Cuatro Amigos
Čtyři kamarádi. Představte si, kolik variací může existovat na téma čtyř kamarádů. Každý asi začne u sebe a počítat, kolikrát kdy kde sám byl právě se třemi dalšími přáteli a co všechno z toho vyplynulo. Je dost dobře možné, že podobně postupoval i sám autor románu, který nese název právě Čtyři kamarádi (Cuatro Amigos).
Nezávisle na míře inspirace autobiografií či fabulace se ovšem jedná o příběh, který v mnoha rovinách překračuje prostý popis sledu událostí spojených s vnímáním kolektivního zážitku.
Výchozí situace je banální. Čtyři hrdinové blížící se třicítce se rozhodnou strávit na konci srpna 14 dní společné dovolené. K tomu účelu si pořídí silně ojetou dodávku. Jejich ambice nesahají dál, než společně vypít mnoho alkoholu a nastřádat pokud možno co nejvíce nových sexuálních dobrodružství, tedy si „vyrazit“.
Z rozpáleného Madridu zamíří naslepo k moři a ocitnou se ve Valencii. Postupují podle svého „plánu“ do okamžiku, než se na scéně objeví dívka Anabel. Ta do řádu jejich přátelství vnese chaos a samotnou přítomností jim jejich dovolenou mění za svou. Tato zápletka zkoušky pevnosti přátelství a charakterů tváří v tvář boji čtyř mužů o jednu ženu by mohla vystačit i na celou knihu, ne tak ovšem v případě mužů, kteří nejsou ani romantiky, ani hrdiny v tradičním smyslu slova. Zápletka s Anabel proto kvůli jejímu odmítnutí k sexuální svolnosti končí dříve než začne, čtyři kamarádi ji uprostřed noci opustí, svou dovolenou si ukrást nedají.
Děj se dále nezadržitelně řítí ve stylu toho lepšího z road movies, tedy z jedné absurdity a orgie do druhé, třetí, čtvrté a dalších svižným tempem, během níž se jeden hrdina vyspí se sedmdesátiletou stařenou („samozřejmě se můžeš udělat dovnitř“), druhý na svatbě souloží s matkou ženicha („Ano, Carlosi, ano, ano.“ „Jmenuju se Claudio, Claudio.“) a třetí osvobodí českou olympioničku v gymnastice z bordelu („Tak fajn, neni to kurva. Ale pracovala tam, takže je to kurva…“). Pro člověka ovládajícího české reálie je to jediný rušivý moment jinak poklidného příjemného čtení, kdy přemýšlí o samotném autorovi: Nechal se sám nachytat na hruškách nebo je to vějička nachytávajícího všetečného čtenáře?
Autor prostě píše tak, že o něm nepřemýšlíme, maximálně tak když otočíme poslední list. Styl psaní je přímý, jasný, neformální, s četnými dialogy a popisy. S tím souvisí i překlad a jeho úroveň. Ten se v tomto případě mimořádně povedl, neboť se mu daří balancovat na oné tenké a těžko viditelné hraně jazyka neformálního a vulgárního, přičemž se sveřepě drží na straně toho prvního. Současný jazyk ku prospěchu věci umocňují svěží dialogy za použití slangu a žargonu.
Abychom si ale Čtyři kamarády nepletli s beatnickou literaturou nebo španělským Bukowskim. Kamarádi nemají vůli ignorovat nám známý svět a do protikladu pak stavět ten jim vlastní. Jejich motivy, problémy a starosti jsou nám zcela vlastní, ať je to vztah k vlastním rodičům, úspěch či neúspěch v práci, nebo řešení jejich osobních a partnerských problémů. Jejich problémy jsou tak svou četností ve společnosti naprosto banální, jen s tím rozdílem, že žádný z hrdinů je nedokáže uspokojivě řešit, čímž na pomyslném sociálním žebříčku klesají níže a níže, čehož si jsou ostatně dobře vědomi. Třebaže před problémy mají tendenci utíkat, čehož zástěrkou má být dovolená a síla jejich přátelství, jsou již ve věku, kdy se jimi nechají vždy snadno opět dohonit, aniž by měli vůli a sílu je po sobě nechat jen klouzat a flirtovat s nimi. Minulost je dohání na každé stránce a jejich boj se sebou samými nám tak často může připomínat sebe nebo kohokoli jiného z okolí, koho osobně známe.
Pohybují se ve světě zcela současném, jehož definice jednou z vedlejších postav je následující: „Na vás vyšel život ve spokojeným světě, kde je zakázaný si na cokoli stěžovat. Ale tohle jednou přejde. Vy už se zasloužíte o to, aby se žilo špatně, protože žít si dobře je nesnesitelný. To, co se děje dneska, že jsou lidi starý už v sedmnácti, není normální.“
Výše řečenému sekunduje i uvažování vypravěče, jedné ze čtyř hlavních postav: „Lékař mi sdělil: V játrech nic nemáte, na plicích nic nemáte, v kostech nic nemáte, na mozku nic nemáte, se srdcem nic nemáte, se slinivkou taky ne, žaludku nic není, v krku žádný nález, se žádným životně důležitým orgánem nic nemáte.“
A já na to: „Tak to jsem v prdeli, pane doktore.“
A já na to: „Tak to jsem v prdeli, pane doktore.“
Ústředním problémem je tedy nalézt vlastní místo a identitu ve věku již blízkém prvnímu životnímu bilancování a v situaci, která nikomu nezavdává pocit hrdosti či smysluplnosti nad jeho vlastním konáním a bytím. Netrvá dlouho, aby i přes naprosto odlišné vlastnosti a charaktery čtyř hrdinů čtenář přišel na to, že sami sebe si neváží dost na to, aby jim stálo za to vážit si i někoho jiného. Kámoše si člověk nevybere, kámoš je ten, co na tebe zbude, jak se zpívá v jedné již populární písni.
Pověstnou červenou nití románu je problém uchopení svobody a aktuální neschopnost přebírat zodpovědnost v okamžicích, kdy je to třeba. Příkladem může být štěstí v podobě harmonického partnerského vztahu, které hlavní hrdina vědomě odmítne, aby se pak k němu věčně a neúspěšně vztahoval. Ve světě, v kterém chybí velké výzvy, velká témata a pevně vymezené hranice si tak člověk vytváří uměle výzvy vlastní, s kterými ovšem neví, jak naložit. Hodnota svobody je pro ně samozřejmá a nedotknutelná, vybojovali ji ovšem již ti před nimi. Autoritativní otcové, dominantní tchýně, všichni ti, kterým život dával smysl a řád a s jejichž latentní nadřazeností se hrdinové stále potýkají, aniž by byli schopní se odříznout a nalézt tak pro sebe s odstupem alespoň nějaký pozitivní vzor. Ve srovnání činů kamarádů a jejich rodinného zázemí mají kamarádi sebevědomí tak nízké, že žoviální nadřazenosti rodičů se není co divit. Hrdinové tedy dokáží identifikovat vlastní problémy, řešit ovšem již nikoli. Přestože se ještě brání naprosté skepsi, prostředky obrany již začínají znít jako poslední výstřel: „Všechny péra, který jsi odmítla, ti jednou půjdou na pohřeb a budou se tam náramně bavit.“
Svůj život stále ještě nepojímají čistě existenciálně, nicméně podle všeho je to zatím jen věkem ještě nedosažených 30 let. Ve srovnání s francouzským autorem Michelem Houellebecquem je Trueba méně postmoderní, cynický i deprimující, nicméně vezmeme-li v úvahu věkový rozdíl hrdinů ve Čtyřech kamarádech a např. Elementárních částicích, lze hádat, že někteří kamarádi mají na Houellebecquovu programovou cestu rezignace, osamění, vyloučení a samoúčelné, byť vtipné intelektuální ekvilibristiky dobře našlápnuto. Přátelům tak v jejich polorozbitých životech zůstává jediný záchytný bod, přátelství. Slovy hlavního hrdiny, je to „něčí přítomnost, která sice nezabrání tomu, aby se člověk necítil sám, ale díky ní je každá cesta snesitelnější“. Přátelství je pro ně svazující i osvobozující, podobně jako práce nebo hezký vztah, ale i přátelství se vyvíjí. Žít s holkou již tedy nemusí být zradou na přátelích podobně jako mít rodinu nebo zůstat déle v práci. Banální poznání, za jehož uvědomění se ovšem stejně jako za jakékoli jiné tvrdě platí. Nicméně právě poznání je to, co hrdinové na konci knížky v různé míře získávají, což není právě málo a je otázka, jak s ním naloží.
Trueba může být dobrým psychologem, filozofem či kulturním antropologem, hlavně ale zůstává vynikajícím spisovatelem. Na pozorného čtenáře tak kromě svižného, převážně veselého děje čekají i perličky ze současných španělských reálií, jako například naprosto komplexní popis letní slavnosti na počest Panny Marie, kterému se nevyhne žádná španělská ves ani víska. Precizním detailem ze španělských domácností je pak také velké foto novomanželů vystavené hned naproti vchodu do domu, snad jako symbol celoživotního závazku zakonzervovaného plynutí času.
Znalcům španělské kulturní scény nemusí být jméno Davida Trueby neznámé. Kromě románů je autorem i několika filmových scénářů, aktivně se věnuje také filmové režii. Čtyři kamarádi jsou jeho druhým románem, překladu do češtiny se dočkali po překladech do němčiny, francouzštiny, angličtiny, italštiny, portugalštiny a nizozemštiny a po téměř dvaceti vydáních ve španělštině. A Trueba rozhodně neusnul na vavřínech. Za svůj poslední román Umění prohrávat (Saber Perder) získal v roce 2008 španělskou Národní cenu kritiky (Premio nacional de la crítica). Můžeme doufat i v další překlady do češtiny, zatím ovšem stačí vzít zavděk jeho prvním českým vydáním. Jedná se o vynikající čtení kamkoli a kdykoli.
David Trueba – Čtyři kamarádi
David Trueba – Čtyři kamarádi
ze španělštiny přeložila Denisa Škodová
Paseka, Praha – Litomyšl, 2009
Babylon 8/XIX, 31. března 2010
