Vážení čtenáři,

prázdninové číslo Babylonu je věnováno, jak vidno, Tibetu, který už od roku 1950 okupují čínští maoisté.

Před časem jsem potkal Kateřinu Bursíkovou Jacques, povídali jsme si, když mi mezi řečí sdělila, že dalajláma bude slavit devadesáté narozeniny a že k tomu něco chystají. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že uděláme tibetské číslo.

Svět politiky člověk nijak zvlášť neprožívá, jen že se tu a tam nase… nasíří, třeba kvůli lidské i politické zrůdě jako je Zeman, což ale trvá vždy jen pár vteřin ─ jeden si zanadává a rituálně si uplivne, zrůda pšoukne, zasmrdí a zmizí v propadlišti času, jako kdyby nikdy neexistovala.

To s Václavem Havlem to bylo jiný. Po listopadu mě naštval několikrát. Drželo mě to několik let, než jsem si uvědomil, že jsem úplný idiot: když někdo něco zvorá, tak je to zvoraný jednou, a ne na pořád – na zvoraném přece začne hned růst tráva nebo mák, což je boží. Proč má tedy být člověk naštvaný na někoho jen proto, že udělal třeba i dost velkou botu, když je sám úplný idiot, který toho sám tolik posral, a když to navíc byl, tedy Havel – přes všechny své omyly a průsery, a právě i pro ně ─ úžasný chlapík, kterého měl člověk rád a vážil si ho?

Dalajlámu jsem nikdy osobně nezažil, ale jak jsem ho viděl v TV nebo četl, co říkal, je jasný, že v duši toho člověka pluje beránek Měsíc na nebi plném zářících hvězd ─ vesmírný mír a pokoj, které nic pozemského nezlomí, neřkuli nějakej Kulturní revolucí vyčištěnej, tedy zcela vylízanej rudej idiot i s jeho miliardovými armádami otroků nebo juanů. Je až dojemné, jaký měl dalajláma k Havlovi vztah.

Na otázku Kateřiny, jak na Havla vzpomíná, dalajláma odpověděl:

Vzpomínám si, jak se Havel stal prezidentem. Nejdříve jsem ho navštívil jako host, cizinec. Od našeho prvního setkání se pak mezi námi vyvinul nějaký zvláštní druh emoce. Opravdu jsem ho obdivoval. Jen díky němu se v té době vlastně všechno stalo…

Přátelství těchto dvou výjimečných lidí je jeden z nejlepších příběhů doby po listopadu. Už jenom proto stál listopad za to! To, jak se na pokyn Hradu chovala policie při návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v roce 2016 v Praze, je naopak příběh z nejodpudivějších ─ svou na zvracení malostí, odpudivou přízemností, odporně nechutným patolízalstvím, od Moravce přes Beneše, Husáka etc. tradovaným umrněným vrtichvostvím bez sebemenšího důvodu, jen proto to vrtichovoství ─ možná vůbec nejodpudivější, a to v celých českých dějinách: všechny ty ostatní případy k zblití mají jednu polehčující okolnost: na rozdíl od jednorozměrné prasečí vepřovitosti Zemana se děly v hrozné době a ve veleobtížném kontextu.

Patří ke cti FAMU, že se nenechala zastrašit policejními gangstery, kteří ne pro nějaké porušení zákona, ale na přání hradní mafie buzerovali lidi jednající podle svého občanského svědomí, jak to stanoví (umožňuje) Ústava. Když studenti školy na průčelí školy vyvěsili dvě tibetské vlajky v den, kdy čínský prezident jednal na nedalekém Žofíně, a policisté v civilu přišli na děkanát fakulty s tím, zda jde o školou povolenou výzdobu, přičemž varovali, že by vlajky mohly pohoršit státní návštěvu z Číny, škola prapory nesundala a senát FAMU vydal prohlášení, že se policie dopustila „bezprecedentního narušení práva na svobodu vyjadřování, a to na akademické půdě“. To je podle mne v téhle dodnes převálcované společnosti skoro zázrak. K věci viz Jarda Spurný v závěru.

Jak už bylo řečeno, číslo je věnováno Tibetu, což není zrovna radostné čtení. Za to ale nemůže Tibet, ale rudí, kteří tuto zemi, která nikoho neohrožuje, chce si jen žít po svém, znásilnili a snaží se ji přetvořit k obrazu svému, který je po všech stránkách odporný ─ vytržený z lidských dějin, lidské kultury, lidského myšlení, lidského cítění. To si ale přečtěte sami.

A nevynechejte přitom Míšou Rozov pro Babylon vybranou a přeloženou ukázku z deníků Michaela Dagana – synovce Viktora Fischla, který izraelsko-palestinský konflikt popisuje sine ira et studio, protože v Izraeli žije – na rozdíl od různých nekompromisních výroků na to či onu stranu zdejších idiotů, kteří zpoza středoevropské pece vedou silácké řeči, ač se sami ještě nedávno chovali vůči zlu jako vodňanská kuřata, a to jim nehrozilo – na rozdíl od obyvatel Blízkého východu – koncem normalizace už ani vyhození z hnusný komunistický práce. Ble.

Tak tedy, pokud možno, příjemné léto.