Dále od Hradu, dále aneb Kočár do Transgasu

Prezident T. G. Masaryk, zvolený parlamentem aklamací v nepřítomnosti, se vrátil z exilu do vlasti až ve druhé polovině prosince 1918. Pozdější premiér, sociální demokrat Václav Tusar, tehdy ve Vídni pro Masaryka obstaral kočár Františka Josefa I., který císař používal na cesty po metropoli podunajské monarchie. Masaryk ho však odmítl. „Při jízdě vítající Prahou jsem použil demokratického automobilu, nechtěje jet ve starém pozlaceném voze, charakterisujícím dobu minulou,“ vysvětlil to ve Světové revoluci.

Přívlastek „demokratický“ ve vztahu k automobilu, tenkrát spíše znaku náležitosti k elitním vrstvám, může trochu zarazit – lze ho sice použít v souvislosti s Fordem T z roku 1907, nicméně pouze v amerických poměrech. V evropském kontextu spíše až s Volkswagenem Brouk, jehož vznik bezprostředně inspiroval Adolf Hitler svým požadavkem na výrobu „lidového vozu“. Ale tak jako tak, téměř sedmdesátiletý Masaryk se roku 1918 projevil jako praporečník technického pokroku.

Masaryk každopádně dovedl vhodně kombinovat vlastní ideje s potřebami pragmatického, ba až machiavelistického upevnění moci. Což je dobře patrné nejen na tom, že se rád nechal portrétovat na koni jako nějaký vojevůdce, ale i na jeho přístupu k symbolice budov.

Podle lidoveckého ministra Mořice Hrubana prý Masaryk na jednom výletě reagoval na panorama hradu Křivoklát slovy, že by „tyhle feudální památníky měly zmizet“. Leč za své sídlo si bez váhání, neomylně zvolil „feudální“ Pražský hrad. Pročpak si nevybral něco obdobně „demokratického“ jako automobil? Nebo alespoň zánovního jako třeba Rudolfinum?

Vždyť například zákonodárná moc se za první republiky architektonicky docela „odfeduálněla“. Jakkoli první zasedání prozatímního parlamentu, včetně Masarykova zvolení aklamací, probíhala v budově Zemského sněmu, tedy v sídle dnešní Poslanecké sněmovny, prvorepublikový parlament posléze, od roku 1919, zasedal v novorenesanční budově Rudolfina (pojmenované po korunním princi Rudolfovi), postavené v roce 1885 – v budově tehdy skoro nové, snoubící v sobě modernitu s odkazem na „pokrokové“ renesanční vzory.

TGM: „Tyhle feudální památníky by měly zmizet!“ Foto Yoshimi Yokoyama.

„Prezident – jak stabilita jeho funkce ukazuje – je nejspíše ze všech ústavních činitelů orgánem státní tradice. Hrad mu to také stále připomíná. To není jen tak, dívám-li se z Hradu na Prahu, musím myslit na to, jak by ty naše problémy luštil ten či onen Přemyslovec, co by s tím dělal takový Karel Lucemburský. Za sto, za dvě stě let po mně zde bude zase někdo přemýšlet za tento stát – tu pak chtěj nechtěj zmocňuje se tě genius loci,“ cituje dle archivních pramenů Masarykovo vyjádření historik Antonín Klimek v knize Boj o Hrad.

Masarykovi se každopádně podařilo zplodit hybrid, prezidenta-monarchu. A Hrad sám o sobě představuje jednu z nejsilnějších neformálních „pravomocí“ prezidenta, skutečnost, že sídlí právě tam, mu dává neobyčejnou „váhu“. Ostatně, Pražský hrad je opravdu výjimečný. Dle Guinessovy knihy rekordů jde o „největší starobylý hrad“ na světě, v různých žebříčcích největších či nejrozlehlejších hradů, zámků a paláců mu zpravidla patří jedno z předních míst. Záleží samozřejmě na tom, co se vlastně počítá, jestli objem budovy v metrech krychlových, rozloha areálu, podlahový prostor, zda stavby pouze středověké, či i modernější paláce, neboli jednoznačný žebříček vytvořit snad ani nelze. Jen pro srovnání, rozloha Pražského hradu činí zhruba 70 tisíc metrů čtverečních, Buckinghamského paláce 77 tisíc, Versailleského paláce ale jen asi 67 tisíc. Samozřejmě, areál moskevského Kremlu je mnohem rozsáhlejší (277 tisíc metrů čtverečních), ovšem patří mu také primát v kategorii „největší obydlená pevnost“.

Pražskému hradu však dodává na impozantnosti rovněž skutečnost, že se rozkládá na kopci. A v jeho případě jde navíc o monument nejen české (monarchické) státnosti – dvakrát v dějinách sloužil jako hlavní rezidencí císaře Svaté říše římské. S mírnou nadsázkou lze konstatovat, že tam stačí instalovat slaměného panáka (nebo nějakého pašíka), a lidé se mu budou klanět. I proto má český prezidentský úřad dodnes mnohem více společného s emocemi a mytologií než s racionalitou. Je vlastně, přes všechny republikánské proklamace, monarchickou institucí, což mimochodem dokládá i tolik diskutované prezidentské právo udělovat milost. Ano, i jinde prezidenti zpravidla sídlí v něčem „feudálním“, v nějakém starobylém paláci, hradu, zámku, ale skoro nikde není jejich sídlo tak monumentální jako u nás, popřípadě ano, leč spojení síly budovy s politickou funkcí se tam jaksi „nechytlo“. (Například v Rakousku, kde tamní prezident sídlí v ex-císařském Hofburgu, a přitom jde víceméně o kladeče věnců, byť přímo voleného.)

Před pár lety jsem studentům dal za úkol, aby vymysleli alternativní sídlo českého prezidenta. Z různých návrhů mě nejvíce zaujal tento: Sněžka. Plně totiž odpovídal roli prezidenta v českém národním vědomí. Ani ne snad král, ale přímo mytologická bytost, téměř bůh, možná Krakonoš – dobroděj, nikdy však obyčejný civilista.

Knížata, králové i císaři, kteří na Hradě v minulosti sídlili, ale skutečně vládli, zhruba řečeno, měli v rukou skoro veškerou výkonnou moc. Pokud by měl být prezident institucí převážně reprezentativní, pak mu „tíha Hradu“ dodává někdy až drtivou neformální převahu, kterou může snadno zneužít k přílišnému zasahování do vnitřní i zahraniční politiky. Hrad je tedy nyní sám o sobě zdrojem politické nestability. Ať tam proto nadále sídlí pouze Svatováclavská koruna, a tudíž vlastně sám svatý Václav, věčný kníže, jemuž jsou všichni čeští panovníci, prezidenty a premiéry nevyjímaje, osobně odpovědni, a dříve či později mu proto budou osobně skládat účty. (Včetně Andreje Babiše, byť o existenci této „účtenkovky“ dosud asi netuší; ona neznalost ho však pochopitelně neomlouvá.)

Ale kam pak s prezidentem? Jaká budova by byla vhodnější pro moderního, demokratického, občanského prezidenta? Možností se nabízí celá řada. Tančící dům, Barrandovské terasy (obojí pro prezidenta, jenž by chtěl navazovat na havlovské tradice), ex-pavilon a naex-restaurace Expo 58, stavba stále moderní, s unikátním výhledem na Prahu, nebo třeba obyčejný panelák na Jižním Městě. Ten zejména pro prezidenty, kteří se hodlají profilovat jako mluvčí dolních deseti milionů (nic proti panelákům, nic proti nižším příjmovým skupinám, osten míří na toho či na ty „tribuny lidu“, kteří pak na Hradě zavádějí „štábní kulturu“ Jedové chýše).

V případě vítězství Miloše Zemana mám pak jeden speciální návrh na jeho přesídlení: do komplexu budov Transgasu, pěkné ukázky brutalismu, odkazující též na síť plynovodů a ropovodů, jež nás pojí k Rusku. Stavba by tak unikla nekulturní demolici. Ale nepodceňujme ji. Třeba by se, kdyby do ní čerstvě znovuzvolený prezident Zeman vstoupil, sama zbořila. Studem a hnusem.