Aféra s karikaturami dánského deníku Jyllands-Posten nabyla pomalu apokalyptických rozměrů. Nemine dne, aby agentury nevydaly zprávu, že při protestech muslimů v té které zemi se ocitaly budovy v plamenech a zahynuli další lidé. Celý svět diskutuje o náboženské toleranci, o mezích svobody tisku a projevu či o závaznosti zákazu zobrazování určitých osob pro nevěrce nebo jinověrce. Jenže – podíváme-li se na to, jak celý případ vznikl a jak se dále rozvíjel, zjistíme, že všechno je jinak.

Aféra s karikaturami dánského deníku Jyllands-Posten nabyla pomalu apokalyptických rozměrů. Nemine dne, aby agentury nevydaly zprávu, že při protestech muslimů v té které zemi se ocitaly budovy v plamenech a zahynuli další lidé. Celý svět diskutuje o náboženské toleranci, o mezích svobody tisku a projevu či o závaznosti zákazu zobrazování určitých osob pro nevěrce nebo jinověrce. Západní humanisté, jindy horliví zastánci svobody projevu, když kdejaký zneuznaný patlal hodlal upoutat pozornost rádoby kontroverzní provokací – například zobrazením Ježíše Krista s prezervativem přetaženým přes hlavu -, nyní se zdviženým prstem nabádají k multikulturní úctě vůči muslimům. Jenže – podíváme-li se na to, jak celý případ vznikl a jak se dále rozvíjel, zjistíme, že všechno je jinak.

Na počátku celé kauzy stojí dánský spisovatel Käre Bluitgen, který hodlal napsat knížku pro děti o islámu a proroku Mohamedovi. Informativní, zajisté vstřícnou, nešokující, neprovokativní. Ale knížka pro děti se bez obrázků neobejde. Bluitgen proto hledal ilustrátora, leč marně. Záhy zjistil, že dobrých kreslířů je v jeho zemi habaděj, ale všichni se bojí. „Proč máme riskovat krk kvůli obrázkům Mohameda, vždyť je tu tolik jiných témat hodných našich tužek, per, rydel či štětců,“ odvětili mu takřka sborově oslovení ilustrátoři. Jakoby nestačil Salman Rushdie a Theo van Gogh. Jeho slavnější jmenovec Vincent proslul tím, že si uřízl ucho, současní strážci muslimské cti se však s něčím takovým nespokojují – jdou rovnou na věc, jedině smrt se počítá. A Bluitgen dále zjistil, že ona bázlivá autocenzura nepanuje pouze ve výtvarném umění, a že tedy nemá zas tak co do činění s respektem k nezobrazitelnosti Proroka, kterou ostatně sami muslimové nedodržují s absolutní platností. Například překladatelé sborníku kritických esejů o islámu do dánštiny odmítli zveřejnit svá jména, přičemž nešlo o žádný agresivní pamflet. Zvláštní – v údajně svobodné zemi panoval již dlouhou dobu strach napsat či nakreslit cokoliv o islámu. Když se Bluitgens touto zkušeností svěřil dánskému tisku, vypsal list Jyllands-Posten soutěž „Namaluj svého Mohameda“. Ve smyslu: přestaňte se bát! Nešlo tedy o akci provokující muslimskou komunitu, o nezbedný akt necitlivých ctitelů svobody slova za každou cenu. Ba právě naopak! Byla to obranná reakce představitelů dánské kultury před stupňující se agresivitou muslimů.

Dánští výtvarníci se přece jen trošku „pochlapili“ a zaslali redakci Jyllands-Posten několik (údajně čtyřicet) kresbiček. Z nich redakce vybrala inkriminovaných dvanáct, většinou krotkých, nepřesahujících žánr novinové karikatury k lehkému pousmání. Část obrázků pak dokonce pranýřovala výše zmíněnou autocenzuru a strach. Na jednom z nich je zachycen kreslíř, jak maluje portrét Mohameda za svitu stolní lampy při stažené okenní roletě, ustrašeně při tom nahrbený nad pracovním stolem, potící se strachy. Některé obrázky zachycují Proroka jako teroristu – ale cožpak se islamističtí teroristé právě Mohamedem nezaštiťují, cožpak se ho sami nedovolávají, cožpak nevěří (a spolu s nimi nemalá část muslimů), že je za jejich „životní výbuch“ čeká v Alláhově nebi sladká odměna, včetně naturalistických orgií se 72 pannami? Zkrátka když někdo v Mohamedově jménu vyhazuje do povětří londýnské doubledeckery, proč se pak jeho souvěrci diví, že si tady v Evropě zobrazujeme Mohameda s turbanem v podobě bomby? Nechápou-li tohle, co pak asi mohou (chtějí) pochopit?

Že jsou vůči evropským zvyklostem mimořádně nechápaví, prokázali dánští muslimové hned vzápětí. Tlakem na dánskou vládu, aby udělala v redakci Jyllands-Posten pořádek. Když byli slušně odkázáni do patřičných mezí, nedali se touto neomaleností zastrašit. A jelikož jejich domácí tlak na dánské úřady nepřinesl kýžené ovoce, vydali se loňského podzimu na propagační (propagandistickou) tour po Blízkém východě, ve snaze získat proti Kodani nějaký ten silnější mezinárodněpolitický klacek. Vzali si s sebou speciální zprávu pro významné činitele blízkovýchodních muslimských zemí, která však kromě karikatur Jyllands-Postenu obsahovala i jiné obrázky. Zejména tři opravdu urážlivé: na jednom z nich je Prorok zobrazen jako prase, na druhém jako démonický pedofil, na třetím pak muslima klečícího při modlitbě doslova – dámy snad prominou poněkud neotřelejší výrazivo – mrdá zezadu pes. Mluvčí dánských muslimských organizací sdělil, že byly připojeny, aby „ilustrovaly protimuslimskou náladu v Dánsku“, neboť je prý v anonymních dopisech dostalo několik muslimů. K tomu imámové ještě přibalili obrázky, které publikoval jiný dánský list, jenž celou aféru mezitím parodoval (například portrétem Mony Lisy s textem, narážejícím i na aktuální bestseller Dana Browna, že právě da Vinciho obraz zachycuje skutečnou podobou Mohameda, což prý dlouhou dobu utajovala jistá tajná společnost…). Snadnost, s jakou se po Blízkém východě rozšířily právě ony přidané karikatury, které Jyllands-Posten rozhodně nezveřejnil, je podezřelá, ba usvědčující. Usvědčující ze záměrné snahy vyvolat pořádnou aféru stůj co stůj, jakýmikoliv prostředky, goebbelsovskou lež nevyjímaje. A povedlo se. Ambasády hoří, zmanipulované, z velké části negramotné davy planou rozhořčením, umírají lidé. Západní vlády spíše ustupují, strach je opět silnější, strach funguje. Co z toho plyne?

Tím, kdo útočí a kdo je agresivní, jsou muslimové, každopádně jejich zradikalizovaná islamistická část. Ostatně, proti záplavě antisemitských karikatur v arabském či muslimském tisku, zobrazujících mimo jiné holocaust jakožto „izraelskou lež“, jakožto izraelský propagandistický mýtus, nikoho v Evropě ani nenapadne protestovat. Ale neustálé nabádání k toleranci s lidmi, zastávajícími podobné názory jako David Irving, přece nemůže vést k ničemu dobrému. Kdyby jmenovaný „historik“ konvertoval k islámu, rakouský soud by ho snad do týdne „tolerantně“ osvobodil. A pokud by měl platit stejný metr pro Irvinga a pro evropské imámy (mnohdy držitele pasů zemí EU), měla by většina z nich dávno sedět za mřížemi za to samé, co Irving, tedy za popírání holocaustu, jež tvoří častý obsah jejich kázání. A proč má mít Irving omezenější svobodu projevu než lidé z Arabsko-evropské ligy (AEL), arabské nacionalistické organizace působící v Belgii a Nizozemsku? Ta totiž za svém webu publikovala obrázek, na němž leží Hitler s Annou Frankovou v posteli, patrně po pohlavním styku, a říká jí: „Zapiš si to pěkně do deníčku, Aničko.“ Tato „karikatura“ je podle webu AEL (http://www.arabeuropean.org, v části Archives) součástí kampaně za svobodu projevu (jakési antikampaně vůči Jyllands-Posten) a nese název „Hitler Goes Dutroux“. Nutno ještě podotknout, že popírání autenticity deníku Anny Frankové patří ke standardnímu repertoáru popíračů holocaustu všech ras i vyznání. V jak šílené epoše to vlastně žijeme?

Jak Evropě ukazují a dokazují muslimové, náboženství není něčím na neděli, není a nemůže být výhradně soukromou věcí jednotlivce. Muslimové se třeba od křesťanů neliší pouze tím, že se jejich kostelu říká mešita, že v ní nemají obrázky, že nejedí vepřové a že místo Vánoc nebo Velikonoc slaví ramadán. Náboženství je zavazujícím výkladem světa, a muslimové ten svůj berou vážně. Což je na nich svým způsobem sympatické, leč sympatie mohou záhy opadnout při reálné konfrontaci s obsahem jejich víry. Zde je pochopitelně třeba rozlišovat tradiční a přece jen umírněnější islám od moderních radikálně-revolučních islamistických verzí, jenže právě ty se na evropském kontinentu rozrůstají s nebývalou intenzitou a silou.

Babylon 6/15, únor 2006