoké australské přírodě. Nemá žádný tamní důchod, a když se vrátil do „vlasti“, tak mu tahle postbolševická macecha, která si hraje na demokracii, vyměřila důchod 3 256,- Kč (!), zatímco takový vnitrácký major, který Soukupa kdysi týral, má důchod tak 8 x vyšší.

Ve věci Soukupa (a také obdobných případů Vratislava Brabence, Jany Jonákové, Vlastimila Třešňáka a Pavla Zajíčka, kteří byli všichni vyštváni ven v rámci akce Asanace) psal Gruntorád s dalšími členy někdejšího VONS, mj. s Danou Němcovou a Petruškou Šustrovou, které se už pokračování téhle šaškárny nedožily, už loni v srpnu premiérovi:

„Pokládáme za nedůstojné, aby lidé – mimochodem významní představitelé české kultury, kteří se nikdy nepodvolili komunistické propagandě – které český stát poctil vyznamenáním za jejich odpor komunistickému režimu, byli nyní trestáni znovu, protože nesplňují nároky na alespoň průměrný důchod. Není přece jejich vina, že před svým nuceným odjezdem do exilu nemohli být zaměstnáni podle své reálné kvalifikace a i z podřadných zaměstnání, která mohli vykonávat, byli vyhazováni, ani to, že nuceně strávili dlouhé roky v exilu.“

Hlavní poradce předsedy vlády Jakub Kajzler jim tehdy odepsal, že řešením by bylo požádat o zmírnění tvrdosti zákona! To je jako v době nevolnictví. Chartisté, kteří se provinili kritikou režimu Československé socialistické republiky, která sice byla totalitou, ale máme s ní právní kontinuitu, přijdou s prosíkem o zmírnění tvrdosti zákona a navýšení almužny a spravedlivý vládce na to milostivě kývne. To je fakt k zblití. Kape už všem v téhle zemi na karbid?

Charlie Soukup to nicméně udělal a ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka mu odepsal, že nechal jeho případ „důkladně přezkoumat“, ale bohužel žádosti nemůže vyhovět a jeho rozhodnutí je konečné. Soukupovi pak tenhle stotisícový zaměstnanec, kterého platíme z našich daní, „poradil“, že pokud mu důchod nestačí na krytí základních životních potřeb, může si požádat o podporu v hmotné nouzi! A co kdyby se Jurečka, který se ─ když Soukup seděl ─ proháněl ještě na pomyslné jezeďácké koloběžce, vzdal svého statisícového platu ve prospěch Soukupa a sám se pak přihlásil na sociálce?

Gruntorád ve věci oslovil také místopředsedu vlády Víta Rakušana, který se kdysi ohledně Charty 77 tak prsil. V dopise mu vysvětlil, že Jurečkova odpověď vyjádřením úcty obhájcům lidských práv, jak se s tím na počátku loňského roku zaklínala vláda, rozhodně není, a že věc je třeba řešit: „Nemyslím si, že by měli lidé, které tento stát již dost poškodil, a ‚jsou hodni úcty‘, ještě žádat či prosit o ‚zmírnění tvrdosti zákona‘. Je to nedůstojné, a stejně tak je nedůstojné, žijí-li v bídě,“ napsal Rakušanovi Gruntorád.

Připomněl, že od přijetí zákona č. 252/2011 Sb., který měl aspoň částečně upravit důchody lidem, kteří nemohli kvůli svému přesvědčení vykonávat své profese nebo byli vyhnáni ze země, uplynulo už dvanáct let a stále existují lidé, kteří byli perzekuovaní za své přesvědčení, a přitom se do výše uvedeného zákona nevejdou a legislativní řešení je v nedohlednu: ti, kteří si „zaslouží úctu“, postupně umírají, a ti, kteří to měli už dávno vyřešit, neudělali nic. „Ministr Jurečka to sliboval už v březnu 2022,“ psal Gruntorád 22. října 2022 Rakušanovi a svůj dopis zakončil slovy:

„Ještě bych Vás rád ubezpečil, že nejsem protivládní aktivista, volil jsem pětikoalici a na této vládě mi záleží. Nepochybuji, že učiníte všechny kroky, aby se Karel Soukup a ostatní jmenovaní dočkali v nejkratší možné době spravedlnosti. Proto vyčkám do pátku 10. listopadu 2023, zda a jak ministr Jurečka rozhodl o Soukupově starobním důchodu. Pokud se tak nestane, seznámím s tímto dopisem všechny dostupné signatáře Charty 77, a 17. listopadu 2023 zahájím před budovou Strakovy akademie časově neomezenou hladovku za odstoupení (či odvolání) ministra Jurečky, aby nadále nepoškozoval dobré jméno vlády.“

Kafkův Zámek zůstal zavřený, za okny se mihl jen jakýsi stín a Jiří Gruntorád na výročí 17. listopadu začal držet před Úřadem vlády hladovku. Jakmile se případ medializoval, Jurečka ještě ten večer vyslal za Gruntorádem na chodník dva odpovědné zaměstnance z MPSV, kteří s ním dvě hodiny probírali všechny informace, načež mu sdělili, že to je vše rychle řešitelné hned po víkendu (!). A najednou to, doprdele, jde. To je jen vidět, co to je všechno za sráče.

Výše uvedené je ovšem jen další kolo toho, co se děje kontinuálně už od listopadu 89 pořád dokola. Zatímco předlistopadoví obhájci lidských práv, lidé všelijak režimem pronásledovaní, okradení, věznění, se museli svých práv po listopadu domáhat na státní správě plné bývalých komunistů, mnozí se jich dodnes nedomohli a mnozí mezitím umřeli, zatímco funkcionáři KSČ a jejich pochopové měli a mají za vlády dělníků a rolníků a Lidových milicí svá těžce vydřená práva na věky zajištěna.

Signatářka a mluvčí Charty 77, členka VONS Dana Němcová, matka sedmí dětí, které bolševici znemožnili pracovat v jejím oboru, pobírala po listopadu leta důchod sedm tisíc korun, který ji pak byl po zákonu z roku 2011 zvýšen na podobně ostudných 13 tisíc ─ její pronásledovatelé z ministerstva vnitra pak neměli důchod už čtyřikrát vyšší, ale jen dvakrát. Signatář Charty 77 básník Zbyněk Hejda, jeden z nejstatečnějších lidí, co jsem poznal, měl důchod čtyři a půl tisíce a když mu jej konečně měli zvýšit, tak umřel. Hejda požadoval, aby zvýšení penze disidentům šlo jako v Polsku z důchodů komunistických papalášů, které by se příslušně umenšily, takže by na tom český stát (společnost) nic netratil(a). Je demokratická České republika luxusní pension pro vysloužilé estébáky, kde se lidem, kteří pro tuhle zemi obětovali osobní svobodu, svá povolání, soukromí, patří poděkování a místo u popelnic?

Začalo to hned po listopadu, kdy bolševičtí soudci, kteří v naprosté většině zůstali na svých místech, odsuzovali (v rámci soudních „rehabilitací“) bývalé politické vězně k tzv. zbytkovým trestům, kdy jim sice zrušili politickou část paragrafu, ale kriminální, kterou byla často součástí StB prefabrikovaných kauz, jim vypálili na čelo jako znamení podmíněně propuštěných trestanců. To měl fakt člověk chuť střílet.

Právní kontinuita s předlistopadovým režimem měla naprosto perverzní důsledky včetně toho, že ten samý soudce, který poslal člověka před lety do vězení, ho po listopadu „rehabilitoval“, a k tomu mu ještě napařil zbytkový trest. Když jsme o jednom takovém soudci JUDr. Aloisi Klárovi napsali, že je prase, byli jsme trestně stíháni z útoku na veřejného činitele.

Po listopadu JUDr. Třeštík, který nás ještě před pár měsíci odsoudil za položení kytice k pomníku sv. Václava na výročí Jana Palacha 16. ledna 1989 k několika měsícům vězení, z toho Janu Petrovou a Otu Veverku natvrdo, nám poslal přípis, že jsme byli rehabilitováni! To soudní čuně nás odsoudilo a pak nás s neomylnou drzostí ještě ke všemu rehabilitovalo! To bylo opravdu na přes držku. (Poslal jsem mu to tehdy jeho přípis zpět, ať si jej strčí někam s douškou, ať si nemyslí, že někdo na jeho justiční prasečiny zapomeneme. ─ Nutno říct, že patřil ještě k těm slušnějším, protože záhy na to opustil sám řady justice.)

Nejhorší na celé nynější situaci s Jurečkou etc. je, že dnes už v tom ani není nějaká zlá vůle, že nám nevládnou zakuklení bolševici (vládnou, ale v jiném smyslu), ale že jde především o naprostou nekompetentnost ─ břídilství, diletantismus, amatérismus doplněné o obyčejnou blbost, politickou, kulturní a lidskou, co si nevidí ani na špičku svého nosu. Nazval bych to systémovou debilitou. Jakmile se nějaká do té doby svéprávně se jevící osoba ocitne v systému, je z ní rázem R.U.R., kteří jakoukoli autonomii jednání, myšlení, přemýšlení okamžitě ztratí. Z vlády je obsluha systému, který je natolik zašmodrchaný, že v něm není možné udělat jediný rozumný krok, natož pak nějaké lidské gesto, nic. Nikdo není kompetentní k ničemu a nikdo za nic také nenese odpovědnost. Čiročirá kafkárna.

Systém ale není od toho, abychom mu otročili, ale aby sloužil nám ─ usnadňoval správu věcí veřejných. Vývoj ale jde opačným směrem a s digitalizací všeho bytí to bude čím dál horší. Z politika je úředník, který už vůbec o ničem nerozhoduje. Jurečka je jen demonstrace výše uvedeného.