Jedním z témat povolebních jednání je i zákon o obecném referendu, jehož se dožaduje především Tomio Okamura. Mnozí ho však, patrně oprávněně, podezírají, že mu nejde ani tak o referendum samotné, ale o czexit neboli o vystoupení České republiky z Evropské unie. Bohužel, celé téma referenda se tudíž ve veřejné diskusi začíná nebezpečně zužovat na samotný czexit a na boj proti referendu coby nástroji pravicového populismu.

Což je velké neštěstí, poněvadž ústavní zákon o obecném referendu měl být schválen už dávno. Určitě by nás zbavil mnoha zbytečných debat, má-li se o té či oné konkrétní věci referendum vypsat. Jako třeba kdysi o americkém radaru. O něm chtěli referendum pořádat komunisté, jelikož průzkumy veřejného mínění věštily porážku tehdejší vládní koalice, která radar prosazovala.

Vláda tehdy referendum odmítala argumentem, že o bezpečnostních otázkách, jež jsou často v režimu utajení, v referendu rozhodovat nelze. Leč zmíněný argumentace kulhá minimálně na jednu nohu: o bezpečnostních otázkách lid rozhodovat nesmí, o politicích, kteří mají tyto otázky řešit, však ve volbách rozhoduje. Referendum prostě nelze odmítat konstatováním, že lid je z principu absolutně nezpůsobilý o něčem touto cestou rozhodovat, poněvadž se jím vlastně podřezává větev, na níž trůní samotná demokracie. O euru, o členství v EU, o legalizaci marihuany lid rozhodovat nesmí, o partajích, jež mají zpravidla komplexní programy pokrývající vše od ekonomiky po ekologii, rozhodovat může? Vždyť je to nonsens!

Přitom zákon o obecném referendu by jednoznačně stanovil, kdo a za jakých podmínek je oprávněn všelidové hlasování vyvolat a za jakých podmínek by bylo platné a závazné – a mělo by jít o pravidla hodně přísná. Je-li totiž v demokracii suverénem lid a má-li referendum svou vahou „přebíjet“ sílu rozhodnutí vlády či parlamentu, měla by o dané věci rozhodnout přinejmenším polovina ze všech oprávněných voličů, jedině tak má referendum logiku a jedině tak ho lze akceptovat. A mělo by se též používat výjimečně, k rozhodnutí ve věcech, k nimž ani parlament necítí plnou legitimitu, nikoliv každou chvíli kvůli kdejaké ptákovině. Čili i jeho iniciace by měla být poměrně obtížná, nikoliv nemožná, ale určitě ne v té podobě, aby si nějaký Okamura hvízdnul na své fanoušky, ti mu dodali potřebných pár tisíc podpisů a začalo se z fleku „referendit“.

Ostatně i samotný brexit svědčí o tom, že si Velká Británie, u nás vyhlášená svou politickou kulturou, na celostátním referendu docela vylámala zuby. Leč není divu. Hlasování o dalším členství Spojeného království v Evropské unii z června 2016 bylo totiž teprve třetím celostátním všelidovým hlasováním v britské historii. A neznámý terén často zaskočí i protřelého matadora.

První celostátní referendum tam proběhlo v roce 1975 a díky jeho výsledku Velká Británie setrvala v Evropských společenstvích, většinou 67 % hlasujících. Druhé referendum z roku 2011 se týkalo změny volebního systému, a jelikož si skoro 68 % jeho účastníků přálo zachování toho stávajícího, opět nevyvstal zásadní problém.

Ten přišel až v roce 2016, když se nálady ve veřejnosti rozložily zhruba řečeno půl na půl, a výsledek hlasování způsobil opravdový historický zlom. Rozhodlo o něm 52 % hlasů při 72% volební účasti, tedy zhruba 37,5 % oprávněných voličů.

Nemalá část z nich si přitom, slovy nápisů, které se v Británii objevovaly na zdech, přála především „konec polské havěti“ neboli odchod pracovníků či přistěhovalců nejen z Polska, ale vůbec ze zemí střední a východní Evropy. O fungování Evropské unie chovali britští voliči ve svých hlavách poměrně mlhavou představu.

Skoro každého Středoevropana (tudíž reálnou nebo potenciální „polskou havěť“) však na první pohled muselo zaskočit, že tvůrci britského referendového zákona v něm nestanovili podmínky platnosti ve formě hranice účasti popřípadě procenta hlasů ze všech oprávněných voličů odevzdaných pro určitou variantu. V zemi s tradicí prostého většinového systému, v němž k výhře stačí jednoduchá většina a vítěz, jak se říká, „bere vše“, se podobné úvahy možná pokládaly za hnidopišské. A na vině mohla být i právní nezávaznost britského referenda, byť zcela formální.

Na jaře 2016, ještě před britským hlasováním, se uskutečnilo referendum i v Nizozemsku – konkrétně o asociační dohodě Evropské unie s Ukrajinou. Velmi liberální nizozemská zákonná úprava referenda, umožňující jeho snadné vypsání a stanovující nízký práh pro zohlednění výsledku, byť oficiálně jen poradního, umožnila, aby nad pracně dojednanou smlouvou začal viset velký otazník. Vztahy Evropské unie s Ukrajinou přitom většině hlasujících posloužily pouze jako záminka k vyjádření nespokojenosti s domácí vládou i s Evropskou unií. Ukrajinu mnozí z nich ani nedovedli ukázat na mapě.

Historicky nahlíženo, předtím se celostátní referendum v Nizozemsku konalo v roce 2005, kdy krátce po obdobném francouzském hlasování též zamítlo euroústavu, a ještě před tím – v roce 1805. Čili skoro v pravěku.

S referendy se nicméně poslední dobou skoro roztrhl pytel a v budoucnosti se můžeme dočkat ještě mohutnější vlny. Brexit i zmíněné nizozemské referendum však spíše jen potvrzují naléhavost v úvodu uvedených zásad: vypsání referenda by mělo být dosti složité, aby šlo o mimořádný, nikoliv běžný způsob rozhodování. A za druhé: hranice platnosti by se měla alespoň hodně blížit polovině oprávněných voličů. Jedině tak lze snížit riziko těsných nebo zbrklých rozhodnutí, u nichž voličům možné důsledky začínají docházet nejdříve den poté. Tedy, až když už je pozdě.