Nemám k obrazům a básním Michala Matzenauera jednoduchý klíč. Hlavně ke kresbám z posledních dvou let přicházím jako někdo, kdo v nich vidí záznamy znaků z hloubky člověka, který dlouho zůstává uvnitř sebe.

Život společnosti se soustředí k myšlenkám a akcím a už i umělecký provoz má dnes hlavně podobu výměny názorů a zboží. Všude je to samý „koncept“, „problém“, „projekt“ atd., přičemž ethymologie dvou posledních nadužívaných slov, odkazující k jejich původnímu významu – „předhazovat“ někomu něco, to vyjadřuje přesně.

Michal nám nic nepředhazuje. V jeho kresbách vidím zkušenou ruku a rád poslouchám jeho názory, ale obojí doceňuju víc, když vidím tyhle zápisy o světě, který je schopen vnímat za vším, co se děje. Dění uvnitř člověka, když ještě nezačal myslet, natož něco dělat. Tento první krok ke skutečnosti, bez minulosti i budoucnosti, jen ve spojení s tím, co je teď. Není v tom ještě žádný soud, není to nikdy stejné, není to záměr, ani pobídka. Je to základní rovina prožívání světa, kterou nás cosi nutká hned přeskočit k myšlenkám a akcím. Na Michalových kresbách vidíme, oč přicházíme…

Může to znít divně staromilsky, když řeknu, že v řeckém prostoru měly zážitky spojené s theoria a v latinském synonymu contemplatio nejvyšší význam pro lidskost i štěstí jednotlivce i obce. Opravdu tehdy bylo zvykem trávit co nejvíce času právě tímto vnímáním. I představy o posmrtné aktivitě našich dušiček byly spojeny zrovna s tímhle druhem zkušenosti. Věčné nazírání bylo osudem těch vyvolených. Kdo se to nenaučí tady, jak to bude provozovat tam? Unudí se k smrti na věčnosti? Dante odpovídá obrázkem z pekla – starý bankéř a směnárník Medici, pater familias slavných vládců Florencie, byl na věčnosti odsouzen k nikdy nekončícímu rozměňování peněz. Nenudí se při nazírání, maká jako zaživa, má co chtěl. Dnes se ovšem vzpomíná v liturgii svátek jiného směnárníka – apoštola Matouše. Ten směnárnický pult včas vyměnil za básnickou existenci poutníka, kontemplaci a literární práci – a vida u Danteho vidíme an sedí na lavici veselých, přemýšlivých bratří a pozvedá hlas i číši u stolu živých na věčnosti. Ostatně nejlepší z Medicejů šli právě touhle Matoušovskou cestou – řekněme od kalkulu a vypočítavosti k velkorysosti a umění.

Na sklonku svého dlouhého života ukazoval filosof Hans-Georg Gadamer základ a počátek veškeré naší kultury prostě na tom, že když se dorozumíváme, tak se odpověď váže na otázku a otázka na odpověď. Viděl to tak, že jsme i uvnitř sebe jako rozhovor. Rozumíme si jen takto, jinak nás všude obestírá mlha nevědomí a nedorozumění. Snad je to mlha životodárná, když z ní roste i porozumění a vynořují se věci, ale víc se o ní člověku nelze dopátrat.

Jako lidé prahnoucí po pravdě o sobě samých, často nedostáváme lepší odpověď, než tu, kterou vyslovil Elias Canetti v knížce aforismů Tajné srdce hodin – člověk o sobě neví víc, než „že si v každém okamžiku může říci, na co právě myslí“. Jenže život duše se skládá spíše z obrazů a tedy z jakýchsi znamení, než z myšlenek o obrazech a znameních. Jako divák si můžu uvědomit sebe v tom, na co zrovna koukám. Takhle skromně začíná kultura i její výraz, kterému říkáme umění. Kultura je odkázána na umělce, protože jedině v díle umělce ať malíře, básníka nebo filosofa se vtělují obrazy toho, čím žijeme, a jedině při setkání s uměleckým dílem přichází ke slovu, co jsme zač.

Obraz je znamení, ale ne každý je umění. I dopravní značka něco značí. Pokud ho tvůrce udělal na základě promyšlené kombinatoriky spojením se zručnou akcí, pak se jedná o výrobek. Teprve když tvůrce sáhne hlouběji, aby zahlédl tedy kontemploval, co je před vymýšlením a děláním, je obraz umění. Na Michalových kresbách vidím a cením právě tuhle schopnost.

Současný umělecký provoz umění nabízí často díla, která předkládají zážitky i myšlenky divákovi jako chytře a třeba i pohledně sestavené produkty. Podvod od díla odlišuje nikoli míra chytrosti (kombinatorika), ale hloubka vlastně už neosobního ponoru umělce.

Vzpomeňme si, že ještě než začneme myslet, než se zrcadlení myšlenek a pocitů rozběhne v nás i mezi námi, je tu něco ještě původnějšího a podstatnějšího. Začátek toho všeho, princip, arché – počátek i vládnoucí síla myšlení i citu je v tichu a hloubce. Tak popisuje i kniha Genesis stvoření světa jako majstrštyk a Apokalypsa jeho zánik po zlomení sedmé pečeti. Hloubka, odkud se myšlení i cit rodí, připomíná místa jako Mariánský příkop, kde se život rodí i končí v temnotě a tlaku tisíckrát vyšším, než je na hladině. Nejhlubší místo dna moří je nejhlubší dostupný prostor ve slupce těla světa, který obýváme. Jaký příkop je jeho druhem v lidské bytosti?

Dění v Mariánském příkopu svojí duše sleduje a maluje Michal Matzenauer jako básník (nejen ve sbírce Mariánský příkop, Pulchra 2019) i těmito kresbami. Záznam se mísí s ozvuky dění, které do příkopu doléhají ze světa. Hloubka v tichu a temnotě není žádná bouda. Neutíká se tam citlivá dušinka, když se cítí jako zmlácený pes.

Michalovy kresby i básně jsou krásné už na první podívání. Leckdo by si je proto možná spletl s dekorací. To, co je na nich hezké, ornamentální, hravé a hladivé pro první vjem jistě potěší. Komu se už ze všech těch projevů nevolnosti, „upřímnosti“ a snadnosti banalit v uměleckém provozu dělá zle, rád se i jenom chvilku potěší s něčím, co je hezké. V dnešním umění fakt potěší málo co. Jenže zůstat při tom, by bylo jako přiznání, že to krásné je přeci jen opium a lež pro slabé lidi, kteří se neodváží podívat do hnusné tváře skutečnosti. Kresby a básně, které jsou krásné a jdou z hloubky jsou ale jako svědectví, že na dně dna světa i bytosti je úžasný prostor. Pod banalitou ještě cosi je. Jak se k tomu dostat?

Naše kultura, kultura každého člověka se v rozhovoru projevuje tím, že neplácá, co mu slina přinese na jazyk, ale otázka mu v řeči váže na odpověď atd. …

Kultura individua, ale začíná dříve a následné vázání jednoho na druhé se může podařit jenom tehdy, když se vyjde z dostatečné hloubky mlčení. Pokud je začátek mělký, neprožitý – žádný Mariánský příkop, ale spíš pláže Bibone a Bikini, pak další otázky i odpovědí – byť si na sebe vázaly sebe lépe, jsou jen kombinatorika, sitkom, ping-pong. Uvíznutí lidského života na mělčině mezi odpadky se neukáže teprve s neuvěřitelnými kombinatorickými schopnostmi umělé inteligence, ale je ho vidět u teď na lidech, kteří se umělé inteligenci přiblížili nejlépe právě tím, že bez hloubky na začátku velice nadaně, zručně s pomocí různých médií a technologií brilantně kombinují. Vzniká tím dojem rozmanitosti, tvorby, krásy, ale je to slovy Rogera Srutona „Kultura švindlu“ (The great swindle, Aeon, 2021).

Jako je koberec berberské ženy pestrý, protože je to zápis jejího života a života jejích předků, tak koberec utkaný podle estetického zadání z průzkumu marketingového oddělení je něco docela jiného. Divák musí být na sebe náročný a nezůstat u pouhého – mně se to líbí. Kurátor ani umělec nesmějí říci obligátní „ať si tam každý najde, co chce“. Tady je Rhodos, tady skákej!

Kvalita myšlení, hloubka citu, úroveň dialogu to vše začíná právě tím, jak hluboce, plně, kvalitně a sebe-vědomě začínám vnímat, co se děje kolem a v nás. Tady se dá říci postaru – šťastni čistého srdce, protože oni uvidí… i Boha. Centrum vnímání je obrazně srdce. Oko čisté od záměrů a srdce jasné bez ohledů, tak vzniká, rodí se pohled na svět i sebe.

Nic není dnes všem lidským aktivitám vzdálenějšího, než dát si práci s vnímáním. Všichni hned běží dál. Je to prokletí jakéhosi dědičného hříchu nebo snad defekt výchovy? Lidé se vrhají do myšlenek úvah a akcí, aniž by si dali práci a čas s vnímáním. Platí za ten přeskok tím, že dělají nesmysly a myslí blbě, jsouce daleko od života a skutečnosti.

Neplatí výmluva, že doba je prý hektická. Doba není žádná, jsou jen naše zlozvyky a barbarství – ten první a nejhorší je právě „zkrácené“ a ošizené vnímání a následek toho je slepota ducha a tupost srdce i redundance myšlení, jakou lze ukazovat na idolech dnešního „kulturního provozu“, „myslitelích“ typu Milan Kundera.

Kultura není závodní bazén pro rychlé, mazané a ještě mazanější plavce, potápěče, pólaře a akvabely. A nejhorší není, že se do něj přitom všem soutěžení smrká i močí. To je lidské a nepodstatné, podobně jako výkony závodníků a dojmy publika. Kultura je kvalita, hloubka, živost vidění ještě před myšlenkou, před pocitem. Kultura se čistí kritickou „nechutí ke každé zaujatosti“ (Robinson Jeffers) pohledu.

Písmo většinou slouží myšlenkám, dokonce zachycuje informace. Odedávna se lidé schopní kvalitně myslet, vnímat skutečnou přítomnost a mluvit z nitra obávali moci písma – nevede totiž k moudrosti srdce, ale zapomínání a naučenostem. Vnímání se zkazí nebo jen přeskočí a jde se rovnou ke kombinatorice soudů – tak upadá kultura i čtením bez důkladného vnímání, tak si lidé přijdou vzdělaní a kulturní jsouce přitom barbary.

Tento úvod byl nezbytný abych se dostal k umění umělce M.M., který vsadil na čisté vnímání, jež zachycuje kresbou a malbou zvláštních, spojitých znaků. Podle naladění srdce, bez rušení vnímá, sní a už zahlédá nad ránem tvary sdělující význam. Pak si tahy načrtne a nakonec barvami zvýrazní. Co se tu nabízí ke čtení? Záznam jako seismograf vnitřního dění v člověku. Ruka jen přenáší záznam, tělo je vyladěné, vnitřní tenze se rozvíjí po linkách, tloušťky zvýrazňují tahy podobné stéblům trav a drahám těles nebeských. Mikrokosmos je v pohybu, žádná kresba není stejná, jako žádná chvíle není stejná v tomtéž člověku.

Při vyšetření srdce Michalovi nabídli dívat se na fotbal v televizi nebo endoskopem do svého srdce, vybral si srdce.

Kultura nemá cenu, když je odříznutá od skutečnosti.

Člověk je mrzák, když se nenaučil vnímat.

Umění spojené s „problémy lidstva“ je bez kontemplace prázdné.

Prohlédněte si výstavu M.M. na www.artforgood.cz a když si tam vyberete obrázek a koupíte jej od malíře podpoříte vydávání Babylonu. (kontakt: matzenauer@seznam.cz)