ČT 2 odvysílala seriál obhajující Beriju, Velký teror a gulag

Veřejnoprávní ČT 2 17. prosince odvysílala poslední díl z ruského osmidílného seriálu Zapomenutí vůdci. Seriál byl natočen v koprodukci televizní stanice Pervyj kanal a Ruské vojensko-historické společnosti, jejímž předsedou je vrchní Putinův ideolog v otázkách interpretace historie, ministr kultury Vladimir Medinskij.

Seriál nese všechny příznaky Putinovým režimem již po léta prosazovaného historického revizionismu, který si klade za cíl vykreslit ranou fázi sovětského režimu včetně počínajícího stalinismu jako zmatené anarchistické období plné přehmatů, kdežto fázi pozdní – přibližně od konce Velkého teroru do Stalinovy smrti a především období tzv. Velké vlastenecké války – jako období návratu k imperiálním hodnotám a tradicím.

V intencích této interpretace je v posledních několika letech v Rusku prorežimními historiky Stalin běžně vykreslován jako vynikající manažer, který dokázal ukončit „období zmatků“, úspěšně provést industrializaci země a především vyhrát druhou světovou válku, potažmo zachránit svět před nacismem.

Seriál odvysílaný na ČT 2 je příkladnou ukázkou této komplexní interpretace dějin 20. století, která v Rusku bohužel postupně začíná převládat. Pozastavím se zde jen u několika charakteristických příkladů z prvního dílu o Lavrentiji Berijovi, odvysílaného 10. prosince.

Již na začátku filmu je explicitně řečeno, že Lavrentij Berija je v posledních desetiletích očerňován a záměrně mylně označován za vykonavatele politických represí 30. let, jejichž rozsah je podle autorů dokumentu obecně zveličován. V první polovině filmu je Berija vykreslen jako nadaný idealista, který se díky píli, skromnosti a usebranosti vyšvihne do vysokých funkcí bezpečnostního a stranického aparátu v sovětském Zakavkazsku. Legendu ilustrují barvotiskově stylizované záběry například s komentářem, že Berija „každé ráno cvičil na vlastnoručně vybudovaném sportovišti s dětmi ze sousedství“.

Zdůrazňován je Berijův pacifismus: protisovětská povstání dvacátých let se snaží řešit mírnou cestou, a když dojde na jejich násilné potlačení a hromadné popravy jejich účastníků Berijou řízenými bezpečnostními orgány, je to nezbytnost, které se Berija dopouští jen s krajním přemáháním. „Denně musel přijímat těžká rozhodnutí a jeho práce stále častěji vyžadovala umlčet výčitky svědomí,“ konstatuje se ve filmu.

Značný prostor je věnován exkulpaci Beriji jako člověka zodpovědného za provádění Velkého teroru na území Zakavkazska. Film dává jasně najevo, že vyvraždění generace „starých bolševiků“ a místní kulturní elity (o zbylých sociálních třídách se nemluví vůbec) v letech 1937–1938, bylo idealistovi Berijovi proti mysli. Ale co mohl dělat, rozkaz je rozkaz. Některým, jako staršímu bratrovi Serga Ordžonikidzeho Papuljovi, se prý dokonce snažil domluvit, aby s protisovětskou činností přestal. Ale když si nedal říct, musel ho zkrátka nechat popravit. (Připomeňme, že během Velkého teroru bylo v SSSR popraveno 681 692 lidí.)

Stejně tak Berijův nástup do funkce lidového komisaře NKVD je popsán jako nechtěná nezbytnost: zkrátka nedokázal říct Stalinovi „ne“. Odstranění lidového komisaře vnitra Nikolaje Ježova a čistka v aparátu NKVD je popsána jako první krok k radikálnímu ozdravení společnosti, které se stalo Berijovou velkou zásluhou před historií. Ve filmu se bez uzardění tvrdí, že Berija na sklonku 30. let NKVD „omladil“, že do něj přivedl tisíce vzdělaných lidí a že zastavil nezákonnosti (mimosoudní trojky a kolegia) a začal ve velkém propouštět politické vězně. Gulag se údajně pod jeho vedením proměnil v dobře fungující mechanismus, který před válkou kromě převýchovy vězňů zajistil vybudování řady měst a rozkvět národního hospodářství. „Je nutné zdůraznit, že hlavní část odsouzených tvořili lidé odsouzení za násilnou a ekonomickou kriminalitu, nikoli političtí vězni,“ uvádí se ve filmu s jasným poukazem na oprávněnost trestu. Berija se prý také „zasloužil o zlepšení podmínek vězňů“. Navíc: „Lidový komisař sice přemýšlel především o tom, jak zvýšit ekonomickou účinnost táborů, ale mnohým vězňům tím zachránil život.“

V závěru prvního dílu o Berijovi se pak cudně konstatuje, že to všechno není čistě jeho zásluha, protože ve skutečnosti plnil jen příkazy shora: „Přičíst hlavní zásluhu na snížení rozsahu teroru jenom Lavrentiji Berijovi by bylo přehnané, on jen plnil příkazy shora. Nicméně je třeba přiznat, že patologickou krvežíznivost, která se mu připisuje, neprojevoval.“ Skutečným strůjcem období „Berijova tání“ (sic! tento pojem ve filmu skutečně padne) je tedy sám Josif Stalin.

V tuto chvíli však není podstatné, že prakticky vše, co ve filmu zazní, je nehorázná lež. Daleko důležitější je otázka, jak se takovýto seriál mohl dostat do programu veřejnoprávní České televize. Na tuto otázku již bude muset odpovědět Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, ke které redakce Babylonu vznáší podnět k prošetření nastalé situace. Odvysíláním seriálu Zapomenutí vůdci Českou televizí podle nás došlo k porušení řady etických a možná i právních norem platících v České republice.