Jako jeruzalémský syndrom se označuje zvláštní chování postihující občas určité návštěvníky svatého města, kteří v jeho zdech a uličkách propadají krajním formám náboženského vytržení, ba fantasmagorického blouznění. V extrémních případech má podobu přímého hovoru s některou z biblických postav (Ježíšem, Pannou Marií) či dokonce ztotožnění se s ní – v tomto ohledu je prý hodně populární například Jan Křtitel. Z hlediska přísné sekulární vědy jde o psychickou poruchu, přičemž ti nejvíce postižení údajně končívají na klinice Kefar Šaul na předměstí Jeruzaléma.

Nelze si však nepovšimnout, že jakýsi politický jeruzalémský syndrom propukl nyní i u nás. Prohlášení amerického prezidenta Donalda Trumpa, že nastal čas, aby USA uznaly Jeruzalém jako hlavní město Izraele a americká ambasáda se přesunula z Tel Avivu právě tam, vřele přivítal prezident Miloš Zeman. A podpořila ho dokonce i víkendová konference Okamurovy SPD, konkrétně v bodu číslo osm závěrečného usnesení, jenž zní: „SPD považuje Jeruzalém za nedělitelné hlavní město státu Izrael. Vyzýváme vládu České republiky k přesunu úřadu velvyslanectví do Jeruzaléma.“

Copak je to vlastně za úkaz? Rozhodně nepochází z náboženské sféry, Zeman se označuje za ateistu a Tomio Okamura a jeho houf zbožností taktéž dosud rozhodně nevynikali. Miloš Zeman je znám proizraelskými postoji, které patrně úzce souvisejí s jeho kritikou islámu, islamismu a terorismu, a za uznání Jeruzaléma jako izraelského hlavního města dlouhodobě pléduje. Určité židovské organizace dokonce Zemana vystavují na odiv a dávají mu ocenění jako „Bojovník za pravdu“, které Zeman letos v září obdržel v New Yorku od Nadace Gershona Jacobsona. Měly by se však zamyslet nad tím, zda účel stále světí prostředky, je-li tím prostředkem muž, jemuž nejméně polovina jeho domoviny nejlichotivěji přezdívá Ovar. A byť metál pro Okamuru snad zatím nechystají, měl by jejich členstvu spíš přeběhnout po zádech mráz, pokud jakkoliv pochopitelné, ba legitimní úsilí o uznání Jeruzaléma coby hlavního města Izraele podporuje spolek typu SPD, podezřelé navíc, podobně jako Zeman, z napojení na autoritářské Rusko i z toho, že má za jeden z hlavních cílů rozklad Evropské unie.

Ano, té EU, která v otázce Jeruzaléma trvá na statu quo a z jejíž rozvojové pomoci tyjí rovněž palestinské organizace, jež neopomenou snad jedinou příležitost, aby do oken židovského státu nevrhly každý den alespoň pořádný šutrák. Nicméně politické hodnoty EU a hodnoty populistických hnutí typu Okamurovy SPD jsou dosti v rozporu, přičemž stát Izrael jako demokratický právní stát by měl právě proto mít blíže k EU než ke Kremlu, Zemanovi a SPD, jakkoli ho může konkrétní politika EU oprávněně – diplomaticky řečeno – rozhořčovat.

A když už jsme u těch hodnot, jasně se k nim vyjádřila i zmíněná konference okamurovců: „SPD podporuje kulturní a společenské hodnoty vycházející především z antických, židovských a křesťanských tradic. Odmítáme jejich demontáž v rámci multikulturalismu a islamizace Evropy.“ Křesťanskými, antickými i židovskými tradicemi a hodnotami se dnes veřejně ohání kdekdo, zpravidla však ten, kdo o nich v podstatě nemá páru, a kdo je tudíž reálně moc nezastává. Věřící křesťané, židé či poučení ctitelé antických tradic pak při setkání se zastánci onoho povrchního a populistického národoveckého anticko-židovsko-křesťanského „hodnotovectví“ zpravidla nevěřícně kroutí hlavou, slabší povahy rovnou berou nohy na ramena.

Praktický návod k demonstrování naší hodnotové převahy celkem nedávno poskytl Jiří Kobza, nyní poslanec, místopředseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny a hlavní Okamurův zahraničněpolitický expert, jenž ve svém návodu, jak se bránit islamizaci, Čechům radil, aby venčili psy i prasata poblíž mešit. A aby nekupovali kebaby, neboť každý zakoupený kebab nás prý k islamizaci přibližuje.

Uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele, komplikovaný, citlivý a výbušný problém, který tento text nehodlá přímo řešit, pro lidi z okruhu Zemana či SPD evidentně slouží především jako pádný pohrabáč na „muslimáče arabáče“, jako něco ve stylu venčení prasete u mešity. (Což lze u nás mimochodem realizovat dost obtížně, poněvadž v České republice stojí celkem tři mešity, v Praze, Brně a v obci Kolová na Karlovarsku, plus tu existuje několik modliteben, neboli třeba člověk z Ostravy či Liberce to má s čuníkem k mešitě docela daleko.)

I mezi jinak inteligentními lidmi se bohužel najde dost jedinců, kteří teď začnou zaujímat postoj: „Já sice toho Zemana (Okamuru) vůbec nemusím, ale za ten Jeruzalém má u mě plus.“ Politika je však nejen o tom, CO kdo říká, ale, a to snad až na prvním místě, by měla být o tom, KDO to či ono říká. Osobně tudíž soudím, že „bojovníci za pravdu“ jako Zeman nebo Okamura si nemají Jeruzalém vůbec brát do svých nevymáchaných úst. A obávám se též, že svět začíná bláznit způsobem, s nímž si ani slovutní psychiatři, kteří jeruzalémskému syndromu zasvětili řadu nesporně kvalitních odborných publikací, alespoň zatím nevědí moc rady.