Americký historik Robert O. Paxton ve své knize Anatomie fašismu hledá „fašistické minimum“, které by bylo vlastní jednotlivým fašistickým hnutím v různých zemích. Proti autorům, kteří jsou vůči podobným pokusům skeptičtí, Paxton tvrdí, že je zapotřebí všeobecný, druhový termín k označení „obecného jevu, jenž je nepochybně nejvýznamnější politickou novotou 20. století: lidovým hnutím zaměřeným proti levici a proti liberálnímu individualismu“. (s 27)

Už samotná výše uvedená definice fašismu je ovšem sporná. Bylo zaměření proti levici (především proti marxistickému socialismu a komunismu), jak to konstruuje Emil Nolde, skutečně určující pro fašistická hnutí i nacismus? Nebyl protimarxistický zápal fašistů, respektive nacistů součástí konkurenčního boje dvou kohoutů na společném smetišti, na jedné straně, a na straně druhé nefungoval tento „zápal“ spíš jako politický instrument vhodný k uchlácholení tradičních elit?

Ještě v listopadu 1932 dokázali němečtí komunisté a nacisté spolupracovat při stávce v berlínském dopravním podniku BVG v rámci tažení proti společnému nepříteli, kapitalistické hydře, a v rovněž obdobné snaze oslovit bezprizorní masy. A co se týká boje proti liberálnímu individualismu – ten nebyl vlastní jen fašistickým režimům, ale stejně tak i režimům komunistickým.

Fašismus a nacismus

Aby mohl Paxton svou tezi obhájit, potřebuje zrušit rozdíl mezi (italským) fašismem a německým nacismem. Zásadní námitku, že v nacionálním socialismu je ústředním principem biologický rasismus, který ve fašismu chybí nebo je marginální (italští nacionalisté pojem rasa používali zřídka a jen ve smyslu kulturně-historickém), se Paxton snaží obejít poukazem na to, že „všechny fašistické systémy mobilizují obyvatelstvo proti nějakému nepříteli, a to jak vnitřnímu, tak vnějšímu, že však jednotlivé národní kultury dodávají tomuto nepříteli jeho identitu,“ (s. 303, pozn. 85) – jednotlivá fašistická hnutí měla svůj „vlastní recept na národní obrodu, který si žárlivě střežila“. (s. 26)

Jenže obdobně používala i komunistická hnutí svůj vlastní druh mobilisace proti nepříteli, vnitřnímu i vnějšímu, kterého si modifikovala podle „regionálních zvyklostí“. Můžeme je tedy rovněž zahrnout pod pojem fašismus? V mnohém ohledu ano a stejně tak v mnohém ohledu pod něj nemůžeme zahrnout nacismus, který se od fašismu liší v mnoha zásadních věcech – nejen co se týká biologického rasismu.

Mussoliniho válka v Etiopii sice měla oživit fašistický dynamismus, ale zároveň byla i jednou z řady tradičních imperiálních dobrodružství. Naproti tomu v nacistické útočné válce žádné archaické imperiální sny nebyly. Vně byla prezentována jako boj o životní prostor v biologickém smyslu a směrem dovnitř válku nacistický režim využil jako podnět k radikalisaci a k zavedení extrémních opatření, které měly národ přeměnit na osudové společenství. K ničemu takovému srovnatelnému s děním v Německu a na územích okupovaných Německem v Itálii nedocházelo.

Přes mobilisaci mas italský fašismus nikdy zcela nezavrhl prvky konzervativní diktatury. Podle samotného Paxtona je nutno uznat, že Mussoliniho režim se „dychtil,normalizovat‘ ve shodě se společností, v níž rodina, církev, monarchie a vesničtí hospodáři stále třímali otěže,“ a měl „k absolutní moci daleko“ (s. 241-2)

Německý nacismus se ovšem rozhodně nedychtil normalizovat v nějaké prušáckoklerikálně-monarchistické kaši, kterou hluboce pohrdal. Nacismus byl extrémně revoluční hnutí, které útočilo nejen na podstatu dosavadní společnosti, ale i na pojetí člověka jako takového. (Spíše než fašismu se tím nacismus dotýká liberalismu, který rovněž ruší veškerá dosavadní tabu spojená s postavením člověka jako nenahraditelné, neopakovatelné bytosti obdařené nesmrtelnou duší – ovšem ne z důvodů biologicko-inženýrských, ale ekonomických, které jsou ostatně v nacismu přítomny rovněž, i když nejsou primární.)

Kapitalismus

Paxton ovšem koexistenci s tradičními elitami považuje za jeden ze základních rysů fašismu (tedy v jeho pojetí i nacismu), který jej navíc odlišuje od komunismu. Jenže právě hluboká revolučnost nacismu vylučuje jakoukoli jeho dlouhodobou koexistenci s kapitalismem – i přes počáteční stadium, kdy ze strategických důvodů nacismus simuloval možnost spolupráce s tradiční společností.

Mussolini ovšem snil o impériu po vzoru starého Říma a k tomu účelu byl ochoten ke kompromisům prakticky s kýmkoli. Nebýt Mussoliniho etiopského dobrodružství, které vykopalo hluboký příkop mezi ním a Londýnem s Paříží, mohlo se dobře stát, že by se fašistická Itálie ocitla za druhé světové války na straně Spojenců a po válce by se bezpochyby demokratizovala.

Předpokládat podobný vývoj pro Hitlerovo Německo je ovšem nemožné. Hitler záměrně podminovával všechny staré mosty mezi státem, který převzal, a západní společností s fanatickou důsledností do posledního dne svého života právě proto, aby zabránil možnosti takovéhoto vývoje, a to, kdy ony mosty vyhodí do povětří, byla jen otázka vhodného načasování.

K tomto účelu ostatně využil i holocaust, kterým zatáhl Německo do zločinu, ve kterém všechny Němce spojil a držel tak celý národ v šachu, což je mimochodem klasická metoda fungování mafie -tedy „bratrství“ skrze zločin.

Holocaust tak sloužil jako ochranný val před západním světem a jeho kulturou a Hitler – vedle své antisemitské obsese – také tak holocaust chápal. (Povedlo se mu to dokonale – dodnes jsou autoři, kteří nacismus považují za integrální součást německé kultury, tedy i evropské kultury, ačkoli šlo o její popření.)

Vztah nacismu ke kapitalismu by se dal přirovnat k cizopasníku, který tělo svého hostitele vyžírá postupně, aby mu zdroj potravy vydržel co nejdéle čerstvý. Ve vztahu ke kapitalismu měl nacismus opět blíž ke komunismu, než k fašismu.

Totalitarismus

Vztah fašismu a tradičních elit Paxton ovšem používá k nabourání teorie totalitarismu, která spojuje totalitní fašistická a komunistická hnutí, aby je odlišila od autoritářských režimů (viz Původ totalitarismu Hannah Arendtové).

Teorie totalitarismu je podle Paxtona nevnímavá „vůči bytostné podstatě nacistického vládního systému a má tudíž sklon podporovat poválečná tvrzení elit, že se je Hitler pokoušel zničit.“ (s. 243) Podle něj lze ovšem o „základní neslučitelnosti“ kapitalismu s fašismem do jisté míry mluvit jen v období „konečného apokalyptického vyvrcholení nacismu“ -„nicméně k popsání toho, jak fašistické režimy fungovaly v normálnějších časech, se již příliš nehodí.“ (pozn. 9 na str. 358)

K popisu fungování režimu se jistě nehodí, ale jde o fenomén fašismu jako takový. Bylo snad pro fašismus charakteristické jeho spojení s kapitálem, nebo kapitál jen využíval? A byly v „normálních časech“ fašistické režimy „normální“? A pokud ano, nešlo spíš o autoritářské režimy?

Jestliže Arendtová podceňuje počáteční stádium „fašismu“, tak Paxton naopak nedoceňuje pozdní období radikalisace režimu, ačkoli to je pro pochopení fenoménu nacismu klíčové – raná stádia fašismu se totiž podstatně neliší od jiných autoritářských režimů.

Období nacistické radikalisace za války navíc nelze považovat za konečné stadium nacismu. Kdyby nebyl vojensky poražen, skončil by snad nacismus zplynováním posledního Evropana židovského původu? Pochopitelně ne. „Potravu“ pro udržení dynamiky svého systému, živeného jednou spuštěným extremismem, by si našel ihned jinde – od roku 1935 se mimo jiné ve vší tajnosti pořizovaly seznamy geneticky nevhodných Germánů, což třeba v Hamburku byly dvě třetiny obyvatelstva.

Budoucnost nacionálního socialismu nebyla v zločincích z SS, utržených ze všech myslitelných řetězů (ti by později jistě byli, co odvedli svou špinavou práci, obětováni na oltáři vlasti), ale v genetickém inženýrství, lékařství, biologii, chemii, fyzice – ve vědě zbavené všech etických, náboženských a jiných zábran a tabu, a mající přitom absolutní podporu státu. (Předobrazem „výzkumu“ zbaveného všech etických zábran, ovšem v primitivní, násilné podobě, byla Osvětim.) Proto se také armády vědců daly do služeb nacionálního socialismu a očekávaly „vědecké“ žně. V tom se ovšem nacismus spíše než s fašismem stýká opět s liberalismem (odmítání etických bariér), a také s komunismem, s kterým jej spojuje bezmezné titánství: snaha opravit „úděl“ člověka a vybudovat novou, lepší společnost – u jedněch s pomocí politiky a biologie, u druhých s pomocí politiky a socioekonomických nástrojů.

Mrtvoly se počítají

Podle Paxtona teorie totalitarismu neplatí i z toho důvodu, že se hitlerismus a stalinismus rovněž zásadně lišily ve svých deklarovaných konečných cílech: „Pro jednoho byla cílem nadvláda panské rasy; pro druhého rovnoprávnost celého světa – byť se v důsledku Stalinovy neslýchané, barbarské zvrácenosti jeho režim leckdy blížil tomu Hitlerovu i s jeho prostředky vraždění. Totalitářské paradigma se zaměřuje na ústřední autoritu a opomíjí vražedné šílenství, které vyvěralo ze spodních vrstev fašismu.“ (243)

Jak se ovšem Paxtonovi do tohoto počítání mrtvol vejde fašismus, jehož má být nacismus pouhou odnoží? Poté, co se etabloval, měl Mussoliniho režim (tedy ten „vzorový“ fašistický) na svědomí oběti, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky (pomineme-li Etiopii) – řádově několikrát míň, než režimy generála Pinocheta nebo Franka, které ovšem Paxton nepovažuje za fašistické, ale za autoritářské režimy. Co se pak týká komunismu, ten jistěže nebyl vražedný jen díky Stalinově zvrácenosti. Čínský komunismus měl za sebou mnohem vyšší hory mrtvol i bez Stalina, a z kterých spodních vrstev vyvěralo vražedné šílenství kambodžských Rudých Khmerů? Co se týká vražednosti, teorie totalitarismu platí stoprocentně: můžeme nacismus velmi dobře srovnávat s komunismem – nikoli ovšem s italským fašismem.

Stavět rozdíl mezi nacismem a komunismem na základě deklarovaných cílů těchto hnutí nám také moc nepomůže, protože to jsou cíle skutečně (jen) deklarované – jak v komunismu, tak o to víc v nacismu znamenala teorie nic a praxe všechno. V hitlerovské třetí říši i ve stalinském Sovětském svazu dokázala praxe v mžiku postavit teorii na hlavu, aby ji vzápětí postavila zpět na nohy i na stejné místo, nebo jen o metr dál.

Fašistické Československo

Dalším rysem, který měl fašismus výrazně odlišovat od autoritářských režimů, bylo podle Paxtona to, že fašistické režimy připouštěly i radikální podněty zdola: „Žádný režim nebyl skutečně fašistický bez lidového hnutí, které mu pomohlo uchopit moc, zmonopolizovalo politické dění a poté hrálo prostřednictvím paralelních organisací zásadní roli ve veřejném životě. …“ (s. 179)

To ovšem platí stejně tak pro komunistické diktatury jako pro islámské teokracie (viz dnešní Írán). Z celého „fašistického minima“ Paxtonovi zbude nakonec pouze určitá technologie moci. Ta je ovšem společná nejen fašismu s nacismem, ale stejně tak i komunismu. Československo po únoru 1948 (a částečně už po květnu 1945) splňuje prakticky všechny předpoklady Paxtonova fašistického minima – jako v případě nacismu se nejednalo o předdemokratickou diktaturu, jako nacismus vzešlo z krize demokracie, přičemž právní postupy ve veřejném životě byly odstraněny za pochvalného souhlasu ulice stejně jako v Hitlerově či Mussoliniho státě. Komunistické Československo rovněž sdílelo s fašismem „nutkání redukovat soukromou sféru až na nulu“ a stejně jako fašisté usilovalo o to mít „veřejnost angažovanou a plnou nadšení“. Podle Paxtona „autoritáři touží po silných, ale umírněných státech. Zdráhají se zasahovat do ekonomiky, což fašismus naopak činí ochotně, nebo se pouštět do programů sociální péče. Raději se drží statu quo, než aby prosazovali něco nového.“ (s. 248) V tomto smyslu nebyly komunistické režimy autoritářské, ale fašistické.

Ve skutečnosti Paxtonovo kýžené fašistické minimum není minimální definice fašismu, ale totalitarismu – platí pro fašistické režimy, stejně jako pro režimy komunistické.

Spiklenectví

Při konstruování fašistického minima v podobě radikálního pravicového hnutí, které útočí na levici a je schopné koexistence s kapitalismem, pomíjí Paxton další věc, a sice charakter NSDAP jako spiklenecké zločinecké organisace, která se navenek chová jinak, než jsou její skutečné cíle. K tomu patří tajná mluva, náznaky, jejichž význam znají jen zasvěcení, etc.

Paxton ovšem vidí koexistenci nacistů s kapitalisty jako základní rys fašismu. I když kapitalisté, kteří v nacistech viděli nebo spíše chtěli vidět kohortu, která pomůže v zemi udržet pořádek před rudým nebezpečím, se jistě bratříčkovat chtěli, pro nacisty to byly pouhé nástroje pro jejich cíle.

To jistě kapitalisty nijak nevyviňuje. Naopak – jen to umocňuje jejich vražedný a sebevražedný appeasement s jejich idiotsky nebezpečnou vírou, že „prachy“ zmůžou všechno. Dnes tato víra, díky které zbytečně zahynuly miliony lidí a která přivedla Evropu na samý pokraj sebezničení, vládne opět se vším všudy.

Jenže nacističtí soudruzi byli všechno jiné jen ne obchodní příručí. Hitler kapitalisty hluboce pohrdal – chtělo by se říct poprávu, kdyby to ovšem nebyl Hitler. Z toho se nevymyká ani to, že Hitler staré elity využíval jako určitou protiváhu k stranickým radikálům, jejichž radikálnost sám někdy podněcoval a jindy zase brzdil podle toho, jak se mu to právě hodilo. Tento na první pohled mocenský chaos, zápolení mezi normativním státem, reprezentovaným starými elitami, a státem svrchovaným, v rukách nové stranické elity, byl geniálně vymyšlený nástroj, s jehož pomocí führer ovládal Německo.

Paxton ovšem bere hru nacistů na kočku a myš vážně, ačkoli v nacistickém spiklenectví měly všechny tradiční hodnoty, včetně takových do zblbnutí vzývaných hodnot, jak je stát nebo národ, zastírací funkci, která byla určena vně i dovnitř samotného hnutí -pomáhala mírnit nacionální etc. vášně méně důvtipných stranických radikálů, svazáků a aktivistů, kteří svým nereflektovaným zápalem a jednoduchou přímočarostí zločinný spiklenecký systém ohrožovali – respektive ohrožovali jeho legitimitu v očích domácí i zahraniční veřejnosti. To byl ostatně osud uličních rváčů z SA. Ve skutečnosti se ovšem nacisté nehodlali pojmy jako je stát nebo národ nijak omezovat. Když jim byl pojem německý národ příliš těsný, přešli na germánskou rasu a z ní na árijství. Podobně instrumentálně využívali i stát a jeho struktury, vedle kterých volně vytvářeli paralelní struktury stranické.

Jestliže se někdo ptá po ideologii nacistů, musí se ptát po tom, jakou ideologii vyznávají cyničtí lupiči, gangsteři a vrazi, pyšnící se tím, že je nezajímají sebemenší společenská tabu. Ostatně partičky „hošanů“, odchovaných normalizačními 80. léty, které se vytvořily kolem české politiky, mají přesně tentýž „pohled na věc“. Vytrženi z jakýchkoli kulturních vazeb, vysmívají se všem idejím – oni totiž „vědí“. Ve 30. letech by byli v SS, v 50. letech by to byli nekompromisní svazáci.

Absence ideologie

Už Mussolini se netajil tím, že fašisté nemají žádný program, což prohlašoval za positivní. Fasci di Combattimento „se necítí být vázáni jakoukoli specifickou doktrínou“, napsal v roce 1920.

To je přesné, i když z úst Mussoliniho je to vždycky trochu teatrální. Oficiální ideologie znamená vždy i jisté „vykolíkování“ pole, na kterém se chcete pohybovat. Jenomže nejvlastnějším znakem nacismu byla dynamičnost, která není spoutána žádnými etickými, národními, náboženskými a dalšími hodnotami. Přijmout nějakou ideologii by znamenalo dobrovolně se vzdát neomezeného růstu.

V tom byl nacismus (a částečně i italský fašismus) blízký ekonomickému liberalismu s jeho vírou v neomezený hospodářský růst, který existuje sám o sobě, neopírá se o žádnou ideu, nemá ani stanovený cíl, svou existenci ospravedlňuje sám ze sebe. Na začátku stojí několik základních zákonů a vše ostatní už je dílem tržních sil, nebo -Hitlerovým slovníkem – dílem prozřetelnosti. Základem je pochopitelně každodenní praxe, která „ideologii“ nacismu vytvářela a potvrzovala (stejně jako v tržním hospodářství nabídka a poptávka). Nepotrestaný zločin generuje nový zločin a k tomu se váží postoje, které jsou ovšem záhy znovu překonány praxí, která spolu se spiklenectvím vytváří materii zločinné ideologie tvářící se, že zločin, který se právě odehrál, byl „osudový“ – tedy jaksi „visel ve vzduchu“ od počátku věků, ačkoli jej čerstvě zplodila ničím neomezovaná zločinná mysl.

Tak to bylo i s holocaustem. I když to, co říká na adresu Židů v Mein Kampf, mohl Hitler myslet ve chvíli, kdy to psal, smrtelně vážně, ve skutečnosti to byly pouhé třesky plesky jednoho frustrovaného kaprála, který byl, když to na něj přišlo, schopen se zahryznout do koberce. Ke smrtelně vážnému rozhodnutí pro holocaust ale nacisty (Hitlera nevyjímaje) přivedla až zločinná praxe vraždění duševně nemocných v plynových komorách v rámci programu euthanasie, která se sešla s brutalitou nacistického apokalyptického tažení na východ, kde padly poslední zbytky etických zábran nacistů a kdy s následným neúspěchem tažení padla i možnost „vyřešit“ „židovskou otázku“ přesídlením Židů na východ.

Nacističtí spiklenci se dostali na cestu k továrnímu vraždění během roku 1941, aniž k tomu musel někdo vydat nějaké pokyny nebo rozkazy. Na základě jejich dosavadní každodenní zločinné praxe se holocaust před nimi náhle zjevil jako reálná, hrozivě jednoduchá možnost, až se jistě některým z těchto spiklenců proti člověku, dějinám, kultuře z toho zatajil dech. A pak už se jen dorozumívali pohledy, s jemným úsměvem jako ti, kteří „vědí“. Ideologie k tomu nebyla vůbec zapotřebí.

Základní slabinou historických prací, které se snaží přijít na kloub nacismu, je to, že zcela pomíjejí teologii s jejím dva tisíce let trvajícím diskursem o povaze zla v lidské společnosti. Věda historická je na problém zla v lidské povaze opravdu krátká. A tak platí, že nejpřesvědčivější knihu o povaze nacistických gangsterů nenapsal historik, ale spisovatel, a ne na základě analýzy pramenů, ale díky své geniální intuici sedm desítek let předtím, než se nacističtí běsi odehráli. Byl to Rus a taky alkoholik.

Robert O. Paxton: Anatomie Fašismu z angl. orig. The Anatomy of Fascism, London 2004, přeložili Martin Machovec a Vanda Pokorná Nakladatelství LN, 2007 Praha